V neděli 27. května 2007 skončil v Cannes jubilejní šedesátý ročník Mezinárodního filmového festivalu. Na tom, že šlo letos o zcela mimořádnou událost, se shodli takřka všichni.
Během letošního Cannes se hovořilo o jakési nové vitalitě festivalu: jako událost číslo jedna je možno hodnotit fakt, že malé filmy s důležitými tématy na hlavu porazily velké hvězdné produkce. Tento trend ovšem trvá už několik let a vede k tomu, že „big stars“ přijíždějí na Riviéru představit spíše díla mimo soutěž. Hollywoodskými celebritami nabité snímky se totiž uvedení v hlavním soutěžním programu obávají: v Cannes se přece už mnohokrát stalo, že filmoví novináři tu americké nebo asijské velkofilmy jednoduše vypískali. A tak obří filmové společnosti využívají této přehlídky spíš pro publicitu svých nových projektů než pro start distribuce již hotových děl.
Šimpanzi v kleci
Událostí číslo dvě pak byla výrazná publicita „malých“ filmů. V Cannes se totiž i skromný titul dostane do opalizujícího světla, které mu poskytne hvězdný host, jako třeba Alain Delon s manekýnou Biankou di Sofia, mávající davům shromážděným pod Festivalovým palácem. Rytmus festivalu nejlépe vystihl americký režisér Abel Ferrara: „My autoři jsme v Cannes jako šimpanzi v kleci. Každý den se tu dává nový film a ten den je váš den. Přijedete, uděláte tiskovku pro novináře a potom odpovídáte na otázky při rozhovorech. A pak už byste měli odjet. A když to neuděláte, vaše chyba, protože další den už jsou tu Coeni a další den zase někdo jiný. A tak sedíte v hotelovém pokoji, starají se o vás jako o krále, ale v tu chvíli, kdy je po vašem filmu, byste měli umět říct: Sayonara! A to i kdybyste přivezli největší trhák na světě.“
Cannes má mnoho zvláštností. S oblibou tu například uvádějí politická, aktivistická či jinak angažovaná díla, hlásající nutnost omezovat se, zvládnout chudobu a akcentující environmentální problémy planety. Filmy tu přitom běží uprostřed luxusu jachet a hotelů. Na příjezd každé star vynakládají produkční společnosti velkou energii – u kterékoli z nich přijde na desítky tisíc eur, počítáme-li dlouhý zástup asistentů a PR agentů. Je však nutno se ptát, jestli by filmům o chudobě a plýtvání zdroji vůbec někdo naslouchal, kdyby byly uvedeny bez mediální vřavy a celebrit vystupujících po schodech s červeným kobercem.
Dalším specifikem zůstává filmový trh, který na Riviéru přivádí víc hostů než festival jako takový. Trh letos znamenal pomalé loučení s filmem na 35mm formátu. To, co prý bude následovat, je digitalizace produkce a distribuce; D-Cinema kvete a stává se pojmem. V Cannes měl premiéru snímek, který vůbec nebude distribuován na celuloidu: live-action 3D film o hudební skupině U2. V současné době se pracuje na tom, aby 3D filmy mohly fungovat nejen v d-kinech, ale také na obrazovkách vysoce kvalitních počítačů. Podle producenta filmu U2 3D Davida Modella se ti diváci, kteří zažijí 3D v akci, ke klasickému filmu na celuloidu už nevrátí.
Fragmenty soutěže a náš muž z Prahy
Z dvaadvaceti soutěžních filmů, které byly páteří a nejostřeji sledovanou součástí přehlídky, vynikly především snímky líčící s dokumentaristickou přesností stav dnešního světa. Rumunský film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dni (Christian Mungiu) se stal hitem soutěžního programu a právem si odnesl Zlatou palmu i cenu kritiky. Odehrává se v Rumunsku roku 1987 a líčí syrovým způsobem bez jakéhokoli hudebního doprovodu, jak se studentka techniky snaží zařídit si interrupci. Ta byla v socialistickém Rumunsku zakázána. Věta, kterou vysloví jistý pan Bebe, údajný lékař, provádějící v hotelovém pokoji zákrok, otřásla i ostřílenými filmovými profesionály: „Plod neházej do záchodu ani do odpadků. Tam by ho mohli vyhrabat psi.“
Podobně působivý byl snímek Import Export od známého rakouského provokatéra Ulricha Seidla. Ukrajinská zdravotní sestřička se v něm kvůli penězům nechá najmout pro internetovou erotiku a nakonec se dostane až do Vídně jako uklízečka ve starobinci s těžce dementními a umírajícími pacienty. Druhým hrdinou filmu je rakouský podnikatel, který na Slovensku a na Ukrajině prodává ojeté hudební automaty. Mezi nejpůsobivější scény patří ta, v níž si podnikatel vyhazuje v temném ukrajinském hotelu z kopýtka s devatenáctiletou dívkou – vodí ji nahou po čtyřech a dívka musí štěkat, což je výjev upomínající na Seidlovy starší Psí dny.
„Intelekt je sexy,“ řekl režisér jednoho z nejvýraznějších filmů letošní přehlídky, německo-turecký tvůrce Fatih Akin. Sám je důkazem svého tvrzení, že náročnější filmy nemusí být těžko srozumitelné ani nudné. Jeho opus Na druhé straně je postaven na dvou cestách opačným směrem podobně jako Import Export. Německo-turecký profesor se vydává do Turecka hledat dceru ženy, s níž měl poměr jeho otec. Zároveň opačným směrem vyjede Ayten, turecká dívka, která chce v Německu najít svou matku. Nesmírně citlivý a výborně dramaturgicky vystavěný příběh o ztrátě domova, ponížení a pocitu neukotvenosti v moderní civilizaci.
Japonka Naomi Kawase, jež si odnesla Velkou cenu poroty, tentokrát natočila film o opuštěnosti stáří. Ve svém obrazivě nazvaném a opět netradičně nasnímaném díle Truchlící les líčí cestu starého muže – pacienta luxusního domova důchodců – a mladé ošetřovatelky do hloubi lesů, kde se zmatený stařec snaží najít hrob své manželky. Alexandra ruského mága tlumených barev Alexandra Sokurova byla jediným skutečně válečným filmem festivalu a uspokojila tu vrstvu diváků, která v Cannes čekala na alegorii o násilných konfliktech současného světa. Bývalá operní diva Galina Višněvská tu nepřekonatelným způsobem hraje bábušku – ženu, která má svou eleganci i svou hlavu. Ze Stavropolu putuje obrněným vlakem na ruskou vojenskou základnu v Čečně, kde se setkává se svým vnukem. Výtvarně úchvatný film o pocitu ohrožení v dnešní společnosti, o nenávisti civilistů k vojákům, elegie o ruinách, zdech a pustině.
Snímek Skafandr a motýl (cena za režii) natočil americký malíř a filmař Julian Schnabel ve francouzské produkci podle stejnojmenného románu, který Jean-Dominique Bauby nadiktoval po svém ochrnutí. Dílo disponuje silným příběhem i efektním stylem – sleduje svět čistě z Baubyho perspektivy. Paranoid Park, rafinovaný a dosud nejexperimentálnější počin význačného amerického nezávislého režiséra Guse Van Santa, zachycuje v časových elipsách realitu skejťácké mládeže. Pozornost upírá na jednoho ze skupiny, Alexe, který nešťastnou náhodou zabil pracovníka železniční ochranky. Dlužno dodat, že hitem přítomných novinářů, jenž vyšel ze soutěže nepochopitelně naprázdno, se stal jednoznačně film bratří Coenů No Country for Old Men. Thriller o chudém Mexičanovi, který na mexicko-amerických hranicích ubije policistu a ukradne peníze, je žánrové dílo s geniálními prvky vybočení z daných schémat a šablon.
A Češi? Ti si na festivalu v Cannes poměrně užili. Po schodišti snů se prošel Miroslav Krobot, který hrál hlavní roli v rozporuplně přijatém radikálním snímku maďarského vizionáře Bély Tarra Muž z Londýna. České filmové centrum se ujalo organizace českého pavilonu a projekce čtyř snímků na filmovém trhu. V pavilonu byly uspořádány tři akce – prezentace MFF Zlín, Filmových ateliérů Barrandov a Filmového studia Gatteo. Producent Martin Vandas se stal jedním z evropských producentů v akci Producers on the Move a umělecká ředitelka a kritička Eva Zaoralová obdržela novinářskou cenu k 60. výročí festivalu. Kdy se objeví český film v některé ze soutěžních sekcí?
Autor je filmový publicista.