Co chybí Lidem od Čadského jezera

Autor recenzované publikace měl to štěstí, že ho jeho odborný výzkum zavedl do nesmírně zajímavé a rozmanité oblasti Afriky, v níž byla situována dětská léta mnoha afrických populací, a která dodnes může být považována za živou laboratoř afrických společností, jazyků a kultur. Čadská pánev byla ještě před nějakými deseti tisíciletími pokryta tzv. Megačadským mořem, jehož rozsah se do naší doby zmenšil skoro sedmnáctkrát. Z pozemského ráje, který ještě před nějakými pár tisíciletími poskytoval lidem obživu tak snadnou, že je ani neinspirovala k rozvoji zemědělství, a tím možná přitahovala vzdálené nebo bližší národnosti, se s pozvolným vysycháním vnitřku kontinentu dostala do dnešní, v mnoha regionech málo hostinné podoby. Nejrůznějšími faktory prehistorické, historické, ale i klimatologické a biologické povahy byla Čadská pánev v rámci Afriky poměrně jasně vymezena a stala se tak dobře rámcovaným tématem pro českou knížku. Tím se jednoznačně a velmi úspěšně autor jako jeden z prvních vyhnul nebezpečí pasti areálního zjednodušení česky psaných prací o Africe.

Česká jazyková forma publikace vedla autora pochopitelně k snaze o co nejsyntetičtější a nejobecnější ráz díla. Některé její kapitoly mají charakter vědecké publikace, v mnohém slova smyslu objevné povahy, což je především případ kapitoly šesté (Genetická diverzita), z nepochopitelných důvodů zařazené na konec knihy. Zde autor, svým odborným zaměřením archeogenetik, v podstatě shrnuje výsledky své mnohaleté vědecké práce o genetických charakteristikách různých populací, které tento region dnes obývají, a rozvíjí své teze o možných širších výsledcích aplikace těchto metod.

Jiné kapitoly jsou kombinací pozoruhodných autorových tvůrčích pozorování v terénu s kreativními kompilacemi poznatků tradovaných v starší a novější odborné literatuře jiných oborů. To platí například o kapitole II. ­Přírodní poměry, stejně tak jako o kapitole V. Společenská specifika. Poněkud zvláštní je autorovo zpracování historie. Ve srovnání se staršími českými pracemi z let šedesátých působí mnohem nezávislejším, svěžejším a čtivějším dojmem, na druhé straně stále jako by působila snaha prezentovat historii afrického regionu „co nejafričtěji“. Jen tak lze pochopit umělé oddělení historie „předkoloniální, koloniální a postkoloniální“. Přitom té koloniální (způsobu života obyvatel Čadské pánve v rámci koloniálních celků, jaká byla tzv.Francouzská západní a rovníková Afrika a Nigérie) je podáno málo a té postkoloniální – poznatků o vývoji nezávislých afrických států této oblasti od konce padesátých let minulého století – je tu doslova jako šafránu. Pro srovnání namátkou uveďme, že zatímco postavě dobrodruha a otrokáře Rábeha a jeho snaze vytvořit v tomto regionu v druhé polovině 19. století mocnou říši je věnována samostatná podkapitola na s. l0l–102, o prvním prezidentu nezávislého Kamerunu A. Ahidjovi tu najdeme pouze jednořádkovou poznámku na s. 109 (a to ještě jen proto, že jeho národnost byla totožná s etnikem, kterému autor v rámci svých výzkumů archeogenetiky věnoval oprávněně značnou pozornost). Přitom vývoj moderních států, jako je Kamerun, Niger, Čad a Nigérie, na pomezí bývalých frankofonních a anglofonních koloniálních říší byl a je jedním z nejzajímavějších politických, komunikačních a kulturních experimentů nejen v životě populací Čadské pánve, ale v postkoloniálním životě národů nezávislé Afriky vůbec.

Někdy se zdá, jako by autor, vynikající odborník v genetice a výborný pozorovatel života v dané africké oblasti, pro obory, které nejsou v centru jeho vědecké specializace, jen převzal nazírání na tematiku jednoho oboru očima odborníka oboru jiného, aniž si ověřil jeho oprávněnost. To platí jak o jeho shrnutí názorů o vývoji africké lingvistiky v posledním století, tak o jeho interpretaci současného stavu. V těchto partiích zcela nekriticky (tak jako řada jiných renomovaných badatelů přírodovědných oborů) přebírá názory antropologů, jako byl J. H. Greenberg či jako je Christopher Ehret. Zcela přitom pomíjí (a to se mu nemělo stát) jejich kontext v rámci vývoje lingvistického bádání, v němž jsou jen zajímavým pokusem o propojení fakt archeologických, prehistorických a antropologických s fakty jazykovými. Přitom právě ignorování odlišné metodiky výzkumu jazyků a kultur ze strany badatelů erudovaných v přírodovědných a prehistorických oborech způsobilo, že výsledky jejich bádání bere většina lingvistů minimálně s jistou rezervou. To je případ Greenbergův, jehož dílo je nutné hodnotit v kontextu bádání především německé afrikanistické školy, odkud čerpal, a jehož pozdější pokus o klasifikaci jazyků Ameriky podobnou metodou prakticky propadl. Lingvistické metody poslední Ehretovy práce jsou pak už obecně dnes jazykovědci situovány na pokraj atraktivně stylizovaného šarlatánství. Je škoda, že si autor Lidí od Čadského jezera nepřečetl o Ehretově nepřípustném zacházení s jazykovými fakty alespoň nedávnou recenzi od Rogera Blenche, jehož si jinak sám cení (měl by však v eventuálním druhém vydání opravit chybu letopočtu v citaci jeho práce na s. 111), která s typickým britským understatement říká to, co s románskou emocionalitou napsal na totéž téma ve své obsáhlé replice přední francouzský odborník R. Nicolai.

Na závěr dodejme, že autorovi opakované výzkumné cesty do oblasti jeho zájmu v posledních letech poskytly řadu možností nejen dobře pozorovat život v tomto regionu, ale také jej fotograficky zachytit. Desítkami fotografií vysoké kvality a reportážní, ba umělecké hodnoty se Černému podařilo živit výklad a přiblížit tak textové partie čtenářům. V tomto smyslu převyšuje jeho dílo většinu podobných českých, ale také mnoha světových autorů podobného žánru. Fotografie a grafické přílohy tak zapadají do celkově technicky výborně připravené monografie nakladatelství Academia.

Autor přednáší obecnou a africkou lingvistiku na Fakultě humanitních studií UK.