Historie, věda a politika

Poslední publikace Martina Nodla skrývá devět původně samostatných studií, zabývajících se metodologickými problémy české a evropské medievistiky od poloviny 19. století až do naší současnosti. Osm z nich už bylo zveřejněno, leč převážně v obtížně dostupných konferenčních sbornících. Autor proto své stati dodatečně rozšířil, upravil a pospojoval do tří tematických bloků (Zrození, V zajetí marxismu, Inovace a inspirace), jež zarámoval osobně laděnou předmluvou a vypjatě sebestředným závěrečným vyznáním. Rozsáhlý poznámkový aparát dává tušit, že máme před sebou práci s vysokými vědeckými ambicemi a nesenou přesvědčením, že v dané chvíli jsou pro historiografii nejdůležitější metodologické úvahy, dotýkající se podstaty celého oboru.

Není žádným tajemstvím, že se s Martinem Nodlem názorově rozcházíme prakticky ve všem: v pohledu na vědu, na vysokoškolskou výuku, na svět i na život. Shodneme se snad jen v odmítání projektu jednotné dějepisné euroučebnice, která by byla dalším krokem k myšlenkové unifikaci. Prostě se míjíme a sotva si někdy porozumíme. Nodl je na můj vkus až příliš ponořen do imanentního vývoje historiografie, snaží se vykládat její problémy především zevnitř, a byť deklaruje nutnost pochopit širší kontext, ne vždy k němu přihlíží. Ideovou strukturu doby, v níž je historik zakotven, z níž nemůže uniknout a která ho vždy prozradí, bere v potaz pouze částečně, stejně jako přímé politické tlaky či symbolický rozměr zkoumaných jevů.

Ukazuje se to hned ve studii věnované dílu precizního faktografa Václava Vladivoje Tomka, kterého by autor rád ospravedlnil vůči výtkám kritizujícím jeho „rakušanství“. Pominu-li okolnost, že výpady proti zesnulému Tomkovi zahájil Kamil Krofta již v únoru 1917, nikoliv až s rozpadem Rakousko-
-Uherska, nemohu přejít jiný problém. Tomkův případ měl zjevnou znakovou povahu. Pilný badatel se nejen v prvních letech existence Československa jevil jako charakterový protiklad Františka Palackého a zejména svého kdysi nejlepšího přítele Karla Havlíčka. Zatímco Havlíček trčel v Brixenu a většina zbývajících českých vlastenců alespoň mlčela, Tomek, historik nepochybně vynikající, udělal v časech Bachova neoabsolutismu kariéru univerzitního profesora a ještě se exhiboval v provládním Vídeňském deníku. Pro úplnost dodávám, že se toto téma v české vědě příznačně znovu aktualizovalo po roce 1970, kdy v něm řada autorů (vím přinejmenším o pěti) shledala vhodnou paralelu k nastupující „normalizaci“.

Podobné připomínky si neodpustím ani na adresu studií zabývajících se marxistickou historiografií padesátých a šedesátých let, především její husitologickou složkou, reprezentovanou jmény Josefa Macka, Františka Grause a filosofa Roberta Kalivody. Nodla hlavně zajímá, do jaké míry ve svých pracích navazovali na tradiční nemarxistická schémata, která pouze navlékali do patřičného ideologického hávu, a v čem spočíval jejich skutečný přínos. Kontury výkladu sice zhruba odpovídají realitě, nemohu se však zbavit dojmu, že autorova interpretace je poněkud poplatná vzpomínkám Františka Šmahela i dalších pamětníků. Geneze marxistického pojetí husitství a takzvané krize feudalismu sahá podstatně hlouběji do minulosti, než se v knize uvádí. Kromě zmiňovaného Kurta Konrada by se nemělo zapomínat ani na Karla Kautského či Záviše Kalandru, který první vystoupil s teorií všeobecné krize feudalismu a jehož práce dnes málokdo zná. Příští výzkum bude muset také odpovědět na otázky, jak se do textů poúnorových marxistů promítla přímá či nepřímá politická objednávka, zvláště snaha naplnit zadání IX. sjezdu KSČ, Stalinovy teze o zostřování třídního boje či o vyhledávání nepřátel ve vlastních řadách a rozmanité kampaně. V této souvislosti se zřejmě potvrdí, že komunisty prosazované hodnocení inteligence jako nespolehlivé vrstvy formovalo také negativní pohled na pražskou husitskou univerzitu.

Z čelných marxistů si Nodl zřetelně cení více Grause než Macka, Kalivodově Husitské ideologii pak příliš neporozuměl. Až absurdní vyzdvihování selsko-plebejského křídla husitství, především adamitů, pramenilo podle mého soudu z Kalivodova okouzlení symbiózou marxismu a surrealismu i jejího snu o plném osvobození člověka a jeho tvůrčích sil. Nebyl by to Martin Nodl, kdyby si neodpustil rýpnutí a nepoznamenal, že jsem roku 1984 v polemice s Kalivodou (ale též na jiných místech) bezděčně podléhal marxistickým schématům. To je jistě pravda. Mou hlavní výtku vůči Kalivodovi, odmítnutí teze o dvě stě let trvající husitské revoluci, si však Nodl promptně a bez odkazu přisvojil.

Silný přesah směrem k evropské historiografii, v níž se Nodl bezpečně orientuje z pozice badatele i nakladatelského redaktora, mají stati o problematice hospodářských a sociálních dějin. Autor se v nich, ale vlastně v celé knize, projevuje jako poučený znalec především německé dějepisné produkce. Odtud vyrůstá zasvěcený obraz německého medievistického bádání v českých zemích i plastický portrét Bedřicha Mendla, jenž sociální a hospodářské dějiny v českém prostředí pojal moderně a na skutečně světové úrovni. Právě bystrou analýzu Mendlova přístupu k tehdy nově konstituovanému oboru považuji za nesporný klad Nodlovy publikace.

Okolnosti zrodu i pěstování hospodářských dějin, vyvolaných v život rozmachem průmyslové civilizace, ovšem ukazují, jak historikové (netoliko marxističtí) promítají do výzkumu středověké minulosti zkušenosti doby, ve které žijí. Cílem historika by však nemělo být, aby sděloval publiku, jak vidíme dějiny my, nýbrž aby vylíčil, co cítili a prožívali dávní lidé. Je to úkol nesnadný a z mnoha důvodů v plném rozsahu neuskutečnitelný. Přesto se jej současná historická věda snaží co nejvíce naplnit. Některé nové metody, obory a disciplíny charakterizuje Nodl v přehledových statích věnovaných ohlasu slavné francouzské školy Annales v našich podmínkách, prosopografii, mikrohistorii, kulturní antropologii a inovačním tendencím v dějinách umění. Nesmiřitelný kritik přežívajících konzervativních přístupů zde českým historikům programově nabízí vhled, který zdaleka ne všichni přijmou. Každé téma totiž vyžaduje adekvátní metodu, nikoliv však aplikaci moderních (a někdy jen módních) trendů za každou cenu.

Martin Nodl rád uplatňuje ve svých hodnoceních téměř absolutní kritéria. I proto bych očekával, že se bude po četných studiích knižně prezentovat zásadní monografií. Vydávat v necelých čtyřiceti letech „výbor z díla“, byť zajímavý, však považuji za poněkud předčasné.

Autor je medievalista.