Spasí nás světový parlament?

„Lidstvo čelí úkolu zajistit přežití a blahobyt budoucích generací a současně uchovat přírodní základy života na Zemi. Jsme přesvědčeni, že mají-li se vyrovnat s podstatnými výzvami, jako je společenská nerovnost, rozšiřování zbraní hromadného ničení, hrozba terorismu nebo ohrožení globálních ekosystémů, musí se všechny lidské bytosti spojit v úsilí o spolupráci.“ To jsou úvodní věty prohlášení podepsaného 541 světovými osobnostmi politiky, vědy a hospodářství, jímž vyzývají ke svolání „parlamentního shromáždění Spojených národů“. S myšlenkou nepřišli jen naprosto nepraktičtí snílkové. K signatářům patří například čtyři nositelé Nobelovy ceny, 377 členů parlamentů ze 70 zemí i osobnosti jako třeba autor science-fiction Arthur C. Clarke, spisovatel Günter Grass, skladatel Karlheinz Stockhausen, klavírista Alfred Brendel nebo předseda Panafrického parlamentu. Z České republiky pak deklaraci zatím signovali jen dva lidé: Táňa Fischerová a poslanec Evropského parlamentu za sociální demokracii Libor Rouček.

Po soudu parlament

K čemu má být toto shromáždění dobré? Jedním jeho cílem je posílení legitimity OSN a její schopnosti jednat ve světovém měřítku. Ovšem hlavním účelem je, aby se lidé – tedy zdaleka nejen státy, respektive jejich vlády – účinněji a přímo podíleli na činnosti Spojených národů a jejich organizací. Ustavením „parlamentního shromáždění OSN“ by vznikla platforma všech občanek a občanů celého světa, kteří by se dokázali zabývat otázkami životně důležitými pro celé lidstvo.

Jeden z iniciátorů prohlášení, izraelský mí­rový aktivista Šimri Zameret, vysvětluje, že myšlenka tohoto shromáždění byla inspirována úspěšným vznikem Mezinárodního soudního dvora. „Napadla nás otázka,“ říká Zameret, „jaký by mohl být další krok v rozvíjení mezinárodní demokracie.“ Svého cíle, překonání „deficitu demokracie“ ve světovém měřítku, hodlají organizátoři dosáhnout s pomocí členů parlamentů (je mezi nimi například 20 členů britské Dolní sněmovny a 40 poslanců Evropského parlamentu).

Kampaň byla zahájena 23. dubna 2007. Sekretariát má zatím v Německu – tam už totiž nějakou dobu existuje Komitee für eine demokratische UNO (Výbor pro demokratickou OSN). Aktivity se však rozbíhají po pěti kontinentech: oficiálně byla deklarace uvedena 24. dubna v Dáresalámu, následně kampaň pokračuje v Berlíně, Bernu, Bruselu, Buenos Aires, Dháce, v Londýně, Madridu, Mumraji, Ottawě, v Římě a ve Vancouveru. Malou odezvu nachází v USA. Spojené státy jsou sice hostitelskou zemí OSN, ale výzvu zatím podepsalo jen devět Američanů a kampaň nemá v USA žádnou pobočku. Podle tvrzení aktivistů může být jedním z důvodů i to, že současná americká vláda nemá pro žádnou neekonomickou světovou organizaci sympatie.

Šimri Zameret tvrdí: „Po pádu berlínské zdi se svět změnil. Je načase, aby byl v celosvětových záležitostech – o Iráku, Afghánistánu, o Palestině – slyšet hlas lidu, nejenom vlád. Je zřejmé, že bez nějaké formy globální demokracie není možné řešit problém globálního oteplování.“

Je demokracie možná?

Za „nevyhnutelný“ první krok považují organizátoři poradní parlamentní shromáždění OSN, jehož by se zúčastnili zástupci národních parlamentů. Patronem konference, jež by se měla sejít letos v říjnu, je bývalý generální tajemník OSN Butrus Butrus-Ghálí, který je sám jedním ze signatářů. Je přesvědčen, že „parlamentní shromáždění by učinilo OSN transparentnější, výkonnější a demokratičtější“. V průběhu času by bylo shromáždění vybaveno „skutečnými právy na informaci, participaci a kontrolu“ a nakonec se skládalo z přímo volených členů. I sám Zameret ovšem připouští, že k tomu může dojít „tak za sto let“.

Je velmi pravděpodobné, že všechny závažné problémy současnosti – klimatické změny, terorismus, agresivita států, ekonomické vztahy, kontrola finančních toků, demografické tlaky, vyčerpávání zdrojů – mohou být řešeny jen na globální úrovni. Otázkou ale je, jak zajistit, aby byla celosvětová rozhodnutí činěna demokraticky. Odpověď stoupenců globálního parlamentu je jednoduchá: Není to možné jinak než přímým zastoupením.

Celosvětová demokracie má ale zvláštní problém – je jím rozsah, v němž by musela působit. V této souvislosti se objevuje závažná obava, která varuje před tím, že čím početnější bude soubor voličů, tím bude výsledný parlament méně demokratický. Přímá demokracie může podle pesimistů existovat jenom na úrovni lokální, kde jsou zástupci pod stálým dohledem svých voličů. Jenže nedokonalý systém je lepší než žádný, namítají optimisté. I nejzatvrzelejší euroskeptici by přitom sotva mohli tvrdit, že by fungování Evropské unie bylo demokratičtější bez parlamentu. Rozsah takových nadnárodních orgánů však vyžaduje více participační demokracie, než jsme dosud znali. Více skutečné demokracie.

Výrazným příkladem pro „deficit demokracie“ jsou přitom dnes samotné Spojené národy. Jsou stále ještě odrazem světa, jak se jevil vítězným mocnostem po druhé světové válce. O závažných problémech mělo rozhodovat hlasování v Radě bezpečnosti, v níž disponuje právem veta jenom pět stálých členů. Jenže dnes se tento systém, ztělesňující někdejší mocenskou rovnováhu ve světě, proměnil ve vlastní karikaturu. Nad jiné o tom svědčí dvě skutečnosti: tři členové z těchto pěti – Francie, Velká Británie a Rusko – už dávno velmocemi nejsou (jejich význam značně poklesl) a autoritu Rady bezpečnosti podrývá i to, že rezoluce OSN jsou plněny jen „výběrově“ – vzpomeňte, kolik jich například nerealizoval Izrael – a často nejsou přijímány v souladu názorem většiny členských zemí.

Vážné výhrady

Cesta ke skutečné demokratizaci OSN, jak ji navrhuje kampaň za ustavení „parlamentního shromáždění OSN“, je ale cestou plnou palčivých otázek od samého počátku. Za jejich shrnutí můžeme považovat stať ředitele pro politické otázky Sdružení pro OSN ve Spojených státech Jeffreye Laurentiho. Nazval ji jasně: Myšlenka, jejíž čas ještě nepřišel. Laurenti píše mimo jiné o tom, že by „globální parlamentní shromáždění nemohlo mít přílišnou moc, neboť tím by soutěžilo se státy a mohlo by být zablokováno. Na druhé straně: kdyby nedisponovalo jistou mocí, političtí vůdci by je ignorovali. Dále jde o to, kdo by hlasoval? Zajímali by se o ně voliči? Například v USA k místním a celonárodním volbám nepřichází mnoho lidí, jaký zájem by zde asi byl pro volby mezinárodní?“ Hlavní výhrady pak Laurenti shrnul do tří bodů: 1. Kompletnost. Co si počít s tou částí světového společenství, která není organizována demokraticky? (Čína má například Všečínské shromáždění lidových zástupců, ale tato parlamentní forma nemá demokratický obsah.) 2. Pravomoci. Jak sloučit mandát shromáždění s přitažlivostí pro jeho budoucí členy? Nepodobala by se jeho zasedání například zasedáním Severoatlantického shromáždění, o něž se příliš nezajímají ani média, ani veřejnost, ani politici? 3. Účinnost. Zastánci myšlenky by měli přesvědčit informovanou veřejnost, že by parlamentní shromáždění OSN vedlo k lepším výsledkům v mezinárodní politice, než jakých dosahuje dosavadní systém.

Při denních zkušenostech s politiky se navíc musíme ptát, zda poslanci a senátoři opravdu dokážou zastupovat lid spíše než různé „zájmy“.

I přes tyto výhrady však získává myšlenka světového parlamentu mnoho stoupenců, zvláště pak v Africe. Zdá se, že právě v tomto regionu výrazně přibývá těch, kdo jsou přesvědčeni, že světový parlament nabízí nejlepší příležitost – možná že příležitost jedinou –, která zajistí, že hlasy chudých dojdou nezprostředkovaně sluchu bohatých. Rockové stars by si pak samozřejmě musely najít nové téma.

Autor je překladatel.