Státní vědecká knihovna v Českých Budějovicích vydala letošního roku jeden z nejzásadnějších textů Josefa Váchala, slovesnou část jeho rozsáhlé autorské knihy Šumava umírající a romantická.
Nové, úplné vydání Šumavy umírající a romantické patří od počátku devadesátých let, kdy opět začaly vycházet Váchalovy práce, k nejdiskutovanějším nakladatelským tématům. Váchal vydal tento svůj nejnáročnější tisk v jedenácti exemplářích v květnu 1931. Kniha o formátu 65 x 49 centimetrů je kompletně ručně tištěna a vedle vlastního textu sázeného originálním autorovým písmem obsahuje čtyřiasedmdesát barevných dřevorytů. Je patrné, že jediné důstojné vydání tohoto díla, výslovně akcentujícího svou kvalitu artefaktu, by muselo zachovat formát (vyznění grafik by bylo zmenšením výrazně oslabeno) i sazbu. Ideální by byl kvalitní reprint doplněný o kritický přepis textu.
Přestože se počet Váchalových obdivovatelů neustále zvyšuje, zůstává nadále taková kritická edice kompletní Šumavy nenaplněným snem. Dočasně by ji mohla zastoupit elektronická verze, která by poskytla širší čtenářské i odborné veřejnosti možnost hlubšího proniknutí do této práce. Zájemci o toto dílo se tedy zatím musí „spokojit“ s její velmi kvalitně editovanou slovesnou částí v přítomné knize a nepočetnými reprodukcemi některých dřevorytů roztroušených po různých publikacích.
Ediční úskalí Váchalových textů
Váchalovy autorské knihy představují nemalý editorský problém. Autor kladl na typografii textu velký důraz a významně ji sémantizoval. Individualizace textu byla od přelomu 19. a 20. století jednou ze základních premis bibliofilie a sazba měla interpretovat zachycený text, nebo s ním alespoň vnitřně korespondovat. U Váchalových autorských knih je komunikace sazby a textu ještě těsnější, ať už usiluje o ironickou karikaturu určitého žánru (např. kalendář či kramářský tisk) nebo o jeho pietní iluzi, přičemž hranice mezi těmito dvěma polohami není vždy zcela zřetelná. Volba reprintu je v mnoha případech tou nejvhodnější, ale adekvátní edice by vždy měla obsahovat ještě editorův přepis, interpretující některé labilní roviny textu, především autorovu interpunkci.
Styl Šumavy určuje primitivistická a zároveň archaická stylizace, původně podpořená také originálním typografickým pojetím, v níž spočívá původ nejednotnosti Váchalova psaní některých slov, osobitého lexika, preference méně obvyklých tvaroslovných invariantů a dalších stylistických rysů. Významným archaizujícím prvkem je také například parcelace textu: Váchal v mnoha případech umísťuje – po vzoru starých tisků – do odstavce jen jedno souvětí.
Vladimíru Musilovi, editorovi knihy, se podařilo uchovat osobitost Váchalova jazyka díky bedlivé revizi jeho interpunkce a respektování určitých stylistických specifik. Problémem ovšem zůstávají některé jazykové prvky, které bez adekvátní typografie ztrácejí svou primární působivost. Osobně bych navrhoval například spojovat spřežky, jejichž rozdělené psaní v přepisu nevyzní, a nadto je spíše projevem dobového úzu než charakteristickým a osobitým rysem autorského jazyka.
Pocta kraji i společenská kritika
Josef Váchal vytvářel svou Šumavu umírající a romantickou jako bilanci své více než čtvrtstoleté zkušenosti s tímto regionem. Byl jím přitahován od svého píseckého dětství a poprvé zde putoval v roce 1905. Jako citlivý poutník pozoroval i zdejší krajinnou proměnu, k níž během let docházelo, a na její reflexi postavil i své šumavské vyznání.
„Šumava! Valuta ustavičně klesající!“ Tímto trpkým zvoláním otevírá Váchal svůj text, v němž se mísí bohatá přírodní líčení se společenskou kritikou. Šumava již přestala být rájem, s postupnou kolonizací se z různých jejích končin vytrácí původní kouzlo. Váchal detailně vypisuje jednotlivé ničivé elementy (např. masivní těžba dřeva nebo osidlování) a věští Šumavě nevyhnutelný zánik. Coby hlavní příčinu jejího úpadku označuje člověka, především toho městského, který nepoučen zasahuje bezohledně do krajinného celku.
Vize zanikající Šumavy prostupuje celou knihou a významově rezonuje s Váchalovou slovesnou krajinomalbou. V ní totiž poodkrývá pozoruhodnou propojenost života a smrti, jež prostupuje šumavského genia. Koloběh vznikání a zanikání zde nabývá fascinující velkoleposti a příležitostně také navozuje pocit reinkarnace. Někdy na tuto cirkulaci Váchal upozorňuje explicitně: „Na Rankelu jsou to opět odumřevší listnáči, břízky a boučci chladem a vlhkostí zahynuvší, kteří v rašelinné tamní půdě dodávají těly svými potravu smrčkům zde vegetujícím.“ Jinde je toto permanentní zanikání patrné z jeho metaforiky využité při líčeních některých krajinných jevů, například při popisu soumraku: „Rubáš fialový spřede a v rakev indigovou složí soumrak končiny slatí i pralesní stromoví sloupořadí; v tmě zanikají ponenáhle i jasná oka vod.“
Astrální svět strašidel
Pro svá rozsáhlá přírodní líčení si Váchal vybírá nejrůznější situace, jimiž dokresluje mj. klimatologický a geografický ráz zdejší krajiny. Soustředěně zachycuje vybrané konkrétní lokality (např. Roklan, jezero Laka) i typické krajinné prvky, přírodní jevy, charakterizuje různá roční období (příchod jara) nebo denní fáze (svítání, stmívání). Výsledkem je komplexní portrét Šumavy, kterému nechybí intimní rozměr daný osobní autovou zkušeností, již nejednou tematizuje i formou konkrétní vzpomínky.
Tato okouzlená líčení poutají svou neobyčejnou plastičností a teatralitou. Vedle vytříbeného citu pro adekvátní detail se na tomto vyznění podílí silná smyslovost jeho poetiky, důraz na barvy a hudební kvality popisovaných míst, na různorodé čichové a hmatové vjemy. Divadelnost krajinných situací je pak dána především komplexností popisů. I když Váchal zachycuje jen jednu drobnou lokalitu, bere v potaz celé okolní prostředí. Scéna tak nabývá horizontální šíře a líčená situace se silně dramatizuje.
Šumavská zkušenost silně obohatila autorův světonázor: od přírodních postřehů plynule přechází k estetickým, filosofickým i teologickým tématům. Ta jsou charakterizována skepsí k soudobé lidské společnosti, polarizované spravedlivým systémem přírody. Tyto pasáže souzní s Váchalovou společenskou kritikou motivovanou devastací Šumavy, ale autor je ještě prohlubuje specifickou pohanskou stylizací, kterou nechává nejmocněji rozehrát v některých básních doprovázejících jeho úvahy a líčení. „Davem probíhají city falešně lidské, náboženské neb vlastenecké, stejně pitomé jak utopie komunismu a sny o konci válek,“ prohlašuje Váchal úvodem svého romantického vyznání. Jeho ideálem je nové pohanství, jehož podstatu nakonec nachází v oddaném postoji k přírodě a v touze poznat svobodný svět přízraků. Ten byl v knize zpřítomněn i v některých líčených situacích a především v grafickém doprovodu, v němž se Šumava téměř proměnila v astrální svět plný strašidel.
Autor je postgraduální student v Ústavu české literatury a literární vědy FF UK.
Josef Váchal: Šumava umírající a romantická.
Státní vědecká knihovna, České Budějovice 2007, 155 stran.