Je Česká republika hypermarketový ráj, či peklo? Odpověď na tuto otázku se asi bude lišit podle toho, jestli jste developer připravující výstavby nových nákupních center, majitel malé samoobsluhy, zástupce nadnárodní korporace provozující super- a hypermarkety či místní výrobce a dodavatel.
Naše země patří mezi ty, které jsou na špici nakupování v hypermarketech. V roce 2004 u nás bylo (v přepočtu na obyvatele) více než dvakrát tolik hypermarketů oproti Maďarsku a dokonce třikrát více než v Polsku, na paty nám šlapalo jen Slovensko. Počet hypermarketů v ČR se od tohoto roku zvýšil o dalších 57 obchodů. Ještě rychleji vyrůstají různé diskontní prodejny, celkově je v ČR více než 1300 supermarketů, diskontů a hypermarketů. Od roku 1997 (první hypermarket byl u nás postaven v roce 1996) ukously tyto nákupní řetězce 77 % z celkového trhu potravin.
Expanze a koncentrace
Expanze super- a hypermarketů však zdaleka není u konce. Supermarkety a především diskontní prodejny reagují na současnou situaci tím, že plánují své nové prodejny i v dosud opomíjených menších městech s 5000 až 8000 obyvateli. Některé řetězce chtějí obsadit také centra měst a vytlačit (přesnější by bylo napsat zlikvidovat, neboť vytlačit není již kam) z nich zbylé malé prodejny.
Všechny tyto údaje svádějí k tomu říci si společně s propagátory hypermarketového nakupování, že lidé asi tento druh obchodů vyžadují, že s jejich rostoucím počtem se stále rozšiřuje možnost výběru pro zákazníky a tak i konkurence mezi řetězci zvětšuje příležitosti pro místní výrobce a dodavatele. K tomu, abychom takovému svůdnému vysvětlení nepodlehli, stačí jedno: podívat se na výsledky specializovaných výzkumů z ČR a také na zkušenosti ze zahraničí. Český trh se výrazně koncentruje, tzn. stále více obchodů ovládá stále méně nadnárodních korporací. Řada řetězců jej již opustila (K-mart, Carrefour, Delvita, Julius Meinl), některé další tak možná učiní. Konkurence i možnost volby pro koncového zákazníka se tak neustále snižuje. S rostoucím podílem řetězců na českém trhu se snižuje také možnost českých výrobců vybírat si, kam své výrobky dodají – dominance řetězců na trhu jim umožňuje nechat si od dodavatelů platit vlastní reklamní kampaň, investice nutné k otevírání nových prodejen či ztráty z různých slevových akcí.
Nakupujeme, ale nechceme?
Nová strategie řetězců (expanze do menších měst) navíc přináší negativní jevy s řetězci spojené (např. nárůst dopravy, zábor zelených ploch, krach malých a snadno dostupných obchodů) i do míst, kde se lidé s těmito dopady na vlastní kůži dosud nesetkali. Na to reagují i nálady veřejnosti. Město Brno jako jedno z měst s velmi vysokou koncentrací super- a hypermarketů si nechalo zpracovat vlastní výzkum, který zjistil, že 27 % občanů ze zkoumaných brněnských městských částí už nechybí žádný další obchod a dalším 41 % občanů chybí menší prodejna, menší samoobsluha či večerka. Z celostátního průzkumu agentury Respond & Co pak vyplývá, že proti stavbě nových diskontních prodejen, supermarketů a hypermarketů se staví 81,4 % občanů. Jistě nepřekvapí, že největší nesouhlas s další výstavbou vyjádřili lidé z oblastí, které mají nejvyšší koncentraci těchto obchodů. Výzkum mj. vyvrátil jeden velmi zažitý mýtus, že největšími zastánci hypermarketů jsou starší lidé a důchodci. Právě věková skupina 50 až 59 let se nejvíce (85,3 %) stavěla proti dalším podobným obchodům.
Dá se říci, že do ČR postupně přichází vystřízlivění z nekritického obdivu k supermarketům a hypermarketům. Aby s ním nepřišla i nepříjemná kocovina z doznívající hypereuforie, bylo by dobré se podívat za hranice naší země, jak se s expanzí obřích nákupních center vyrovnávali naši západní sousedé. Například v Nizozemí byly regulační mechanismy zaváděny již od padesátých let 20. století. Regulace se soustředily především na zabránění výstavby obchodních center na okrajích měst. Dánsko zase zavedlo regulace, které požadují, aby maloobchody byly dostupné pěšky, na kole či pomocí MHD, byly stanoveny limity jejich maximální velikosti. Norsko dokonce zavedlo pětileté moratorium na výstavbu mimoměstských nákupních center, která by byla větší než 3000 m2. Špatné zkušenosti Norska s expanzí velkých nákupních center vedly tuto zemi k přijetí regulačních mechanismů již při vytváření územních plánů měst a obcí. V nich se mapuje celková struktura maloobchodu v území, určují se maximální celkové plochy pro maloobchod s tím, že se stanovuje i maximální velikost prodejní plochy obchodů. Švédsko zase při posuzování vlivu stavby nákupního centra na životní prostředí zjišťuje i jeho vliv na makroekonomiku obce, na stávající strukturu maloobchodu, na konkurenci a ceny, na nezaměstnanost, na místní hromadnou dopravu, na strukturu a využití pozemků obce apod. K regulaci mamutích nákupních center přistupují i další evropské země a ne vždy jde jen o regulaci pomocí územního plánování. Například ve Francii rozhoduje o všech nových projektech na výstavbu obchodů s prodejní plochou nad 1500 m2 ministerská komise pro rozvoj obchodu. V Belgii musí žadatel o výstavbu doložit stanovisko sociálního a hospodářského výboru pro otázky distribuce, který posuzuje, jaký bude mít obchod dopad na stávající obchodní síť, zabývá se počtem nových pracovních míst a vlivem na konkurenční prostředí s cílem zachovat rovnováhu mezi jednotlivými druhy obchodu. V Itálii se k výstavbě nových prodejen vyjadřují mj. i zástupci regionů, profesních komor, ministerstev a zaměstnaneckých svazů.
V České republice je podobný přístup zatím výjimkou. Pokud přece jen dojde k zastavení výstavby nějakého velkého nákupního centra, spíše než koncepční zvažování územních možností a potřebnosti pro daný region ze strany státní správy či samosprávy, za ním většinou najdeme výrazný odpor občanů a jejich iniciativ. Občanů, kteří v kampaních brání své parky, dětská hřiště, stromy či kulturní památky před jejich obětováním chrámům konzumu. Občané organizují protesty, vyvolávají referenda o stavbě nových nákupních center, lobbují u svých volených zástupců, připomínkují projektové dokumentace, účastní se povolovacích procesů, stejně jako čas od času vlastními těly brání stavebním pracím. Na jejich stranu se postupem doby stavějí čeští zemědělci, drobní prodejci, ekologická a spotřebitelská sdružení. Oproti tomu developeři sponzorskými dary přesvědčují obecní úřady, v rozporu s řadou zákonů kácejí stromy, zabetonovávají mokřady, bourají kulturní památky a především – stavějí. Jestli v tomto zápase zvítězí David či Goliáš, uvidíme v budoucnu. Každopádně o výsledku není rozhodnuto. Velice záleží na tom, jak do něj promluví ti, kteří mají rozhodování o podobě života ve městech a obcích v pracovní náplni – úředníci a volení zástupci. Vlaštovka oznamující, že by se v budoucnu již nemusela města měnit podle potřeb hypermarketových developerů, možná přilétá z Brna. Rada města Brna svým nedávným rozhodnutím odmítla změnu územního plánu ve prospěch výstavby nákupních center Tesco a OBI v městské části Brno-Vinohrady. Důvodem byla skutečnost, že by výstavba hypermarketů a parkovacích míst zničila poslední velkou souvislou plochu zeleně na tomto sídlišti. Zachráněná plocha o rozloze 35 tisíc m2 má projít úpravou a sloužit pro rekreaci a sport.
Autor je koordinátor kampaně Zaostřeno na hypermarkety.