Soutěžní sekce prestižního filmového festivalu v Cannes patří k nejsledovanějším filmovým přehlídkám roku. Letos se v programu objevila řada zvučných jmen současné autorské kinematografie.
Letošní ročník ukázal, že festival v Cannes chce více než kdy předtím uvádět filmy se silnými tématy, které zazáří v distribuci a o kterých se bude dlouho mluvit. V mimosoutěžních sekcích se objevili debutanti filmového plátna a více se experimentovalo. Mezi největší překvapení přesto patřil nový snímek zkušeného italského klasika Bernarda Bertolucciho. V programu ale upoutaly i dva české filmy: v programové sekci Cinéfondation to byl skoro hodinový „krátký“ absolventský film Tambylles od Michala Hogenauera, v sekci Čtrnáctideník režisérů pak Tramvaj, krátký animovaný film Michaely Pavlátové, který uvedl publikum do stavu blízkého extázi. Zato festivalová soutěž byla letos naplněna spíše filmy slavných režisérů.
Cesta do paláce
Držitel čestné Zlaté palmy z Cannes a Zlatého lva v Benátkách, italský režisér Bernardo Bertolucci je umělec, který má vstup do Cannes v podstatě zaručený. Jeho letošní film Já a ty (Io e te) byl v hlavním programu mimo soutěž, což znamená, že Bertolucci, stejně jako soutěžní režiséři, měl absolvovat výstup po červeném schodišti do Festivalového paláce se všemi procedurami a oficialitami, které k tomu patří. V případě Bertolucciho ovšem proběhlo vše jinak. Slavný režisér je totiž na kolečkovém křesle. Přenos z výstupu po schodech se tedy nekonal, protože mistra musela nahoru vyvézt plošina. Herci Tea Falco a Jacopo Olmo Antinori museli – v přímém přenosu – na režiséra čekat přímo před vchodem do kina. Konečně mistr na svém vozíku bravurně zajel do středu kina na vyhrazená místa, zatleskalo se a film se rozjel.
Byl to jeden z mála festivalových snímků, které byly mladé duchem. V případě jednasedmdesátiletého režiséra, který má za sebou slavné filmy, skandály a ceny, to docela překvapuje. Není vzácností, že staří mistři v Cannes uvedou filmy artistní a zahleděné do sebe. Já a ty je film, který se odehrává většinou ve sklepě domu, ve špinavé špeluňce, kam uteče čtrnáctiletý Lorenzo, aby nemusel jet na lyžařský výcvik se školou. A právě zde náhodou potká svou nevlastní sestru, pětadvacetiletou Olivii. Neví o ní nic, léta ji neviděl. Z talentované fotografky se mezitím stala junkie, která nemá kam ani za kým jít.
Bertlolucci si původně myslel, že po roce 2003, kdy ochrnul, už žádný film nenatočí. „Nevěděl jsem, co bych točil,“ řekl později. „Musel jsem se napřed vyrovnat s myšlenkou, že musím být na invalidním vozíku. Postupně jsem se tento fakt učil akceptovat a pak jsem si uvědomil, že můžu natočit film i z jiné pozice, než jsem byl zvyklý. Upoutal mě svět dospívání. A tak jsem natočil Já a ty, protože mě fascinovala myšlenka, že mohu proměnit klaustrofobii malého, haraburdím přecpaného prostoru.“
Stáří a předsudky
Mentální mládí italského klasika mi připomnělo skvělou roli starého japonského profesora v soutěžním filmu Abbase Kiarostamiho Jako někdo zamilovaný (Like Someone in Love), ztvárněnou Tadashim Okunem. Stařec, který stráví noc s jednou poněkud nemluvnou slečnou, je navzdory jejímu mládí duševně stále svěžejší než ona. Komplexnější pohled na stáří přináší francouzsky mluvený film rakouského režiséra Michaela Hanekeho Láska (Amour). Více než osmdesátiletí herci Jean-Louis Trintignant a Emmanuelle Rivaová vytvořili manželský pár, který už žije jen doma ve svém rozlehlém bytě. Žena je po mrtvici a muž objednává pečovatele, sám o ni pečuje a hádá se s dcerou, která žádá nějaké řešení. Řešení ale není – jen domácnost s trvalou a těžkou starostí, tahanice s pečovatelkami, hospic, případně smrt.
O určitou kontroverzi – byť ne o takovou jako loni Lars von Trier – se letos postaral rumunský režisér Cristian Mungiu s filmem Za horami (Dupa dealuri). Za horami stoji klášter řádových sester. Jedna z nejmladších, Voichita, do kláštera přivede svou kamarádku Alinu, dívku bez rodičů, která nemá kam jít. Alina si plánuje, že s Voichitou, svou kamarádkou ze sirotčince, odjedou do Německa a vydělají si zde prací na výletní lodi. Jenže Voichita dá přednost službě Bohu. Řádové sestry, které se Aliny panicky bojí, o ní říkají, že ruší klášterní řád: „Říká hrozné věci a mluví změněným hlasem.“ Není to zrovna líbivý film z hlediska církve. Cenu ekumenické poroty snímek, který ukazuje řádové sestry jako společnost hodných zbabělců, určitě nedostane.
Nátlakem společenských konvencí se zabývá i vynikající Hon (Jagten) dánského režiséra Thomase Vinterberga. Ve filmu zasazeném na venkov hraje Mads Mikkelsen vychovatele v mateřské škole. Jedna žačka ho obviní, že dětem ukazoval svůj pohlavní orgán ve stavu erekce. „Byla ta věc dolů, nebo ukazovala takhle nahoru?“ ptá se ředitelka mateřské školky dívky s bujnou fantazií, která příslušný orgán viděla na internetu u svého dospívajícího bratra a nyní zkouší, jak její výmysl zapůsobí ve školce. Učitel je poté, co se aféra provalí, kolektivně zavržen a nemá žádnou možnost, jak se očistit.
Whisky, krev a motory
Režisér Ken Loach přijal fakt, že se do soutěže dostal i jeho další film, s viditelným dojetím. Ani v Podílu andělů (The Angels’ Share) neustoupil od svého trvalého tématu nezaměstnanosti a sociální periferie. Základní situace filmu je tragikomická: skupina povalečů a zlodějíčků byla odsouzena k veřejným pracím. Hrdina filmu Robbie tu ale potká sympatického sociálního pracovníka, který se ho ujme a dokonce ho pozve na víkendový výlet do palírny whisky. Tam se ukáže, že Robbie má mimořádně vyvinutý čich a přesně pozná všechny možné odrůdy kvalitního moku – a to mu na konci v podstatě zachrání život.
V soutěži byly umělecké experimenty i filmy, které jdou hned po festivalu do distribuce, což tu nebývá zvykem. To je případ výborného francouzského filmu Z krve a rzi (De rouille et d’os) od Jacquesa Audiarda. Sevřená, ničivá a působivá atmosféra má něco společného se světem vězňů v jeho předchozím filmu Prorok (Un prophète, 2009). Vězni se bijí, protože chtějí přežít. Podobně drsný děj nového snímku vypráví příběh imigranta najatého pololegální firmou, která špehuje zaměstnance supermarketů. Muž si zároveň přivydělává v lidských zápasech podobných kohoutím a zamiluje se do ženy, která jako cvičitelka dravých kosatek přišla o nohy a učí se znovu chodit na protézách.
Z filmových hříček můžeme zmínit aspoň snímek Holy Motors francouzského režiséra Leose Caraxe, což je mistrná variace na život muže, který není ničím, a přitom je vším, mění masky, ráno odjíždí z domu jako bankéř, stane se ruskou žebračkou, zabijákem, bloudí kanály a večer se změní v odporného staříka. Originální variace na Tři zlaté vlasy Děda Vševěda.
Autor je filmový publicista a dramaturg MFF Bratislava.