Poutník po Gabrétě

Josef Váchal pojal svou poctu milovanému kraji jako velkolepé knižní drama, Gesamtskunstwerk svého druhu, promyšleně spojující slovesné i výtvarné, reprezentované na jedné straně mj. básní, esejem, kritikou či krajinnou impresí, na druhé pak grafickým listem a typografií. Neobvykle rozsáhlý formát knihy nejenže vyzdvihl zásadní význam tohoto vyznání, ale současně umělci poskytl velkorysý prostor k provázání jednotlivých prvků knihy a především osvobodil barevné dřevoryty z jejich „služebné“ funkce ilustrační a uvedl je naroveň textu, jehož význam prohloubil specifickou typografickou osnovou.

Gesamtkunstwerk

Šumava umírající a romantická je nejlepším dokladem Váchalova vytříbeného smyslu pro stavebnost. Váchal konstruuje své dílo jako vícehlasý dialog, počínaje zpracováním předsádkového papíru, na jehož kresbě aranžoval jehličí i barevné podzimní listí do bohaté dekorativní tapety, svou morfologickou přímočarostí a zdobností kontrastující s estetikou většiny zařazených grafik, a konče vícebarevnou sazbou textu, posilující výtvarné ambice autorské typografie a nepřímo odkazující k barevné pluralitě slavené příhraniční lokality. V jeho nejednoduché struktuře spolu všechny složky, obohacené o další zvláštní funkce, komunikují a vytvářejí stabilní celek.

Vedle vzájemného spolupůsobení grafik a textů takové těsné sepětí reprezentuje již zmíněná Váchalova sazba jeho vlastním písmem, vyřezaným a odlitým přímo pro Šumavu, čili text a jeho grafická realizace. Litery, které svou kresbou navozují představu starých tisků, přesně zapadají do koncepce celého foliantu, v němž se rafinovaná estetizace snoubí s osobitými barbarismy. Aby Váchal věrněji navodil kýženou atmosféru, konstruoval některá svá písmena jako poškozená. Každé písmeno realizoval v několika podobách a do jejich stavby včlenil různé kazy, takže se často v jeho sazbě objevují neúplné znaky nebo slitky a jiné tiskařské chyby, zde ovšem maximálně zvýznamněné. V tomto ohledu se ukazuje prozíravost Váchalovy volby obrysového písma, které svou náročnější kresbou umožňuje dosáhnout značné rozrůzněnosti takových efektů. Archaizace sazby zrcadlí autorovu jazykovou stylizaci. Váchal archaizuje všechny roviny svého stylu od gramatiky (např. oddělené psaní spřežek, příležitostné fonetické psaní vlastních jmen) přes interpunkci (nejednou motivovanou rytmickými kvalitami textu) po slovosled.

Barvami a liniemi Šumavy

Tvaroslovnou i významovou dynamiku Váchalových „šumavských“ dřevorytů zakládá zneklidňující napětí mezi impresionistickým zachycením dojmu z prostředí v určité světelné situaci a jeho expresionizující interpretací, zasahující prazákladní významy ztvárněných krajinných výjevů. Jedná se především o přízračné zaklínání různorodých těl či jejich fragmentů do organického, heterogenního pletiva přírody, jejíž neprostupnou, téměř neanatomizovatelnou stavbu věrně vyjadřuje monochromní tónování. Tomuto pozoruhodnému „světu strašidel“, jímž prochází zpravidla nezřený poutník, dodává sugestivnosti bohaté rozrušování pevných tvarů obrazu impresivními rytými liniemi (různými rozměrem i svým poměrem k vertikálnímu a horizontálnímu plánu listu), posilujícími dojem barevné a světelné dramatičnosti šumavské krajiny. Toto odstínění, osvobozené od všech geometrických pravidel, nejenže navozuje dojem vzdušného chvění, ale současně v jednolitých plochách vyvolává unikátní přechodové vizuální vjemy.

Podobně jako slovesná část Šumavy barvitě přechází od pohanské poezie ke společenské kritice nebo k bilančnímu turistickému vzpomínání, leckdy odlehčenému humornými glosami, i Váchalovy zařazené grafiky částečně sledují toto zdánlivě nesoustavné tematické větvení. Přestože zde zcela převládají romantické krajinné výjevy, nezanedbatelný prostor (především vzhledem ke svému úvodnímu postavení) tu má i lehce ironizující moderní alegorie, která se kontextem dostává do souvislosti s výše nastíněným zabydlením prostoru astrálními zjeveními: grafik například na jednom z listů konfrontuje – za využití satanizující ikonografie – průmyslovou civilizaci s odvěkou přírodou; tento výjev s následujícími listy spojuje skrovný výřez lesního panoramatu rámcovaný symbolickou scénou popravy molocha průmyslu Ďáblem, jehož lesní svět se rodí ze silně smyslných ženských aktů nesoucích adekvátní krajinné atributy – jinotajů čtyř živlů.

Dvojí Šumava

Nakladatelství Paseka pojalo vydání Váchalovy Šumavy maximálně pietně. Aby nebyla oslabena artefaktovost knihy, a tím narušena originální struktura díla, nedoplňuje ji vyjma jednoho listu „povinné“ tiráže, zastupující do jisté míry i ediční poznámku, žádný cizí text. Dokonce německý překlad slovesné části díla je přiložen v samostatném sešitu. Kniha vyšla ve dvou verzích, z nichž přednostní vydání respektující původní rozměr (vydané ve třech stech exemplářích) je nádhernou ukázkou precizního tisku a originální předlohu reprodukuje zcela bezchybně. Vzhledem k výše nastíněnému charakteru Váchalových grafik nemohlo pochopitelně vydání zmenšené zcela dosáhnout kvalit formátově identické verze (zatímco se původní sazba s velikostní redukcí poměrně dobře vyrovnala, bylo Váchalovo minuciózní stínování krajinných scenerií nejednou částečně oslabeno), nicméně ani tato podoba nepostrádá původního kouzla a výrazu.

Osobně jen lituji, že nakladatel nedoplnil vydání CD-romem obsahujícím kompletní digitalizovanou knihu ve vysokém rozlišení, který by jednak umožnil důslednější seznámení s grafikami a jednak by alespoň částečně vynahradil nastalou proměnu zmenšených grafik. „Elektronický“ kontakt s obrazem je pochopitelně ochuzen o jistý taktilní prožitek, ale umožňuje hlubší proniknutí do výtvarníkovy práce s detaily kresby a tónováním, jak tomu bylo například u monografie Jaroslava Šerých Michael Rentz fecit. Přes tuto drobnou výtku můžeme považovat další váchalovský dluh za splacený.

Autor je bohemista.