Divadlo, nebo život?

Dvanáctý ročník mezinárodního festivalu 4+4 dny v pohybu se od 19. do 26. května 2007 rozložil u Národního zemědělského muzea na Letné a v jeho okolí. Jako své další hlavní scény obsadil divadlo Ponec a divadlo Archa. Jen při letmém pohledu na jeho nabídku je patrné, že se 4 dny v dramaturgii vracejí k programu založenému na známých jménech a zaručené kvalitě. Italská skupina Motus, britský tanečník Nigel Charnock a švýcarská Velma představují zlomek toho nejvýraznějšího, co se dá v současné době na evropské divadelní scéně v žánru tanečně pohybového a především experimentálního divadla vidět. Výkřik z podtitulu letošního festivalu divadlo, nebo život! vibruje napětím zásadního rozhodování. Co si vybrat? Rozhodni se. Teď hned. Buď – anebo?

Třetí možnost není. Vnitřní puzení při vyslovování takových otázek výstižně charakterizuje ambice některých festivalových projektů prolnout v jednu nerozlučnou emulzi divadelní žánr a každodenní život. Nebo alespoň tyto dva fenomény vyzývavě vystavit souběžné analytické demontáži, rozmlžit úmluvy a pravidla přijatých konvencí, překrýt hraniční pásma obou světů a bláznovským přeskakováním hranic obou realit otevírat vědomí nových souvislostí. Sama sobě – i divákům.

Zemři na náměstí

Prvním příkladem může být hned úvodní festivalová videoinstalace West od italského sdružení Kinkaleri ve foyeru divadla Archa. Na šesti monitorech a na velkém projekčním plátně vedle sebe bylo možné pozorovat takzvanou náhlou smrt na ulici. Vizuál na všech záznamech byl víceméně podobný: na střed obrazu umístěná figura živého člověka stojí v klidu a najednou zničehonic padne k zemi. Jen architektura v pozadí postav se mění. Projekt se totiž už konal ve 13 velkoměstech (např. Amsterdam, Athény, Peking, Brusel, Řím, Tokio). Kinkaleri vždy vyzve k účasti obyvatele konkrétního města. Každý aktér dostane šanci na předem smluveném místě a v určeném čase padnout k zemi, tedy „zemřít“ před kamerou a před zraky nic netušících kolemjdoucích.

A právě v přítomnosti kamery bude zřejmě problém. Marně jsem totiž čekala na – v popisu instalace důrazně prezentované – „zrcadlo netečnosti“ chodců. Na všech videozáznamech se kolemjdoucí často ani nedostali do záběru kamery. Nejvášnivější milou a živou reakci na záznamech projevilo několik psů (tuším, že to bylo v Římě), kteří se zřejmě nekontrolovaně vytrhli majiteli a začali olizováním křísit padlého chudáka. Pokud se situace kolem natáčení v ostatních velkoměstech podobaly této, ani se nedivím, že jsem se „zrcadla netečnosti“ nedočkala: na místě bylo totiž jasné, že se něco točí. Svítila tam světla, stála kamera a několik lidí připravených hezky stáhnout záběr. Rozumím tomu, že obraz padajícího člověka v pasáži vypadá dobře, protože v pozadí spěchají po chodníku lidé. Nic netušící kolemjdoucí se tak stávají výborným materiálem k použití. Výsledkem bude působivý umělecký záběr jejich netečnosti. Ale právě mimo záběry kamery bylo vidět, jak se mnoho chodců prostě jen z respektu k situaci natáčení místu akce slušně nebo stydlivě vyhnulo. Jakou interakci tedy Kinkaleri svým experimentem hledají? Chtějí vyfiltrovat z reálných záběrů svůj stylizovaný obraz o netečnosti davu? Chtějí studovat autentické reakce vygenerované námi samými a západním životním stylem? Nebo snad jen volně mixovat oba světy? Zajímalo by mě, jaké by byly skutečné reakce lidí na náhlou smrt uprostřed města. Myslím si totéž co umělci ze sdružení Kinkaleri: svět městské aglomerace je netečný a hektický. Bylo by skvělé, kdybychom si spolu o tom měli čas popovídat. Takže jak? Divadlo, nebo život?

Sen o šťastném životě

Zaručeně nejintenzivnější mísení divadla a reálného života se odehrálo v představení Big 3rd episode s podtitulem Happy / End francouzsko-rakouské divadelní skupiny Superamas.

Tvar se může pochlubit jasně čitelnou strukturou, ve které se pomocí techniky rozpojování a demontáže jednotlivých obrazů prolíná umění a masová kultura. Všechno na jevišti vypadá skvěle. Jako v reklamních obrázcích. Svalnatí muži jsou v každé situaci při věci a cynicky vtipkují, ženy jsou okouzlující a sexy. Herci a tanečnice na jevišti však fungují jako komiksové postavy. Mluví výhradně na playback. Jejich jednotlivé výstupy i skupinové scény se převíjejí tam a zpět, zpomalují, některé sekvence vypadávají anebo se naopak několikrát za sebou opakují. Námětem scén jsou klišé o podobách štěstí, viděné optikou buď mužské nebo ženské mysli. Pánská rocková kapela při zkoušce, ženy převlékající se v šatně fitness centra. Machistické historky, ženské drby. Obě skupiny vždy v diskusi skončí u tématu druhého pohlaví.

Repetice scén brilantně zesiluje obraz vyprázdnění každodenní životní rutiny, skrze kterou si lidé snaží zajistit pocit zadostiučinění a štěstí. Živé akce na scéně občas přeruší videovstupy, které ukazují další balíčky snů o šťastném životě. Úspěšný manažer právě zajistil divadelní skupině turné, guru zasvěcuje žáky do tance osvobození, hokejista a mladá dívka v noci zdálky obdivují bujarou party u ohně. Každá ze scén silně ironizuje jakýkoli možný náznak prožívaného štěstí.

Čistá kompozice a jazyk představení nechává divákovi dost prostoru k vlastnímu uvažování. Při scéně diskotékové party jsem si uvědomila, že sedím v divadle a sleduji diskotanec patnáctihlavé skupiny lidí bez další výraznější režijní stopy. Jako diváci jsme byli v podstatě vystaveni stejným nárokům na schopnosti pozorování jako čumilové na skutečné diskotéce. Rozdíl mezi divadlem a reálnou situací byl jen v tom, že nebylo možné vstát a zajít si do baru pro něco k pití.

Pointu představení Big 3rd episode tvořila scéna automobilové havárie, která byla naprosto geniálně vykreslena pouze pomocí světelných a zvukových prostředků. Přála bych minimálně rovnocenné vyjadřovací schopnosti těmito nástroji i českým umělcům.

Když pánové ze Superamas zakládali na střední škole rockovou kapelu, asi je nenapadlo, že budou o pár let později parodovat sami sebe v úvodních scénách vlastního představení. Jaký je jejich aktuální výběr? Divadlo, nebo život?

Pět minut slávy pro každého

Dalším exkluzivním dostaveníčkem divadelní a reálné životní skutečnosti je projekt experimentální švýcarské hudební skupiny Velma Superstar. Velma od roku 1999 proměnila své koncerty ve vizuálně zvukové performance, v nichž odráží svůj osobitý hudebně zvukový průzkum. Projekt Velma Superstar je setkáním s principy úspěchu a slávy. Jde o experiment, při jehož realizaci v místě každého koncertu dostane až 30 místních lidí příležitost prožít si svou vlastní minutu slávy. Ale nejen to. Velma Superstar je především velmi sofistikovaný koncert, ve kterém jsou těla, pohyby a hlasy sboristů na jevišti využívány jako živá scénografie a základ zvukové atmosféry, z níž pak hudebně i herecky vycházejí členové Velmy. Stavba představení se podobá spíše partituře s jemnými vizuálními hrami. Například v průběhu dokola opakované scény společného vystoupení sboru, smyčcového kvarteta a operní pěvkyně postupně dochází k vizuální proměně ošoupaného šedivého dirigenta. Nejdříve bílé boty, potom zlatý pásek, později hvězdičky na límci, až herec skončí v bílém kostýmu s hvězdami na ramenou jako Elvis Presley. Stylizace se prolíná i do drobných pohybů a proměny kostýmů všech sboristů.

Monumentálním vyvrcholením představení je scéna rockového koncertu. Dunivý sound na hranici únosnosti, obrovská třpytivá písmena VELMA, barevná světla, tmavé siluety kapely v mlze a dychtivá skupina fanoušků. Obraz trvá až do naprostého nasycení umělců svou vlastní akcí. Intenzivní dusnou atmosféru koncertu náhle na závěr vystřídá výstup uhlazeného mužského pěveckého tria, které v lehkém swingovém rytmu diváky navádí písničkou k odstupu od viděného a slyšeného… Oslavují život, nebo divadlo?

Zdá se, že po období dramaturgického hledání minulých ročníků festivalu se ve 4 dnech blýská na lepší časy. Dilema „divadlo, nebo život“ je vyzývavým rámcem letošní programové sklizně. Naštěstí se mezi životem a divadlem doopravdy nemusíme rozhodovat. Jedno totiž nemůže být bez druhého!

Autorka je umělecká vedoucí divadla Alfred ve dvoře.