Dějiny islámského světa ve 20. století

I když název Schulzeho monografie Dějiny islámského světa ve 20. století může vyvolávat dojem, že autor chronologicky navazuje na obecné Moderní dějiny Blízkého východu od historika a arabisty Eduarda Gombára, starší Svět islámu od Felixe Bauera či detailní rozbor soudobých dějin od Karla Durmana, jedná se o práci v mnohém odlišnou.

Těžiště publikace totiž nespočívá v neopozitivistické interpretaci sledu politických událostí, sociálních či ekonomických procesů ve státních útvarech, které ve 20. století vznikly v regionu vymezeném islámskou kulturou. Schulzeho monografie je syntézou původně samostatných studií, přičemž jednotícím prvkem je autorova teze, že politické dění v islámských zemích determinuje neustále se opakující vzájemné soupeření mnoha protichůdných činitelů. Těmi jsou tradice a modernita, tradiční islám mystických řádů a fundamentalistické interpretace islámských modernistů, nacionalismus městské společnosti a tradiční venkovské struktury, tendence k izolacionalismu a stále živé snahy o hledání islámské jednoty. Autor rozbíjí obecně zažitou představu, že islámský svět se i ve 20. století vyvíjel izolovaně a nelze na něj aplikovat obecnou periodizaci dějin, protože zůstává stále kdesi ve středověku. Naopak zdůrazňuje, že nezůstal ušetřen prvních skutečně globálních procesů, jako například kolonizace, zcela plnohodnotně se zapojil do globální ekonomiky či byl jednou z klíčových front studené války.

Schulzeho monografie je chronologicky rozdělena do pěti oddílů. V prvním se autor věnuje hledání nové islámské identity po rozpadu Osmanské říše a jejího významu pro politický program národních států vznikajících v části islámského světa. Sleduje procesy formování národních elit při střetu koloniálního modernismu a rodícího se islámského nacionalismu, který se stal odpovědí na neúspěch panislamismu. Dvacátá a třicátá léta znamenají triumf národního státu a sekulárnímu modernismu se podřídil i islámský diskurs. Ve stejné době vzniklo však také dodnes vlivné Muslimské bratrstvo, které na rozdíl od starší salafíje odmítlo integraci a žádalo opuštění koloniální společnosti.

Druhý oddíl knihy Schulze začíná událostmi světové války, které znamenaly ohromné strádání i pro obyvatele Blízkého východu, současně však umožnily do té doby nevídanou urbanizaci a industrializaci. Díky tomu získali v řadě zemí městští nacionalisté rozhodující převahu nad konzervativním venkovem a současně s tím došlo k pokusům o implementaci socialistické ideologie interpretované islámsky. Bouřlivé období mezi léty 1956 a 1973 zahrnuje oddíl třetí, v němž autor zřetelně diferencuje mezi nacionalistickými republikami a nově vzniklými konzervativními monarchiemi, které se v éře bipolárního světa postavily na stranu Západu. Bylo to také období násirismu a nástupu sekulárně socialisticky orientované strany Baath v Sýrii a v Iráku. Současně s porážkami arabských vojsk ve dvou nedlouho po sobě následujících válkách s Izraelem a rostoucím zadlužením nacionalisticky orientovaných režimů skončila éra republik a nastoupila hegemonie Saúdské Arábie.

Oddíl čtvrtý analyzuje příčiny zhroucení republikánského konceptu městského nacionalismu a zřetelný vzestup islámských ideologií. Po roce 1973 dochází k obnově islámské veřejnosti a institucí a například v Egyptě také k ústupu od násirovského etatismu. Katalyzátorem procesu islámského probuzení se na sklonku sedmdesátých let stala islámská revoluce v Íránu, která svrhla vládu dynastie Pahlaví.

V poslední kapitole se Schulze krátce zamýšlí nad hledáním nové role islámu po roce 1989. Autor používá pojmu postislamismus a označuje jím současné tendence islámských hnutí. Některá se obracejí k lidským právům a demokratizaci, jiná vnímají islámskou ideologii jako prostředek ochrany vlastní kultury před tlaky globalizace. V závěru se Schulze stručně zmiňuje o islámském džihádismu, vzniku nových republik ve Střední Asii po rozpadu Sovětského svazu, situaci v Afghánistánu a Čečensku.

Monografie Reinharda Schulzeho zahrnuje nejen teritorium Blízkého východu, ale také islámské oblasti Afriky, jižní a jihovýchodní Asie i Střední Asie, v jiných pracích často opomíjené. Autor zde zúročil své mnohaleté badatelské a pedagogické zkušenosti i důkladnou znalost reálií regionu. Znalost orientálních jazyků mu umožnila pracovat s primárními prameny i odbornou literaturou pocházející ze zkoumaného teritoria. Kvalitu knihy podtrhuje živý a srozumitelný jazyk, k čemuž nepochybně přispěl i překlad Vladimíra Petkeviče.

Zásadní výtkou může snad být jen skutečnost, že autor téměř zcela opominul vývoj v republikánském Turecku a naopak jiným teritoriím, jako například Egyptu, věnoval nepoměrně více prostoru.

Autor působí v Asociaci pro mezinárodní otázky.