Canneské paradoxy

Pozlátko Cannes, to jsou všechny ty obchody s oblečením, restaurace s menu za padesát eur, jachty, vlny moře, křik racků, hory v pozadí, hotely s obrovskými filmovými billboardy velkého Indyho a dalších nesmrtelných filmových hrdinů, kteří jsou aktuálně v produkci nebo distribuci. Letos bylo tohle canneské pozlátko v ostrém kontrastu k filmům, uvedeným v oficiálním programu. Většina z nich ukazovala lidskou bídu, válečné zkázy, chudobu a některé z nich propagovaly myšlenky proletářské revoluce, což bylo trochu úsměvné, protože rozlícený proletariát by jistě jako první rozmlátil drahé jachty, pronajaté filmovými společnostmi a kotvící u Festivalového paláce, i s lahvemi šampaňského na palubě. Hrdiny festivalu se staly dvě dnes už historické osobnosti – jedna v reálu a druhá ve filmovém obrazu. Byl to fotbalový král Diego Maradona, který se ve filmu Emira Kusturici Maradona podle Kusturici hlásí k Fidelu Castrovi jako k největšímu světovému politikovi všech dob, a Ernesto Che Guevara, který na Kubě, v Africe a v Bolívii Castrovu proletářskou revoluci v guerillové válce prakticky prováděl. „Kdyby nebyl fotbalista, byl by revolucionář,“ říká o Maradonovi v komentáři k filmu režisér. Ve své vesnici Drevengrad na pomezí Srbska a Bosny pojmenoval Kusturica tři ulice právě po těchto třech revolucionářích – Maradonovi, Castrovi a Guevarovi. Zajímavé, revolucionáři žijí dnes díky americkému režisérovi Stevenu Soderberghovi, který do Cannes přivezl čtyřapůlhodinový film Che, a díky bosensko-srbskému Kusturicovi. Čínská kinematografie, kde se to dřív proletáři a revolucionáři jen hemžilo, se dnes vyžívá ve filmech jako Určitý pohled (Ocean Flame). Hrdinou je krvelačný násilník, který udusí bratra polštářem a svou nevěrnou krásnou milenku pak zfackuje a tvrdě propíchne svým monstrózním pyjem na mořském útesu.

Filmy první Třídy

Osobně se domnívám, že nejlepší filmy festivalu přišly z Latinské Ameriky, z Evropy a Středního východu. Mezi šesti pro mě nejpozoruhodnějšími byla argentinská Leonera o ženě, která porodí ve vězení, což kamera nervózně a zblízka natáčí, či brazilský film Linha De Passe v režii Waltera Sallese a Daniely Thomasové o chudé matce, jež nedokáže uživit své čtyři syny, a ti proto raději kradou. Pozoruhodný byl i izraelský animovaný film Valčík s Baširem, který se vrací k vojenským vzpomínkám režiséra Ariho Folmana, když Izrael spolu se Spojenými státy zaútočil na libanonský Sidon, nebo palestinsko-francouzsko-švýcarská Sůl moře o americké Palestince, která se chce v Ramalláhu domoci dědictví po dědovi, který však legálně neexistuje, protože byl odsunut z palestinského území do uprchlického tábora v Libanonu. Vynikající bylo podle mě též oceněné Mlčení Lorny od bratří Dardennů (nejlepší scénář) o Albánce, která získala belgický pas, ale její osud leží v rukou ruské mafie, i švýcarsko-belgicko-francouzský film Domov v režii Ursuly Meierové o rodině, která vedle zabordeleného, ale milovaného domu zprovozní dálnici.

Zlatou palmu festivalu nakonec získal francouzský film Třída (Entre les murs), jenž je svým způsobem duchaplnou, i když trpkou komedií. A také je to polodokument, což dokazuje, jak je dokumentaristický trend v dnešním filmu silný. François Marin je nový učitel čtrnácti- a patnáctiletých studentů 4. ročníku gymnázia na pařížském předměstí. Přichází do smíšené třídy, kde jsou studenti z Francie, Koreje či z Mali. Jeho hodiny francouzštiny jsou de facto hodinami odboček. Žáci ve třídě jsou schopni vymyslet girlandy argumentů kolem každého slova nebo spojení, které učitel použije, a tak je film vlastně geniální alegorií demokracie. Vrcholem snímku je pasáž, ve které mají studenti ve svém eseji popsat sami sebe. Dozvíme se v něm, co holky a kluky opravdu baví: počítačové hry, Korán, rap, tramping, MTV, televizní seriály, techno, fotbal, tanec, prostě mix tradičního dědictví po rodičích a všeho nového, co už rodiče pořádně neznají. Ve filmu perfektně funguje napětí mezi učitelem a žákem, ale i mezi žáky navzájem, a třída je tak skrze portréty jedinců portrétována sama jako svébytný, živý organismus.

Tekuté písky současné distribuce

Zásadní paradox však letos zaznamenal v Cannes rozkol festivalu a filmového trhu. Letošní Marché du Film ztratil do velké míry životodárnou pupeční šňůru, kterou byl vždycky spojen s festivalem, a oba segmenty se oddělily. Festival měl své smutné, ale krásné filmy a trh své krvelačné hrdiny, připomínající mlátičky nebo unifikované příběhy popkultury. Dříve se obchodníci po filmech uvedených na festivalu pídili a dokonce se zajímali o názor novinářů. Vítězné filmy z Cannes tehdy ještě mívaly velké komerční šance. Letos mezi festivalovými filmy nebyl žádný, který by zabodoval u obchodníků, s výjimkou italského mafiánského thrilleru Gomorra, jenž získal Velkou cenu poroty. U čtyřapůlhodinového Che se zase řeší otázka marketingu. Vytváří se pomalu, ale jistě filmový trh, který umění nepotřebuje, a filmové umění se díky filmovým festivalům zase obejde bez trhu.

Filmový trh, to bylo letos 10 000 účastníků z 96 zemí světa. Největší přírůstek zaznamenali profesionálové z Latinské Ameriky, nejmenší z USA, pro které začalo být kvůli slabému dolaru v Evropě prostě draho. Zajímavá byla velká účast íránské kinematografie a vůbec velký zájem arabských zemí o filmové dění. Například Libye v Cannes oznámila, že bude produkovat velkofilm o libyjském vůdci Omaru Muchtarovi s Omarem Sharifem v hlavní roli a s náklady 40 milionů eur, přičemž producentem a scenáristou filmu bude libyjský vůdce Muammar Kaddáfí. V mnoha mezinárodních koprodukcích hraje stále rozhodující roli Francie, která se nechce vzdát svého předního postavení ani v dobách pro evropskou kinematografii obtížných. Prakticky celý filmový obchod je globálně zasažen mnohačetnou chorobou – audiovizuálním pirátstvím, krizí kin, nezávislých distribučních společností a neochotou televizních společností financovat filmy, což se projevilo i v Cannes. Trh pro film se prostě scvrkává. To, jak se vypořádat s pirátstvím, se ostatně řešilo i v Cannes. Francouzská ministryně kultury Christine Albanelová chce co nejdříve iniciovat zákon se sankcemi proti pirátům, kteří nelegálně stahují filmy; uvažuje se dokonce o jejich odstřižení od internetu. Lidé sdružení okolo portálu www.fishbrothers.fr chtějí zase problém vyřešit produkcí nízkonákladových filmů pro internet. „Filmový průmysl dneška je narcistní, filmy polykají miliony, většina filmů jsou jen a jen produkty marketingu,“ říká François Poisson, který by se rád ujal řízení firmy pro produkci nízkonákladových filmů.

Pomalý odchod artových děl?

Tekuté písky dnešní filmové distribuce se přelévají i v důsledku nejistoty kolem dolaru. Američtí producenti a prodejní agenti mají nyní v Evropě zlé časy. Příčinou je padající dolar a globální problémy americké ekonomiky. Americká produkce se dostává do tvrdé konkurence s hongkongskou, korejskou či francouzskou. Japonsko a další teritoria, která byla dříve zaslíbenou zemí pro hollywoodský produkt, začínají mít ve stále větší oblibě snímky z jiných zemí, než je USA, zejména své vlastní. Čína a Indie pořád ještě americké zboží nakupují, ale zaměřují se také čím dál víc na vlastní produkci. A v Japonsku už dnes domácí produkt tvoří 50 % televizních programů.

V Cannes bylo mezi obchodníky skloňováno spojení „pomalý obchod“, případně „ponuré časy“. Tato slovní spojení se týkala stavu současné distribuce, která prochází zásadními změnami. Umělecké filmy jsou stale méně prodejné, artová oddělení mezinárodních distribučních společností jsou ohrožena nebo dokonce mizí z trhu, jako například společnost Warner Indepentent nebo New Line. Pád těchto společností znamenal pro menší, nezávislé distributory doslova šok. V době, kdy se stále větší skupiny lidí orientují podle nabídky internetu a kdy je divácká obec atomizována a rozptýlena jako nikdy předtím, je pro artové filmy stále obtížnější získat pozornost diváků. „Není teď dobrá doba pro umělecký film,“ řekl v Cannes producent z české společnosti Negativ John Riley. „Marketing těchto filmů je obtížný a distributoři od něj dávají ruce pryč. Naproti tomu žánrový film je jasný, a jeho propagace je tím pádem jednoduchá.“ Umělecké filmy natáčené ve státem podporovaných kinematografiích budou sice nadále vznikat, postihne je však patrně již brzy smutný osud – budou uváděny jen prostřednictvím filmových festivalů, protože jiná distribuce pro ně zkrátka nebude možná.

Festival v Cannes je tedy především velký v tom, že dává prostor i nekomerčním filmům. Jak se ale bude žít všem těm krásným a smutným příběhům z Cannes a jestli je vůbec uvidí ještě někdo jiný než festivalový divák, zůstává otázkou.

Autor je filmový publicista.