Desetiletí, které rozhodne

Nedlouho po zprávě ekonoma Nicholase Sterna, vzniklé na podzim loňského roku na objednávku britského premiéra Tonyho Blaira, informuje na začátku února vydaná tzv. 4. zpráva Mezinárodního panelu pro změny klimatu (IPCC) ještě podrobněji a komplexněji o hrozících dopadech změn klimatu nejen na hospodářství naší civilizace, ale i na klíčové životadárné procesy na planetě. Oba dokumenty dávají lidstvu stejnou šanci: pouhých 10 let na změnu chování. Na vypracování první části zprávy IPCC, která má mít celkem 4 díly, se podílelo 800 přispěvatelů. Konečnou verzi však sestavilo „pouze“ 450 vůdčích vědeckých osobností ze 130 zemí. Je přitom výsledkem šestileté práce (od doby vydání tzv. 3. zprávy z roku 2001). Na pařížském kongresu o zprávě a problematice s ní související nyní diskutovalo na 2500 vědců.

Ti se, spolu se zveřejněným 1. dílem zprávy s titulem Fyzikální vědecká báze, shodli na závěrech, které představují významný názorový posun. Planetární změny jsou nyní podle vědců s 90% pravděpodobností ovlivněny činností člověka. Právě tento nález prezentovala jako výstup svého bádání pracovní skupina I. mezivládního panelu, která se zabývá čistě vědeckými aspekty planetárního systému podnebí a klimatických změn.

Hned úvod zprávy poučuje zajímavým způsobem o vývoji v pozorování změn, o pokroku v porozumění energetickým bilancím, o progresu v klimatickém modelování a řešení dosavadních nejistot v bádání. Další blok elaborátu se týká složek atmosféry a faktorů ovlivňujících působení slunečního záření. Sem spadá i posuzování změn koncentrací skleníkových plynů, role aerosolů ve využití dopadajícího záření, dopadu změn ve způsobech exploatace zemského povrchu na distribuci energie ze slunce a dále vliv vzdušné dopravy na oblačnost v atmosféře. Hodnota dnešní atmosférické koncentrace CO_{2 ,} která vznikla během industriální éry, podle názoru vědců silně vybočuje z rozmezí koncentrací, kterých byla Země svědkem za předchozích 650 tisíc let. Je doloženo, že skok v koncentracích způsobilo primárně spalování fosilních paliv a změny ve využívání zemského povrchu. Ve zprávě najdeme dále pasáž o proměnlivosti solárního a vulkanického záření a metodicky zaměřenou stať o způsobech měření emisí a případných chybách v hodnocení.

Série kapitol se soustřeďuje na výsledky pozorování za období posledních několika let. Vědci rozebírají nejprve nápadné jevy, do nichž se promítá interakce zemského povrchu a atmosféry: změny v atmosférické cirkulaci a v celkovém uspořádání klimatu, odděleně pak sledují změny v podnebí tropů, subtropů a ostatních zón, změny ve výskytu a intenzitě extrémních epizod. Upoutá zde například zjištění, že 11 z posledních 12 let patří mezi celkově 12 nejteplejších let od počátků instrumentálních měření (od roku 1850). Další partie textu se snaží o posouzení kvality a konzistentnosti získávaných dat. Navazuje kapitola o té části zemského povrchu, který je kryt ledovcem či sněhem nebo je promrzlý. Tání ledovců pak vede ke spojení klimatu s oceány a ke změnám ve výšce hladiny. Vědci ve zprávě dále posuzují změny v salinitě vody, v teplotě a vedení tepla, detekční využití biogeochemických stop, přesuny vodních mas, oceánickou cirkulaci a její vliv na podnebí regionů.

Revize výpovědní hodnoty nejrůznějších metodických přístupů k odhalování paleoekologického vývoje (od letokruhových analýz konzervovaných zbytků dřev po mikrochemické analýzy pohřbených ledovcových bublinek) dospívá k hodnocení různých paleoklimatických modelů. Vhled do dlouhodobě probíhajících změn v biogeochemických cyklech látek odhaluje četné zpětné vazby, které ovlivňují chování environmentálního systému Země. Ukazuje se, že oteplení zaznamenané v posledním půlstoletí nemá precedens za minulých 1300 let. Tepleji však samozřejmě na Zemi bylo předtím. V poslední době meziledové (přibližně před 125 000 lety) byla světová hladina oceá­nů pravděpodobně o 4 až 6 m výše než ve 20. století. Analýzy sond hlubinného ledu na polárních čepičkách indikují, že tehdy byly teploty na Zemi v průměru o 3–5 ^oC vyšší než dnes. Samotná metoda simulačního modelování složitých soustav, jako je pozemské klima (a jeho senzitivita vůči použití takovéhoto nástroje), je pak zevrubně probrána v další kapitole. Po ní následuje zhodnocení variantních odpovědí
Země na změny v různých atributech, které ovlivnil člověk.

Zprávu uzavírají dvě významné kapitoly odděleně věnované projekcím budoucích změn – v měřítku globálním a regionálním. Pohybujeme se tu na různých časových škálách, jimž odpovídají manifestace odlišných projevů, přičemž mezníkem je letopočet 2100 s hrubým výhledem dál. Zpráva vysvětluje, že se samozřejmě změny klimatu projeví jinak uprostřed kontinentu, jinak na malém kousku země obklopeného mořem v rozptýleném souostroví.

Souhrn editovaný pro tvůrce územních politik hovoří o tom, že změny v množství skleníkových plynů a aerosolů, v přísunu slunečního záření a ve vlastnostech zemského povrchu vychylují energetickou bilanci podnebného systému Země. Díky zdokonalování výzkumných metod se zlepšila přesnost odhadů podílů lidského a přirozeného faktoru na průběhu změn. IPCC nyní tvrdí, že se mu podaří v krátkém čase několika měsíců zveřejnit navazující díly zprávy, které připravují další jeho pracovní skupiny. Zůstává ovšem otázkou, zda jejich pravděpodobně obdobně alarmující výsledky a scénáře vývoje přimějí lidstvo měnit své dosavadní zvyklosti.

Autor přednáší ekosystémovou a krajinnou ekologii na PřF UK v Praze. Je děkanem fakulty a prezidentem MFF Ekofilm.