Vzpomínky šéfa koncentráku

Osvětim a Hirošima mají na rozdíl od ostatních válečných událostí i jiný než pouze tradičně historický rozměr. Pomáhaly měnit koncept dějin. Francouzský filosof Paul Virilio zdůrazňuje, že děsivost Hirošimy i Osvětimi nespočívá v tom, že byly válečnými akty, jako v tom, že byly laboratořemi. V tomto chápání dodnes figurují na seznamu památek UNESCO. Poprvé v dějinách zde navíc došlo k událostem, jejichž průběh již neřídili lidé. Jejich místo zaujaly složité, nekontrolovatelné aparáty. Aparáty nikoli v mocenském nebo ekonomicko-technologickém slova smyslu, ale ve filosofickém chápání tohoto pojmu. Tedy černé skříňky, neprůhledné mechanismy, které byly sestrojeny, aby člověku zprostředkovávaly svět, který se stal příliš složitým. Zároveň mu tutéž skutečnost systematicky zakrývaly. Tak jako je fotograf připraven o svobodu pořídit libovolný snímek, protože smí vybírat jen mezi těmi, které nabízejí parametry přístroje, fungují na stejném principu i ostatní aparáty.

Systém vyhlazovacích táborů byl modelovým příkladem popisovaného aparátu. To samozřejmě nesnímá vinu a spoluodpovědnost jeho tvůrců a provozovatelů. Naopak! Až uvědomění si tohoto rozměru může sloužit jako klíč ke čtení knih, jako jsou recenzované Hößovy autobiografické črty nebo kniha Eichmann v Jeruzalámě Hannah Arendtové. Podtitul knižní reportáže o procesu s Adolfem Eichmannem zní Zpráva o banalitě zla. Tato banalita je odpovědí na to, jak a proč v roce 2007 číst knihy, jako jsou Hößovy memoáry. Je to potřebné, protože zlo i záporné postavy postupně ztrácejí teatrální, shakespearovský rozměr. Nejsou už zapálenými služebníky Zla, ani poslušnými vojáky, vykonávajícími rozkazy navzdory vnitřnímu přesvědčení. Není jisté, zda byl Höß skutečně antisemita. Jeho ctností i proviněním byla snaha být za všech okolností spolehlivým vykonavatelem zadaných instrukcí. Spíše než vojákem plnícím rozkazy byl pečlivým úředníkem, řešícím úkoly. K vyhlazení proto přistupoval především jako k administrativnímu úkonu. Jeho paměti je proto třeba číst jako odstrašující výpověď o tom, že klíčovou otázkou dvacátého století nejsou jeho vůdci, ale takzvaná šedá zóna. Ať už šlo o řadové zaměstnance, kteří s vidinou výhod udávali kolegy, nebo o zástup úředníků, kteří mašinérii koncentráků pomáhali uvést do chodu a postupně ji zdokonalovali.

Hößovy zápisky vznikaly ve vyšetřovací vazbě v Krakově po jeho vydání polské justici v květnu 1946. Převážnou část tvoří (až dodatečně do kapitol rozčleněné) autobiografické poznámky, v nichž osvětimský velitel rekapituluje svoji životní i „profesní“ dráhu. „Perfektně fungující táborový velitel z Osvětimi se projevuje jako stejně vzorný vězeň vyšetřovací vazby, který nejenže pedanticky předává své znalosti o koncentračních táborech a o vyhlazování Židů, ale také se snaží ušetřit práci vězeňskému psychiatrovi – tím, že podává zevrubné svědectví o sobě, o svém životě i o svém ,duševnu’,“ shrnuje v předmluvě okolnosti jejich vzniku editor německého vydání Martin Broszat.

S vyšetřovateli někdejší osvětimský velitel aktivně spolupracoval. Dokonce do té míry, že opravoval jejich doposud mlhavé poznatky o fungování sítě koncentračních táborů. Těžko pochopitelné chování lze vysvětlit dominantním rysem Hößovy osobnosti: neustálou potřebou autority, která měla pomoci překrýt naprostý nedostatek vlastního názoru. Autoritu nadřízených nahradila autorita vyšetřujících, spolupracovat s nimi bylo pro Höße přirozené. Je proto zbytečné polemizovat o autentičnosti jeho zápisků: veškeré fakta odpovídají skutečnosti rekonstruované na základě ostatních svědectví.

Zápisky odhalují, že Höß byl osobou zcela bez fantazie. To vysvětluje mnohým nepochopitelný rozpor, proč autor projektu vyhlazovacího tábora současně trval na slušném zacházení s vězni. „Uvědomoval jsem si, že se na tuto službu nehodím (…), neboť s životem a provozem v koncentračním táboře nejsem vnitřně srozuměn,“ uvádí jako příklad událost, kdy se jeho konání dostávalo do rozporu se svědomím. Hößovi byly veřejné popravy i bití vězňů odporné. Pro doslovnost jejich scén. Skrytější likvidace mu přišla v pořádku. Uvědomění si hrůz spojených s masovým zplynováním a kremací vyžadovalo představivost, které se mu nedostávalo. Kompenzována však byla vynalézavostí a horlivostí při budování důmyslných odlidštěných mechanismů.

I když Hößovy paměti mnoho nových poznatků o Osvětimi nepřinášejí, zůstávají dokladem mimořádného významu. Dokazují, že podobně jako někteří další pachatelé nejhorších zvěrstev nebyl Höß osobností narušenou, spíš jen nevýraznou. Neschopnou hlubších emocí, pozbývající fantazii. Přínos knihy nespočívá jen v tom, že nabízí „pohled z druhé strany“, ale především ve skutečnosti, že se jedná o jeden z nej­ucelenějších dokladů o fungování zmiňované šedé zóny.

Autor je student FHS UK.