Představme si, že žijeme na konci první republiky a na stránkách Peroutkových Lidových novin se stále znovu probírají spolupracovníci rakouské tajné policie. U slavných prvorepublikových spisovatelů se pátrá po sebemenších náznacích koketerie s rakouským orlíčkem. Po dvaceti polistopadových letech jsme si na takovou absurditu už zvykli. Ta svědčí o tom, že trauma z minulého režimu a hlavně z jeho skutečných odpůrců je rezistentní vůči času.
Potřeba odhalovat spolupracovníky StB není jen politický kalkul nebo snaha zvýšit obrat, ale dotýká se jisté schizofrenie, jíž je postižen snad každý, kdo žil v minulém režimu. Schizofrenie z toho, že podle zákona z roku 1993 byl minulý režim „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“, ale drtivá většina obyvatel se na něm nějak podílela (účastnila se voleb, chodila do průvodů, vyplňovala dotazníky). Důsledný antikomunismus by musel vyvodit závěr, že většina Čechů (zvláště milion členů KSČ) se pošpinila totalitou a jejími zločiny. Jediná možnost, jak v tomto vidění setřít špínu z národa, je v tom, že se z většiny lidí udělá obětní beránek totality. Jak píše Michal Pullmann v článku Sociální dějiny a totalitněhistorické vyprávění (Soudobé dějiny XV, 3–4/2009), totalitní pojetí minulého režimu je šikovný prostředek, jak se lidé mohou ospravedlnit. Vinu nesou komunisté, agenti StB, Rusové. Zkrátka čím více totality, tím menší je moje vina. Pojem totality slouží jako prostředek k zahlazení otázek, které by mohly strašit řádné občany. Jak vidíme na odolnosti postkomunistických traumat, tento prostředek příliš neúčinkuje.
Charta 77 jako trauma
Tento pohodlný obrázek vlků a beránků však narušuje Charta 77. I tenkrát byli lidé, kteří se neúčastnili povinných rituálů a vytvářeli alternativní způsob života. Charta představuje trauma postkomunismu. Proto se také objevují snahy o to, aby ztratila svůj jedinečný význam (odhalování spolupracovníků mezi známými chartisty patří k nejpikantnějším kouskům postkomunistické žurnalistiky). V Chartě se vidí útočiště exkomunistů, nebo prostě jakési prodloužení komunistické ideologie (Milan Zelený, Emanuel Mandler). Podívejme se, jak vidí Chartu Václav Klaus. Byl to spolek moralizujících elitářů, kteří nepochopili, že apolitický a únikový život „běžných občanů“ přispívá k podkopání režimu mnohem více než disidentská činnost. V podání některých politiků a novinářů to nakonec vychází tak, že mnohem přijatelnější je „obyčejný člověk“, který žil svůj soukromý život, než nějaký chartista, zvláště ten s komunistickou minulostí. Jak je vidět, nastává zde hegelovské sjednocení protikladů: postkomunistický postoj k Chartě splývá s postojem normalizační komunistické nomenklatury. Být bývalým chartistou se po dvaceti letech postkomunismu stalo opět něčím problematickým.
Nevědomí nepolitické politiky
Takové vymazávání Charty jako události trhající souvislou tkáň minulého režimu má jeden nepříjemný následek. Z nedávné historie se vytrácí dimenze politiky jako aktu, který vystupuje ze souřadnic dané situace a tuto situaci otevírá (tak politiku vymezuje filosof Alain Badiou). Česká společnost se pak jeví jako beznadějně konformní, nahrbená, apolitická. Existuje u nás vůbec politika? Potíž s Chartou je, že ona sama se neprohlásila za politické hnutí. V Chartě bylo od počátku napětí mezi jejím etickým pojetím (Patočka, Havel) a politickým pojetím (Benda, Uhl). Otázka je, proč se Charta i jako čistě etická záležitost stala v očích normalizačního režimu krajně politickým problémem. Jak to přišlo, že čistá etika (Hegelova „krásná duše“, která nechce poskvrnit své svědomí vstupem do říše reálné politiky) začala mít politický náboj? Jak na začátku Charty jasně rozpoznal Miroslav Kusý, slovenský politolog a jeden z jejích prvních signatářů, nevinný apel na dodržování socialistické zákonnosti má výbušný subverzivní potenciál a není žádná náhoda, že vystoupení Charty vyvolalo tak hysterickou reakci. Vládnoucí moc jasně vyčetla její skrytý význam. Její nevinná prohlášení, která chtějí zůstat na poli legality, mají druhý význam, který si sami chartisté nemusejí uvědomovat. Kusý píše, že za úsilím o etickou čistotu se skrývá čertovo kopýtko. „Nazvat věci pravými jmény ve svých důsledcích znamená strhnout celou ideologickou fasádu reálného socialismu, strhnout kulisy a masky výpravného show o uskutečněném ráji na zemi, pokazit celou hru jakoby […] (po tomto stržení) tu zůstane nepřeklenutelná propast mezi tvrdou realitou reálného socialismu a vznešeným komunistickým programem klasiků.“ (Miroslav Kusý: Charta a reálný socializmus) Tato nevinná činnost nakonec vede k ideologické destrukci celého systému. Žádat dodržování socialistické zákonnosti se rovná zvrácení mocenských poměrů, protože vládní garnitura vládne nad zákony. Charta byla v dané situaci politickou výbušninou, i kdyby její tvůrci vědomě nic politického nesledovali. Zde se projevuje zvláštnost nepolitické politiky, jež je v tom, že nevinný apolitický postoj, pokud je vysloven veřejně, se jaksi neúmyslně může přeměnit v politicky výbušnou směs. To se však děje jen tehdy, když etický postoj koliduje s nějakým skrytým rozporem vládnoucího systému. Jak víme z dějin křesťanství, Lutherovy teze nebyly jen kritikou odpustkové praxe, nýbrž se ve své druhé významové rovině dotkly samotné podstaty hierarchické církve.
Jenže tato nepolitická politika přestane účinkovat, jakmile se daný řád změní. Nepolitická politika se stává apolitickou. Jinak řečeno, nepolitická politika předpokládá objevení popíraného rozporu, sondování režimu, tedy obrat k vnější historické situaci. Takové rentgenování rozporů lze tradičně označit jako historický materialismus. Nepolitická politika tedy předpokládá alespoň elementární historicko-materialistický cit. Právě na tom ztroskotaly všechny polistopadové iniciativy, které se nepolitické politiky dovolávaly (Děkujeme, odejděte; Cesta změny…). Rozpory minulého režimu byly mnohem průhlednější, než jsou spletité a nejasné rozpory dnešní, a proto už nestačí dělat prostě nepolitickou politiku.
Je možná kapitalistická Charta 77?
Hlavní však je, zda nepolitická politika může v dnešním liberálním kapitalismu vůbec fungovat. Srovnejme si dva krajní příklady nepolitické politiky, upálení Jana Palacha v roce 1969 a upálení Zdeňka Adamce v roce 2003. První čin získal okamžitě politický význam, kdežto Adamcovo upálení, inspirované Palachem, bylo přečteno jako čin individuální volby a jeho politický význam zůstal nulový. Nebo další příklad, iniciativa Jsme občané z roku 2007, která podobně jako Charta poukazovala na rozpory mezi realitou a platnými principy, byla interpretována jako jeden z mnoha pohledů na současnou realitu. O čem to svědčí? Především o rozdílném postavení etiky v reálném socialismu a liberálním kapitalismu. V reálném socialismu mohl čistě etický postoj získat subverzivní náboj, protože režim obsahoval skryté etické jádro, které v praxi popíral (komunistické ideály, o nichž psal kladně třeba také Jan Patočka). Jak říká filosof Slavoj Žižek, v úpadku společenské formace se objevuje možnost vzít vážně vládnoucí ideologii, a tím podkopávat její společenskou základnu, dané mocenské vztahy. Pokud se vezmou vážně vládnoucí ideály, jako je „svobodný rozvoj všech“, plnící funkci ideologie (legitimizují nerovné mocenské vztahy), přestávají být ideologií a začínají ideologii narušovat. Charta je nechápala jako nástroj k získání politické moci. Tak došlo k odideologizování těchto ideálů, které nikdy předtím neměly takto čistou, „apolitickou“ podobu, neboť od začátku byly propojeny se sociálním nositelem, určitou třídou, hnutím. Až zde se staly plně univerzálními. Původně třídně formulované ideje se nyní staly idejemi všelidskými. Vedle sebe tu stály stejné myšlenky, ale jednou v podobě ideologie a podruhé v podobě čistých idejí. Logika situace vedla chartisty k tomu, že se třebas nevědomě stávali jakýmisi platónskými komunisty. Ti, kteří dnes Chartu označují za kryptokomunistický podnik, mají v jistém smyslu pravdu, jenom zapomínají dodat, že to byl podnik subverzivní. Není náhoda, že Charta sklidila takový ohlas právě u západních odborů vedených komunisty kritickými k Husákovu režimu (World Federation of Trade Unions; Confédération générale du travail) a západních socialistických politiků (Willyho Brandta, Françoise Mitterranda, Bruna Kreiského).
Jak je to s etikou u liberálně demokratického kapitalismu? I zde jsou jisté ideály vepsané přímo do těla kapitalismu, ale ty mají zcela jiný status než ideály v minulém režimu. Jejich rozhodujícím rysem je, že jsou vymezeny negativně, jako negativní práva a svobody. Být svobodný znamená, že jsem co nejméně omezován zvnějšku (státem, druhými). Tyto negativní ideály se liší od ideálů v reálsocialismu tím, že hnutí, které by se jich dovolávalo, by se nedostalo do konfliktu s politickou mocí, nýbrž s jinými hnutími. Vzít tyto ideály vážně například znamená zmenšovat „státní zásahy“, tedy snižovat daně a zmenšovat sociální výdaje. Míra jejich uskutečnění je věcí politického boje různých částí společnosti s rozdílnými zájmy. Jejich plné a bezprostřední uskutečnění by pravděpodobně vedlo k rozdělení společnosti podle třídního klíče. Kdyby vznikla Charta na základě těchto negativních práv, bylo by to sdružení připomínající neoliberální pravici, které by muselo kritizovat kapitalismus za to, že není dost kapitalistický. Kapitalistická Charta by měla určitou politickou orientaci, a tudíž by vylučovala ostatní politické směry a přesvědčení. Na podkladě negativních práv a svobod nelze vytvořit hnutí podobné Chartě, apelující na obecně lidskou etiku. Hned v druhém kroku se totiž objeví politické postoje a obecná etika se dříve nebo později stane politikou určitého druhu, anebo se rozplyne.
Lidská práva jako subverze
Zde narážíme na problém lidských práv. Dají se lidská práva prosazovat opravdu apoliticky a nestranně? Je tu zvláštní paradox: Amnesty International, která se úzkostlivě snaží o apolitičnost a nestrannost, získává v očích některých pravicových politiků nálepku levicového hnutí. Pokud Amnesty International hovoří o porušování lidských práv na Kubě, je všechno v pořádku, ale když začne mluvit o porušování lidských práv ve Spojených státech? Ne náhodou Willy Brandt kritizoval ty západní politiky, kteří se dovolávají Charty, ale zároveň jsou slepí k porušování lidských práv v jiných částech světa. Prosazovat lidská práva univerzálně totiž v poslední instanci znamená dostávat se do konfliktu s logikou kapitalismu, který ke své existenci potřebuje ekonomické, sociální, mocenské nerovnosti. Pokud se tyto nerovnosti zvětšují, zvětšuje se rozdíl mezi ideou univerzálních lidských práv a společenskou realitou (například přístup k pitné vodě ztrácí stále větší část lidstva). Neplatí o nevinnosti Amnesty International něco podobného, co psal Miroslav Kusý o Chartě? Pokud by se idea lidských práv uskutečnila opravdu univerzálně, neznamenalo by to zhroucení globálního kapitalismu? V ideji lidských práv je čertovo kopýtko, skrytá subverzivní vrstva jako u Charty.
U lidských práv se projevuje zvláštní paradox politického obecna. Lidská práva jsou právě svou univerzalitou levicová – náleží všem lidem bez rozdílu pohlaví, národnosti, třídního postavení. Právě tento paradox univerzality objevila také Charta, a to je to, co je na ní trnem v oku dnešní české pravice. Pokud je univerzalita univerzalitou, je to levicová univerzalita. Nejprve se to jeví tak, že tu jsou dva pojmy, pravicový a levicový, a nad nimi je pojem obecnější, lidská práva, v němž mizí rozdíl mezi pravicí a levicí. Lidská práva jsou nad sporem mezi levicí a pravicí a představují cosi neutrálního. Jenže tato neutralita se vytrácí v okamžiku, kdy tak jako chartisté vezmeme daný ideál vážně a chceme opravdovou univerzalitu. Čím více ji chceme, tím více se objevuje rozpor mezi tímto ideálem a realitou, a tím více jsme vůči ní kritičtí, takže jako důslední obránci lidských práv zároveň říkáme (aniž si to nutně uvědomujeme), že je třeba provést zásadní přeměnu globálního kapitalismu.
Ze samotného ideálu lidských práv však nikdy nevytvoříme politické hnutí nebo stranu, která by o tuto zásadní změnu politicky bojovala. Je tu propast mezi nepolitickou politikou a radikální politikou, vznikající tím, že obecný ideál se nemůže stát přímým reprezentantem určitého politického hnutí a zůstat čistým ideálem. Tuto propast mezi čistým ideálem a politickými cíli formuloval už Václav Havel v textu O smyslu Charty 77 v druhé polovině osmdesátých let: „Danou věc neděláme z pohnutek ,účelových‘, tedy z jistoty, že má šanci na brzký, bezprostředně zjevný, verifikovatelný […] úspěch, ale prostě proto, že ji považujeme za dobrou.“ Politické hnutí usiluje o verifikovatelný úspěch a své ideály je nuceno poskvrnit reálnou politikou, protože jenom tak se dají uskutečnit. Postoj Charty je oproti tomu postojem „krásné duše“, jíž nezáleží na politickém prosazení ideálů, nýbrž na pocitu svobody
a důstojnosti v nesvobodném, špatném světě. Hnutí schopné uskutečnit ideu lidských práv opravdu univerzálně proto nemůže vyjít z postoje „krásné duše“. Musí vzejít z jiné půdy, než jsou čisté ideály, jak jsme toho ostatně byli svědky během listopadu 1989.
Mýtus nového věku
Charta v polistopadových českých zemích získala pověst bojovníka s komunismem a jeho bludnou ideologií. Pro mnoho bývalých chartistů, včetně Václava Havla, je asi traumatizující pročítat dokumenty Charty, které její „antikomunismus“ narušují. Snad tak traumatizující, jak bylo pro poválečnou kritickou teorii její vlastní předválečné dílo plné marxismu, které Horkheimer držel pod zámkem ve sklepích budovy Institutu pro sociální výzkum ve Frankfurtu. Pokud by dnes tyto dokumenty Charty někdo vydal bez uvedení pramene, možná by skončil na seznamu levicových extremistických sdružení. Hádanka: Které extrémně levicové uskupení vydalo text, kde se píše: „Ideál osvobození člověka od strachu a nouze měl a má svého nejradikálnějšího obhájce v mezinárodním dělnickém hnutí. Socialistické hnutí si kladlo a klade za cíl vytvoření poměrů, v nichž pracující nebudou muset svou pracovní sílu prodávat.“? Ano, je to dokument Charty s názvem Sociální a hospodářská práva v Československu z 8. března 1977. Kdyby snad někdo namítal, že to je dílko bývalých komunistů, kteří pronikli do Charty, můžeme mu připomenout pozapomenutý dokument Sto let českého socialismu, který končí slovy: „Signatáři tohoto prohlášení se hlásí k tradicím počátků našeho dělnického a socialistického hnutí […] My, jako socialisté a demokraté, cítíme osobní odpovědnost za naplnění těchto principů.“ A mezi signatáři najdeme jména jako Václav Havel nebo Petr Pithart.
Jak potom vysvětlit, že nikdo ze známých chartistů nijak zvlášť nevyvrací antikomunistický obraz Charty? Můžeme se ptát, co v bývalých chartistech zůstalo z Charty. Vypadá to spíše tak, že za Chartou se udělala tlustá čára. Ale dala se Charta přenést do nové reality polistopadového režimu? Mohla se z Charty stát obdoba Amnesty International? Čistě hypoteticky by z ní mohla být lidskoprávní organizace specificky české provenience. Její přenesení neproběhlo nejspíš proto, že nový demokratický režim se na začátku jevil tak, že už žádná Charta potřeba nebude. Koho by napadlo, že po dvaceti letech se bude mluvit o „neonormalizaci“, „vyprázdnění demokracie“, „mafiánském kapitalismu“? Mýtus nového věku byl snad největší překážkou toho, aby se Charta přeměnila v polistopadovou kritickou iniciativu. Možná právě v tom je její největší selhání. V nejdůležitějších okamžicích polistopadového vývoje, těsně před začátkem ekonomické transformace se její duch rozplynul a bývalí chartisté se už nedokázali zaměřit na řád zákonů a práv. Pokud předlistopadová Charta žila z ducha zákonů, pak polistopadoví bývalí chartisté žili spíše z ducha etického nekonečna a utápěli se v obecných morálních výzvách. Mýtus nového věku vyvolával iluzi, že otázky moci, nerovnosti, diskriminace nejsou důležité a společnost je prostě přátelským domovem svobodných lidí. Právě tento obraz společnosti byl fantasmatickým podložím politiky morálních apelů. Jestliže společnost není nic než společenství svobodných lidí, pak se věci změní k lepšímu prostě tím, že se lepšími stanou lidé. Ironií je, že tento postoj mnoha bývalých „kryptokomunistických“ chartistů v zásadě splývá s naivním neokonzervativismem.
Zhasnutá světla
Tento postoj však zadělal na další problémy. Znemožnil vytvoření skutečné opozice vůči Klausovu pojetí transformace se zhasnutými světly. Hlavní politický úkol byl promeškán. Bývalí chartisté byli tehdy de facto jedinou silou, která, třebaže rozptýlená ve více stranách a hnutích, mohla začít prosazovat budování efektivního státu, jenž zajistí dodržování zákonů a vytvoří to, čemu se později říkalo „chybějící právní rámec transformace“. Tento úkol byl na podobné struně jako to, čím se Charta zabývala v minulém režimu. Ale bývalí chartisté místo přímého politického boje za vládu práva a zákona mluvili o mravních základech právního systému (čestné výjimky jistě jsou, například Zdeněk Jičínský). Své první jasněji formulované výhrady k celkové společenské situaci pronesl Václav Havel až v Rudolfinu v roce 1997. Škoda, že Petr Pithart v knize Devětaosmdesátý, kde poctivě mapuje politické chyby a meze bývalých disidentů po Listopadu, nezachytil toto jejich historické selhání ve vztahu k Chartě. Na jedné straně bylo slyšet o hlubším mravním řádu, a na straně druhé probíhalo ničím nerušené tunelování. Nebylo však právě toto moralizování nakonec tím, co zhaslo světla? Jak říká klasická marxistická analýza, ideologie není to, co odpovídá realitě, nýbrž je to její převrácený obraz. Skutečnou ideologií není pokyn „obohacujte se“, ale to, co bezohledné obohacování zakrývá, pokyn „milujte se“. Nevytvořil skutečnou ideologii divoké privatizace paradoxně Václav Havel? V tomto ohledu nám Václav Havel a další bývalí chartisté dávají hořké poučení o nepolitické politice v reálném kapitalismu. Odkaz Charty je stejný jako ona, živoucí rozpor, který inspiruje ke kritice, odvaze, svobodě, a zároveň se rozbíjí o útesy skryté pod hladinou.
Autor je filosof.