Průřez pozůstalostí fotografa Bohumila Krčila (1952–92) instalovala v podzemí Domu U Zlatého prstenu kurátorka Jitka Hlaváčková, čerstvá posila týmu Galerie hlavního města Prahy. Pamětníkům skýtá suterénní vynoření Krčilova odkazu hluboké zadostiučinění. Mladé publikum čeká objev načasovaný k 15. výročí autorova úmrtí.
Skrytými hrdiny výstavy jsou Jaroslav a Míla Kynčlovi. Manželský pár působící poblíž Chicaga v rozličných oborech medicíny založil na své usedlosti Archiv českého exilového umění. Bez něj bychom se souborného ohlédnutí za Krčilem těžko dočkali. Filantrop Kynčl také pro svou sbírku natočil krčilovské videopásmo. V galerii promítá z výmluvného svědectví alespoň vzorky. A Kynčlovi pomáhali fotografovi postiženému nevyléčitelným nádorovým onemocněním i z profesních pozic. Posléze ucelili pozůstalost, již Krčilova matka v neuspořádaném stavu odvezla z New Yorku do vlasti: po jejím skonu se negativy, zvětšeniny a rukopisy rozptýlily po vzdáleném příbuzenstvu v Krčilově rodném Prostějově.
Tvůrce vedl dvoukolejnou existenci. Vedle fotografování holdoval časově náročným literárním projevům. Zatímco snímky mohl příležitostně uplatňovat tiskem v zemích, kde právě přebýval, většinu českých strojopisů musel kopírovat vlastním nákladem. Těžištěm výstavy jsou fotografie, divácký zážitek ovšem písemnosti vhodně doplňují. Obé je skloubeno v působivý celek zásluhou nápaditého architektonického řešení Jana Klempíře.
K fotografické kariéře inspirovali Krčila už rodiče, když mu v deseti letech věnovali aparát. Chtěl se pak oboru vyučit, jenže otec z něj mínil vychovat zeměměřiče. S kompromisem se mladík nesmířil a jakožto neplnoletý odešel koncem léta 1969 do exilu. Utíkal hlavně před budoucím politickým pronásledováním: při prvním výročí srpnové invaze jej totiž příslušníci prostějovské „bezpečnosti“ zmlátili za to, že s kamarády přinesl květiny na místo, kde byl Sověty zastřelen jejich přítel.
Fotografickému vzdělání věnoval Krčil tři léta na stockholmské obdobě vysoké školy uměleckoprůmyslové, jako magisterský stupeň studoval estetiku po čtyři semestry na univerzitě v Uppsale. Závěrečnou zkoušku si však odpustil. Raději se v 70. letech toulal se švédským pasem po západní Evropě a podnikal výpravy do Afghánistánu, Indie a Pákistánu. Jeho snímky z cest propojuje smysl pro tajemství a jedinečnost okamžiků vynikajících metafyzikou, které říkal „záskutečno“.
O faktograficky názorný cyklus šlo Krčilovi dvakrát. Vpravdě dokumentární sérii pořídil v unikátním afghánském městě Herátu – zejména roku 1978. Tehdy tam odjel kvůli hrozbě destruktivního sovětského nájezdu. Dva a půl tisíce let starou kulturní metropoli zařadilo roku 1976 UNESCO na seznam světového kulturního a přírodního dědictví coby druhou z chráněných lokalit – hned po Athénách. Vzdor tomu byl Herát bombardován. Právě před touto zkázou jej Krčil po šest dní – mezi zákazy vycházení – systematicky profotografovával. Šlo mu o zachycení sepětí památek s všednodenním životem a následnou kampaň proti sovětskému barbarství. Instalačně je příslušná pasáž pojata jako zhuštěný dvojpás, jímž návštěvník prochází k dalším solitérním obrazům.
Jiným místem změny diváckého rytmu je skleněný kříž s maketou dosud nevydané knihy Hašiš v domově Bohů. Jedná se o mapu – Krčilovými slovy řečeno – „nejstarší hašišové kultury indických Himálají“. Kultivované ilustrační snímky, jimiž roku 1979 popsal, jak se co dělá, proložil komentáři a portréty. O jedné dívce například vypráví, že v něm spatřila bratra z minulého života, aby dvojznačně uzavřel: obzvláště silný čaras tamní ženy zpravidla nekouří.
Česko-anglická verze makety z roku 1991 obsahuje 88 pestrobarevných záběrů. Byť jsou lepeny po obou stranách listů, obešla se instalace mezi dvěma skly bez krácení. Opakování vybraných himálajských náhledů v nově pořízených zvětšeninách postrádá deníkovou intimitu makety. Výstavní rozměry se jaksi rozcházejí s autorským záměrem.
Kurátorka Hlaváčková razí pro úběžník Krčilovy tvorby sousloví „cestovní portrét“. Chce jím vyjádřit propojení umělcova dvojjediného zájmu o momentky a podobizny. Protože se fotograf jen mimořádně zabýval neosobními záležitostmi, stává se výstava autobiografií – průvodcem roztodivnými krajinami osudu ve chvílích snového povznesení.
V roce 1980 zavítal Krčil do New Yorku. Za tři měsíce se mínil vrátit do Evropy, ale uvízl ve spleti nových známostí a plánů. Jitka Hlaváčková pokládá za nejzralejší fotografův projev nedokončený soubor z Manhattanu: „Pomocí světla a stínu, často využívaných náznaků zrcadlení nebo zaclonění části obrazu kouřem, dosahoval složitě strukturovaných obrazových celků. Každá fotografie zde působí sama o sobě, nalezneme v nich náznak monumentality i skrytý detail...“ Krčil měl spadeno na prvky dobové popkultury, zkresloval perspektivu a komponoval estetizující motivy – kupříkladu starých reklam – s prázdně vyznívajícími plochami. To navozuje náladu, které mohou diváci pomocí stěžejních symbolů přijít na kloub.
Krčil na sebe bral tíhu světa a kráčel tím pádem po jeho dně. Také v 80. letech se pohyboval v končinách, kde robustnější typy vzbuzují intuitivní odpor. Pokud fotografují, nebývá jim přáno zvěčnit něhu. Krčilovi se to dařilo v Asii i na Manhattanu. Kromě povedené retrospektivy se stane brzkou událostí první umělcova monografie v knižnici FotoTorst.
Autor je redaktor časopisu Fotograf.
Bohumil „Bob“ Krčil. Galerie hlavního města Prahy – Dům U Zlatého prstenu (Týnská 6, Praha 1), 20. 6. – 16. 9. 2007, kurátorka Jitka Hlaváčková.