Renesance

Komiksový film Sin City (A2 č. 4/2005) se setkal s poměrně pozitivním diváckým i kritickým přijetím, především však díky své formě využil potenciálu zapsat se do povědomí lidí, kteří Franka Millera (autora komiksové předlohy) ani jeho příběhy neznali. Renesance má nyní díky spokojenému auditoriu krvavých černobílých povídek v režii Roberta Rodrigueze možnost získat to své. Snímek se však nemůže chlubit význačnými jmény, v českém prostředí je dosavadní tvorba tohoto týmu tvůrců doposud neznámá, nestojí za ní agresivní marketing, Renesance nebyla a už asi ani nebude významným filmovým hitem. Navíc ono neustálé přirovnávání k Sin City ji staví do pozice jakési evropské kopie, mladší sestřičky s menším rozpočtem. Pravdou ale zůstává, že režisér Christian Volckman byl v době, kdy se Sin City objevilo v kinech, se svým projektem téměř u konce. O Rodriguezově adaptaci černobílého komiksu nic nevěděl a údajně byl zděšen, když poprvé snímek viděl. Uvědomil si totiž, že nyní už se rozhodně nevyhne srovnávání, a co hůř – neubrání se označení „ten druhý“.

Dvě barvy jako žánr

Režisér Volckman přiznává výraznou inspiraci japonským žánrem anime, zvláště pak slavnými opusy Ghost In The Shell (Mamoru Oshî, 1995) a Akira (Katsuhiro Ôtomo, 1988). Zatímco tato díla jsou mu východisky pro způsob, jak natočit animovaný film, který dokáže pracovat nejen s akcí, ale i s hlubším podtextem, pro základ příběhu musíme jít až do třicátých let. V Americe se tehdy ujaly detektivky tzv. hairboiled school, kterou prezentují díla spisovatelů Dashiella Hammetta, Raymonda Chandlera či Jamese M. Caina. I v Renesanci je ústřední postavou detektiv, Barthélémy Karas, u něhož absentuje jasnější vykreslení povahových rysů. Karas osciluje mezi odvahou a pouhým pudem rychle jednat, dokáže bezbrannou ženu chránit i svádět. Hrdina nedoprovází příběh svým komentářem, přesto je středobodem syžetu, jako by byla takřka celá story nahlížena jeho očima. Jelikož sama ústřední figura působí nejednoznačně, promítá se tento fakt zákonitě i do vnímání okolního světa. Hledat v něm skutečně pozitivní postavu se jeví jako nemožné, neboť jsou všechny determinovány prostředím, které je nám již v expozici představeno jako cosi nečistého, ukrytého pod oficiálním, lepším světem. Temná atmosféra vyvěrá ze samotného scénáře, nikoli pouze z formy. Tím se Renesance liší od Sin City, které mělo tuto pochmurnost programově vštěpenu ze své komiksové předlohy a už se ji jen snažilo věrně okopírovat.

Stylizace do černobílé byla tedy v případě Volckmanova filmu nasnadě. To, že došlo k výraznému kontrastnímu rozdělení na černou a bílou, tedy bez využití škály šedi, má opět intuitivní spojnici s příběhem. Hrdinové, ač nejednoznační (odpovídali by tedy spíše šedi), vidí svůj svět černobíle, a stejně tak i myslí a jednají. Existuje zde pouze život nebo smrt, pomocná ruka nebo kulka z revolveru. Přísná dualita jejich existence je vložena do využití barev filmu. Zatímco Sin City pracovalo ještě s dalšími barvami (žlutá, červená), jež podtrhávaly komiksový charakter a celkový efekt, Renesance je až na jednu výjimku (barevná kresba na papíře) zcela zakomponována do kontrastu černé a bílé.

Cesta k animované realitě

Detektivní linie příběhu postupně přeroste v závažnější hru s nesmrtelností. Svým anime vzorům zde film Christiana Volckmana nicméně zůstává dost dlužen, neboť obrazem evokovaná všudypřítomná hrozba se v dějové kostře adekvátně nezrcadlí. Máme tu nadnárodní korporaci Avalon (s tímto jménem se ve „filosoficky“ pojatých snímcích operuje snad až příliš často), která potřebuje najít svoji zaměstnankyni, jež objevila tajemství věčného života. Když se tento fakt dozvíme, pozoruhodná zůstává už jen samotná akce, ale motiv, kvůli němuž se celý příběh odehrává, je jen nahozen a ostudně nevyužit. Tvůrcům se sice daří udržovat tempo vyprávění, ale možná by adekvátní rozvedení „nebezpečí nesmrtelnosti“ neuškodilo. Takto se závěr filmu svíjí v drobné křeči. Snímek se vážně spíše tváří, svou serióznost umně předstírá.

Na základě traileru by se mohlo zdát, že jde o klasicky animované dílo, přesto k jeho vytvoření bylo využito tzv. motion capture, kdy je na lidské tělo („herce“) dáno množství senzorů, které lidský pohyb přenesou do počítače. Renesance se tak řadí mezi rozmáhající se CGI filmy a využitím zmiňované technologie ji lze postavit vedle Zemeckisových pokusů Polární expres a V tom domě straší; Zemeckis se ale až ve druhém případě dokázal částečně vymanit z okaté umělosti, kdy jeho snaha být co nejrealističtější dosáhla ve výsledku pravého opaku. Volckman ve spolupráci s Attitude Studios zvolil cestu z druhé strany: snímané pohyby byly výrazně stylizovány, staly se pouhým pomocníkem, nikoliv předmětem animace. Výsledná podoba lidí pak vynikajícím způsobem skloubila to, co animovaný film dělá animovaným filmem (vydělení výrazných rysů, jistý stupeň jejich vyhrocení), s evokací živých bytostí. Animátoři dokonce ani nevyužili tváře „přenašečů dat“ jako předobrazy postav.

Renesance pokulhává v dějové konstrukci (fabule má své mezery), ale na rozdíl od Sin City má její syžet pevnější stavbu. Oblastí, v níž Volckmanovo dílo boduje, je forma. I bez prostředků, jaké mají největší holly­woodská studia, dokázal jeho tým v oblasti CGI filmů dosáhnout výborného výsledku. Obávám se však, že nasazení do kin – které vítám – se distributorovi dvakrát nevyplatí. Ačkoliv jde o vizuálně nadstandardní podívanou, v nitru je francouzská Renesance až příliš komorní.

Autor je šéfredaktor časopisu 25fps.