Obrana jazyka

Kolem nás vyrůstá informační společnost, propojená internetem a komunikačními technologiemi tak, že to vytváří příslovečnou globální vesnici. Poněkud v pozadí stojí jiné médium, samotný jazyk, nenápadný základ každé společnosti.

Je pozoruhodné, jak se tento jazyk postupně privatizuje – také Ústav pro jazyk český se nakonec řídí pravidlem, že není rozhodčím v otázce jazykové správnosti, nýbrž jenom jakousi asistenční službou pro uživatele jazyka. Připomíná-li snad někdo obecně platná jazyková pravidla a zásady, mívá špatné svědomí: neomezuje tím vlastnická práva individua?

Jenže jazyk a řeč se privatizovat nedají – mají povahu „řečové hry“, která probíhá v určité komunitě či společnosti; „privátní jazyk“ by byl nesrozumitelný nám samotným, jak zní jedna z hlavních myšlenek Ludwiga Wittgensteina. Ekonom by řekl, že jazyk je veřejný statek zvláštního druhu; jeho privatizace by znemožnila jeho užívání.

Jazyk je také živel myšlení, neboť myšlenka je myšlenkou teprve tehdy, když nalezne svůj jazykový výraz. Myšlení je přitom hlavní síla, která utváří naši individualitu v zápase s otázkami jako „Kdo jsem?“, „Na čem mi v životě záleží?“, „Co odmítám?“.

V postmoderních dobách se tento postoj převrací a převládá názor, že jazyk jako obecný živel individualitu ničí – čím méně společných jazykových pravidel, tím větší individualita. Jenže kolik individuality je ve vyjadřování novinářů, politiků, ale i dnešních literátů? Kolik opravdu svébytných a původních myšlenek v něm najdeme?

Vtip je v tom, že individualizace jazyka prováděná jménem svobody a demokracie vyvolává spíše opačný účinek. Čeští demokraté jako Karel Čapek nebo Josef Hora velmi dobře věděli, proč brání češtinu před těmi, „kterým by zcela stačilo nějaké nouzové esperanto pro jejich potřeby vyjadřovací“. V jazykové pohodlnosti spatřovali pohodlnost myšlenkovou a politickou.

Není pak krize jazyková v jádru krizí demokracie?

Zánik ostrůvků kultury

Herbert Marcuse kdysi hovořil o afirmativním charakteru kultury – kultura 19. a první poloviny 20. století byla jako izolovaný ostrov „duchovních hodnot“, na kterém bylo možno načerpat povzbuzení a útěchu pro každodenní život v šedivém světě peněz, byrokracie a moci. Tento ostrov v moři bezútěšné reality umožňoval, aby „kulturní“ člověk přijal svůj reálný život jako něco daného a osudového. Říše duchovních hodnot vyvolávala afirmaci (přitakání) zcela neduchovní realitě, i když – jak dialektik Marcuse nikdy nezapomněl zdůraznit – v této kultuře byly prvky, které danou realitu překračovaly a podvracely.

V postmoderním světě se ostrov kultury ponořil do moře reálného života a rozpustil se v něm – ekonomická produkce a každodenní život jsou následkem toho prostoupeny stopovými prvky „kultury“, nejrůznějšími konzumními symboly, obrazy, melodiemi, které jsou součástí nepřetržitého zkušenostního proudu ekonomické mobilizace, jak o tom píše Fredric Jameson v knize Postmodernismus neboli kulturní logika pozdního kapitalismu.

Jednou z definic postmodernismu jako vládnoucí kultury by bylo, že včlenění a spoutání je prožíváno jako rozšíření svobody individua. Nebo jinak řečeno, naprosto konformní postoj (bezproblémové přijetí životních ideálů hlásaných kulturním průmyslem – úspěch, sex, peníze, kariéra) vyvolává dojem nonkonformity. To se projevuje na chování mnoha intelektuá­lů: je v nich úzkostlivá snaha vyhnout se tomu, aby je někdo označil jako „elitáře“ nebo „autoritáře“. Afirmativnost má estetické kvality.

Ne-jazyk pro neosobnosti

Josef Hora si kdysi povšiml, že spousta vzdělaných lidí „mluví jazykem zmechanizovaným, beze snahy o osobitý výraz, jazykem jakoby rozmnoženým na cyklostylu, tuhým a bez odstínů. To ovšem právě u tak zvané inteligence plyne z pudu napodobovacího, z nedostatku vlastního myšlení po svém.“ „(C)titelé individualismu… mívají začasté jazykovou kulturu zcela stádnou, zatím co lidé prostí mluví řečí jadrnou, pojmově čistou.“

Mnozí odborníci samozřejmě jazykový cit prostých lidí, jak jej zachytil ještě Bohumil Hrabal, zpochybňují s tím, že doba obrození je nenávratně pryč a nastal čas opustit tento romantický konstrukt. Pak snadno dospějeme k přesvědčení, že je zapotřebí provést reformu, která „příliš komplikovaný“ jazyk přizpůsobí reálně existujícímu lidu. Tato „demokratizace“ je ale maskovaným elitářstvím, které již předem u lidí vidí jenom ubohost a jazykovou nemohoucnost.

Postmodernismus je tak dobou převrácení hodnot – kdo se snaží přiblížit k živému jádru češtiny a rozvíjet jazykový cit, má pověst elitáře, kdežto elitářství se vydává za demokratičnost.

Postmodernismus však přináší i jedno důležité poznání: tím, že dokončuje moderní proces „odkouzlení“ velkých ideálů, odhaluje, jak to bylo s jejich „objektivitou“. Lidem na nich nezáleželo proto, že to byly objektivní hodnoty, ale naopak: protože na nich lidem v určité kulturně-historické situaci záleželo, začaly mít objektivní význam (sloužily jako společná perspektiva nebo identita).

Člověk dnes ztratil vnitřní vztah k ukazatelům, které stály nad jeho životním kontextem (řeč, kultura, národ), a byl „zvnějšněn“, převeden na rozptýlené a nesoudržné zlomky znakové sítě, proměnlivou skvrnu na nekonečném moři simulaker – jakousi kontextuální amébu. Jestliže individuum začne tuto situaci pociťovat jako dlouhodobě nesnesitelnou, pravděpodobně se pokusí obnovit svůj vztah k oněm ideálům, protože v nich objeví nezbytné podmínky pro zachování a rozvíjení své individuality.

Demokracie, individualita a jazyk jsou věci, které se od sebe nedají oddělit. Když začneme v jednom bodě tohoto trojúhelníku, dostaneme se k oběma dalším. A dalo by se říci: kdo mluví o individualismu nebo demokracii a užívá jazyka-nejazyka (mechanizovaného, ztuhlého prefabrikátu), z individualismu a demokracie dělá něco zautomatizovaného, nevábného, odcizeného. Kdo naopak má na srdci individualismus nebo demokracii, pravděpodobně si dříve či později vytvoří individuální jazykový projev navzdory všem „objektivním tendencím“. Tak tomu bylo třeba u velkých českých demokratů Havlíčka a Masaryka nebo v českém disentu během normalizace.

Řeč pouhým nástrojem

Jazyk a řeč nejsou jenom prostředkem dorozumění, ale také jemným seismografem, který zaznamenává pohyby a otřesy pod povrchem věcí. Je to zrcadlo, ve kterém poznáváme své vlastní rysy, jedno z mála, které není možno tak snadno roztříštit na nespojitelné kousky. Co o nás dnes prozrazuje?

Prvním rysem je instrumentalizace jazyka – jazyk se stává pouhým nástrojem komunikace a ztrácí své imanentní kvality a zákonitosti. Instrumentalizace se mnohdy dostává do kontrastu s jazykovým cítěním lidí, takže některá instrumentalizovaná slova pak „nefungují“, lidé s jazykovým citem je odmítají používat. Proto lze říci, že kdyby se jazyk zcela přizpůsobil „užitkovosti“, nejspíš by ztratil svou základní vlastnost – být prostředkem dorozumění. Redukce jazyka na pouhý nástroj může vést k rozštěpení jazykové komunity.

Nejznámějším příkladem takové instrumentalizace a následného štěpení je jednoslovný výraz pro naši republiku – „Česko“. Příznačná byla reakce, kterou vyvolal český filosof Milan Machovec svým článkem Skoncujme definitivně s barbarismem „Česko“! (Orientace, příloha Lidových novin, 13. 6. 1998). Moudře navrhoval, abychom se nazývali tak, jak nás nazývá zahraničí. Kdybychom se měli nazývat „Česko“, museli bychom být pro cizince Čeové. V češtině přitom existuje výstižný termín, který možná zní nezvykle, ale který by se časem – právě v kontaktu s cizími národy – mohl přirozeně rozšířit: je to slovo s latinskou koncovkou ženského rodu „Čechie“. Jazykoví odborníci se na Machovce okamžitě vrhli a vyčetli mu „nekompetentnost“, aniž se odpoutali od svého čistě odbornického hlediska a dotkli se širších souvislostí spojených s tímto problémem.

Jako by se obrátila situace z konce 19. století, kdy vznikal Ústav pro jazyk český: čeští filologové (z řeckého „filein“ a „logos“ – lidé s láskou k jazyku) tehdy usilovali o ochranu a zušlechtění češtiny, „toho nejmocnějšího paladia naší národní jsoucnosti“ (Václav Ertl), mnohdy navzdory jazykovým zlozvykům většiny Čechů. Dnes to jsou naopak spíše „neodborníci“, kteří alespoň pasivně (tím, že se vyhýbají některým patvarům) chrání češtinu před instrumentalizací, již legitimizují někteří jazykoví specialisté.

Tento zdánlivý paradox svědčí o jedné věci: jazyk je součást světa, ve kterém nastalo převrácení mezi prostředkem a účelem. Jak čteme v Adornově a Horkheimerově Dialektice osvícenství, vše, co není prostředkem či instrumentem, se musí obhajovat. Co kdysi bylo samozřejmé (ochrana a zušlechťování jazyka), jeví se jako nesamozřejmé a musí se ospravedlňovat. Plnost, půvab, tvárnost jazyka neustále čelí otázce: k čemu to všechno je? Instrumentální myšlení nedovede pochopit význam „neúčelných“ věcí, které nelze převést na tabulky, grafy, čísla. Instrumentální myšlení se už neptá „K čemu jsou tyto nástroje prostředkem?“ „Jaký mají smysl?“ Tyto otázky jsou velké tabu.

Žebrácký machiavelismus

Druhým rysem, který se zrcadlí v našem jazyce, je přílišná ústupnost jazyku silnějšího a pocit studu za češtinu. Není to jev ryze český – například za Přemysla Otakara II. vídeňští šviháci, aby ukázali, že jdou s dobou, prokládali němčinu českými výrazy. Ale nyní, v souvislosti s instrumentalizací jazyka a kulturní globalizací, se tento jev umocňuje a posouvá do krajní polohy. Zvlášť patrné je to u zaměstnanců zahraničních firem – čeština se mění v angličtinu s českými koncovkami (viz např. Václav Petráček, „Jak dlouho budeme ještě mluvit česky?“, Literární noviny č. 22/2004). Angločeština se stává znakem společenského úspěchu, dynamiky, „světovosti“, která odlišuje úspěšné od méně úspěšných. Angločeština, podobně jako mobily nebo auta, zaručuje především pocit sociálního začlenění (jsem „in“), který může převažovat nad zdravým rozumem – jako tomu bylo na začátku éry mobilů, kdy někteří lidé měli v kapse „telefony“ ze dřeva.

Pocit studu za vlastní jazyk není nic nového. Už Hus psal o tom, že „i pes hájí svého pelechu lépe než Čech“. Je to nejspíše projev zvláštního rysu, který tak znamenitě vystihl Masaryk v České otázce: v hloubi české duše „hárá jistá pochybnost a vědomí viny“. Ta se proplétá s chronickou „nedůsledností, nepevností charakteru, nedostatkem pevné vůle a nestálostí citů“, která vede k určitému slabošství, neschopnosti postavit se k nějakému, i malému problému čelem; proto své potíže neřešíme, nýbrž obcházíme cestou nejrůznějších úskoků a lstí. Tento rys Masaryk nazval „žebráckým machiavelismem“.

To by ovšem znamenalo, že náš vztah k jazyku se změní, až překonáme tento postoj – jak? Snad nějakým skutečným politickým nebo kulturním činem, který nebude kopií, nýbrž originálním českým dílem, jaké se občas vynořily v našich dějinách – počínaje husitstvím, přes Jednotu bratrskou až po Pražské jaro a Chartu 77.

Přirozené tíhnutí k antice a erotičnosti

Z předchozí vlastnosti vyplývají nedůslednosti a kolísání v jazyce a řeči: máme přizpůsobit psanou češtinu češtině mluvené? Máme český pravopis zjednodušit tak, aby se nemusel učit? Čeština se vyznačuje tím, že její psaná a mluvená podoba nejsou téměř samostatné, jak je to například u angličtiny, ale stejně tak není psaná podoba obtiskem podoby mluvené, jak to pozorujeme třeba v ruštině (přepisování cizích jmen dle výslovnosti). Výhodou této podvojnosti je, že ve své relativní samostatnosti na sebe mohou ortografie a ortoepie vzájemně působit a oplodňovat se. Nastává jakási vzájemná korekce mezi mluvenou a psanou podobou češtiny. Ta je možná jenom tehdy, když jedno zběsile neustupuje druhému.

Kdybychom češtinu zcela přizpůsobili mluvenému jazyku, ztratila by se další její podivuhodná kvalita – její antické rozměry. Čeština nese některé rysy, které mají svůj původ v klasických jazycích, ale které se kupodivu staly její přirozenou součástí – již zmíněná koncovka -ie, nebo další významné koncovky jako -ismus, ad.

Povědomí o antickém rozměru češtiny se udržuje také například při psaní slova „filosofie“, které je složeno ze dvou řeckých slov („filein“ – milovat, pěstovat hluboký a živý vztah; „sofia“ – moudrost, moudrá orientace ve světě). Ti, kdo píšou „filozofie“, tak nejen ochuzují češtinu o jeden její rys, ale rovněž zavádějí nelogické psaní jednoho slova dvojím způsobem, neboť jindy napíšou Sofie nebo sofisté.

Často se stává, že lidé, kteří tohle všechno vědí a mají jazykový cit, prosazují, aby se psalo -izmus nebo filozofie. Je to jakási gramatická autocenzura – dobrovolné potlačování vlastního vzdělání i jazykového citu nejspíše z obavy, že v sobě rozpoznám tzv. elitáře.

Tyto nedůslednosti také poškozují erotičnost češtiny, o níž psal ve svých knihách Pavel Eisner. Čeština patří k nejerotičtějším jazykům, neboť důsledně rozlišuje přirozený rod (nejen u podstatného jména, ale také u přídavného jména a především u slovesa – od psaní „i“ a „y“ podle rodu podmětu, až po tvorbu přechodníků).

Je velkou zvláštností některých publicistů, redaktorů a českých feministek, že z žen dělají muže, když zavrhují ženské koncovky příjmení jako projev patriarchátu nebo neúcty k osobě. Tito lidé dělají v jazyce opak toho, co má feminismus na mysli, totiž povzbudit sebevědomí žen, aby se nebály být ženami. To už by bylo lepší, aby feministky prosazovaly obrácení rolí a přetvoření mužských příjmení tak, aby vyjadřovala, že muž náleží ženě, jak je to v Nerudově fejetonu Za padesát let (na firemních štítech by bylo napsáno: Antonín Procházčin, putzmacher; František Proščin, modista, apod.).

Reformátorská mentalita

Instrumentalizace, stud za vlastní jazyk, rozkolísanost, úbytek erotičnosti, to jsou jevy, které se hrnou do češtiny jako povodeň a jazyk zbavují jeho kvalit, jemností, půvabu a přitažlivosti. Ano, jsou tu jazykoví reformátoři, kteří chtějí modernizovat češtinu tím, že ji zbaví všeho údajně zastaralého, a mají pocit, že představují jazykovou avantgardu, která z češtiny vymetá nepotřebné obrozenecké haraburdí. Mají cosi společného s reformátory neoliberálními – hovoří o modernizaci, ale myslí tím odbourání, přizpůsobení „objektivní historické tendenci“, tomu největšímu z fetišů upadlého technokratického osvícenství. Jinými slovy, jedná se o novou afirmativní ideologii, ne nepodobnou té, kterou vytvářeli marxleninští (tj. stalinističtí) ideologové: objektivním zákonitostem Dějin se stavět nelze, a tudíž je realita režimu nezměnitelná. Tím vzniká ona převrácená perspektiva – co je konformní, jeví se jako avantgardní, a co je avantgardní, vyznívá jako konzervativní.

Byla to právě česká avantgarda a vůbec prvorepubliková levice, která ukázala, jak může vypadat skutečná modernizace jazyka – jeho okysličení a oživení, ne ořezání. Jak známo, avantgarda (počínaje Kalandrou, Teigem, přes Nezvala, Halase, Vančuru, až po Voskovce a Wericha), vnitřně propojená snahou o proměnu umění i světa, odhalovala a rozvíjela bohatství češtiny, neboť jazyk a řeč měl být „nevěstou zítřků“ (Halas). Podobná modernizace nastala po listopadu 1989, který se nesl také ve znamení jazykové renesance – Havel, Dienstbier, Pithart a mnozí další politikové z dob polistopadové euforie měli tvůrčí, nápadité, svěží vyjadřování.

Může se ještě někdy jazyková pseudomodernizace převrátit v modernizaci? To je otázka, která se přísně vzato nedá řešit na půdě jazyka, ale jenom na podkladě oživené politické představivosti.

Autor je filosof a předseda občanského sdružení Socialistický kruh (www.sok.bz). Redakčně kráceno.