Konflikt a umění sounáležitosti

Machiavelliho odkaz bývá obvykle zredukován na pár základních zoologických frází. Připomene se, že člověk je nevypočitatelná hyena, jíž je třeba tvrdě vládnout, že panovník má být lev i liška zároveň a že zajíci často končí na pekáči. Machiavelli ale nabízí vedle výletů do říše zvířat i něco jiného. Podává obraz Florencie, ve které proti sobě bojují znepřátelené sociální skupiny, a trne hrůzou, že se prosperující město nakonec utopí v chaosu. Tony Blair ve svém politickém testamentu nazvaném Co jsem se naučil (The Economist, 2. 6. 2007) jeho obavu sdílí, pouze ji promítá do globálních rozměrů. Šediny mu nepřibývají ze sporů cechů a šlechty, ale z konfliktu Západu a „pervertované formy islámu“. Otázku si kladou v zásadě stejnou: jak omezit konflikt, zabránit nástupu chaosu a nastolit jednotu? V odpovědích na ni se ale rozcházejí. Konfliktně.

Řád a chaos

Problém řádu (jednoty) a chaosu (rozdrobení) je pro Machiavelliho klíčový, protože má zásadní důsledky pro jeho nejvyšší politické hodnoty – prosperitu a moc města. Pouze jednotné město může zvyšovat svou moc a jednota je tedy nutnou podmínkou velikosti. Naopak nekonsolidované a řevnivé obce končí špatně. Devastují samy sebe (lůza pálí paláce šlechticů, šlechta se pobíjí mezi sebou) a vystavují se kvůli své vnitřní slabosti riziku heteronomie. Okolních měst ochotných dobýt zesláblou Florencii a učinit ji „závislou na milosti jiných“ se najde vždy dost.

Charakteristických rysem Machiavelliho představy chaosu je, že může vytanout na povrchu v každém okamžiku. Dnes sice často slýcháváme, že různá přijatá rozhodnutí neodpovídají mezitím proměněné situaci, ale pokud se současnost v něčem liší od 15. století, pak v tom, že za cenu zvýšení finálních rizik prodloužila inkubační dobu mezi vznikem krize a kolapsem (zapomeneme-li na chvíli na nukleární zbraně). Machiavelli s žádným podobným nárazníkovým pásmem počítat nemůže. Jiskra na náměstí se záhy mění v plameny v paláci a i nevinná hádka může ústit v lidovou vzpouru. Život ve Florencii je životem v permanentní hrozbě politického chaosu.

Druhým znakem chaosu je jeho periodicita. Machiavelli zastává cyklickou koncepci dějin, ve které se etapy jednoty a dezintegrace průběžně střídají. Vztah řádu a chaosu je přitom dialektický. Jsou to vzájemně se vyvolávající opaky, kde se jeden pól probouzí k životu právě ve chvíli (a díky tomu), kdy ten druhý dochází naplnění.

Důsledky chaosu jsou fatální. Společnost se ve fázi rozpadu vrací do bodu nula hospodářského rozvoje a politická nejednota se v tomto ohledu podobá morové epidemii tak, jak ji popsal Fernand Braudel. Ten o ní v knize Kapitalismus a civilizace mluví jako o periodicky se opakující katastrofě, která vrací společnost do jejího dětství, a tím zároveň určuje „limity možného“, tj. hranice toho, čeho může daná společnost dosáhnout. Jednoduše řečeno, společenství, která inklinují k rozpadu, jsou odsouzena k tomu, aby procházela znovu a znovu stále tu samou cestu.

Babylony univerzálních hodnot

Prakticky celou Machiavelliho politickou nauku lze chápat jako snahu prolomit koloběh řádu a chaosu, dialektiku sociální atrakce a repulze. Vymanění se z cyklu by umožnilo postavit společnost do bezčasí a odstranit tím limity možného, které brání infinitnímu rozvoji města. Podmínkou úspěchu je společenská jednota a Machiavelli se tím, že se ji snaží vytvořit, částečně vřazuje do politicko-filosofické tradice, kterou Peter Sloterdijk označuje jako „umění sounáležitosti“. Tato tradice si, Platónem počínaje, klade za úkol podávat takový výklad politické reality, který otupí sociální konflikty, stmelí extrémní nerovnosti a vytvoří iluzi harmonické společnosti, která nás přesvědčí o tom, že patříme k sobě, že jsme „my“.

Sounáležitost, tedy jednota, je ovšem krajně křehká. Těm, kteří by ji prosazovali na úrovni Florencie (Machiavelli) nebo v globálním měřítku (Blair) s přílišnou vehemencí, nastavuje zrcadlo biblické vyprávění o babylonské věži. To je podle Sloterdijka především antiimperiálním mýtem, který naznačuje politickým megalopatům, že úplná jednota je nemožná, sounáležitost omezená a konflikt nevyhnutelný.

Bylo by nefér vztahovat Sloterdijkovu kritiku na Machiavelliho. Není totiž naivní a meze sounáležitosti si dobře uvědomuje. Konfliktům navíc přiznává společensky pozitivní roli. „Velmi se ve svých iluzích mýlí ti, kdo si myslí, že nějaká republika může být jednotná,“ říká. Můžeme ovšem to samé tvrdit o Tony Blairovi, který vyhlašuje světovládu univerzálních hodnot?

Zdroje a tváře střetávání

Machiavelliho teorii konfliktu nenajdeme v kanonickém Vladaři. Částečně je naznačena v Rozpravách o prvních deseti knihách Tita Livia, kde se o skupinovém konfliktu mluví jako o předpokladu svobody, ale její úplná podoba se nachází až ve Florentských letopisech. V tomto pozdním historiografickém díle Machiavelli líčí dějiny města, počínaje pádem říše římské. Největší prostor je ale věnován Florencii 14. a 15. století, tedy období, kdy se proti tradičním šlechtickým rodům prosazuje stále vlivnější buržoazie.

Obraz rozklížené Florencie je velmi plastický a Machiavelli nám de facto předkládá dějiny města jakožto dějiny střetů skupin, které se nacházejí uvnitř jeho hradeb. Katalog sporů je obsáhlý: nepřátelství k sobě cítí propapežští guelfové a procísařští ghibellini, guelfové sami se rozdělují na „černé“ a „bílé“ (dělení má zdroj u znepřátelených rodů Donatiů a de Cerchiů), vedle toho tu jsou spory cechů a šlechty i šlechty a lidu. Významnou úlohu hraje samozřejmě lůza, která se pružně přidává na tu či onu stranu.

Touha nebýt ovládán

Podstatné je, že Machiavelli neurčuje pouze jedinou linii, která by rozlamovala společnost ve dví. Hranice konfliktu jsou mnohočetné a vzájemně se prolínají. Pokud tedy příslušnost k jedné skupině váže k sobě dva jedince, může z nich zase příslušnost k jiným skupinám dělat nepřátele na život a na smrt. Konkrétně řečeno, je možné být šlechtic a guelf, ale je také možné být šlechtic a ghibellin (přičemž platí, že černí guelfové mají ke ghibellinům za určitých okolností blíž než k bílým guelfům). Do mysli se neodvratně začíná vkrádat jediné slovo: Babylon.

Skutečnost, že Machiavelli identifikuje vícero linií konfliktu, neznamená, že by je nedokázal vzájemně porovnávat a vážit. Existují totiž samozřejmě takové spory, které mají hluboké příčiny, a takové, které lze relativně snadno odstraňovat. V tomto smyslu
Machiavelli hovoří o konfliktech přirozených a ideologických. Do první skupiny patří střety vládců a ovládaných. Náleží jim jakýsi bazální status, protože jsou kódovány v samotné bytostně lidské touze nebýt ovládán. Mezi pány a lidem, říká Machiavelli, vládne přirozené nepřátelství. Vedle toho jsou tu ale i ideologické konflikty, jejichž struktura nezasahuje tak hluboko do lidské přirozenosti. Sem se řadí například otázky náboženství, které Machiavelli chápe jako v silném slova smyslu nepodstatné. Koneckonců novověká idea tolerance se v době náboženských válek nezrodila z humanistického apelu na svobodu vyznání, ale z pragmatického náhledu, že vynucování náboženské homogenity je nákladné a navíc může ohrožovat politickou jednotu. Tudíž je možné se s ní s klidnou myslí rozloučit.

Není svobody bez konfliktu

Z nepřeberného množství florentských konfliktů je možné abstrahovat jejich relativně jednoduchou typologii. Z hlediska radikality je lze rozdělit na moderované a nepřeklenuté, z hlediska jejich vztahu k obecnému blahu na destruktivní a produktivní. Čtveřici kategorií je možné mezi sebou vzájemně kombinovat. Vyloučená je pouze produktivní podoba nepřeklenutého konfliktu – tvrzení, že nepřeklenutý konflikt je pro obec škodlivý, představuje analytický soud a priori. Moderovaný konflikt může oproti tomu nabývat obou podob: může obec poškozovat, ale může pro ni být i přínosem. Druhá varianta je podle Machiavelliho častější.

Nepřeklenutý konflikt je tedy vždy ničivý. V jeho rámci dochází v obci k takovému druhu rozdvojenosti, který Machiavelli považuje za škodlivý. Konkurenční strany se od sebe izolují a vytvářejí sekty. Vyhrocená polarizace vede k tomu, že se ruší jakákoli jednota a mizí společná půda, na které by bylo možné vyjednat kompromis. Radikálně odlišné skupiny pouze soupeří o moc, definovatelnou jako schopnost prosadit v obci svůj soukromý zájem a podřídit mu i ty, kdo ho nesdílejí. Takové prosazení je ale vždy pouze dočasné. Tyranida partikulárního zájmu vyvolává reakci a poměr sil se brzy obrací.

Destruktivní podobu na sebe může vzít i umírněný střet. Zatímco ale škodlivost nepřeklenutého konfliktu vyplývá z radikální odlišnosti stran, rizikem moderovaného konfliktu je jejich asimilace. Podle Machiavelliho k takové situaci nedochází často, ale přihodí se. Ve III. knize letopisů popisuje stav, kdy se florentská šlechta asimiluje a přijímá znaky měšťanů. Machiavelli vnímá tento proces s nelibostí, protože se tím z města vytrácí pozitivní vlastnosti tradičně spjaté se šlechtickým stavem. Pokud se šlechtic začne podobat měšťanovi, mizí z Florencie udatnost a vojenská statečnost.

Nesektarska odlisnost

Machiavelli ukazuje, že jak absolutní rozdvojení, tak absolutní jednota nepředstavují pro Florencii dobrý program. První neguje možnost hovořit o „jednom městě“, druhého obírá o hodnotné vlastnosti, které představují „koření“ obce. Proplout mezi Skyllou absolutní jednoty a Charybdou krajního dualismu Machiavellimu umožňuje koncepce produktivního moderovaného konfliktu, která propojuje výhody jednoty a diference. „Je sice rozdvojenost, která republikám škodí, je však také taková, která jim prospívá,“ připomíná. V kontextu produktivního sporu sice přetrvávají skupinové rivality, ale zároveň se objevuje společný jmenovatel skupin, který otevírá cestu ke konsensu. Ten má podobu hegelovské syntézy: na jednu stranu překonává rozpory soupeřících frakcí, ale na druhou stranu tyto frakce zachovává a nevčleňuje je do indiferentní jednoty. Rozdvojení zůstává zachováno, jde ovšem o „rozdvojenost bez sektářství a stran“.

Co je ovšem tím společným jmenovatelem, který otupí hrany skupinových konfliktů? Co přivede soupeře k jednomu stolu? Podle Machiavelliho, jakožto technika sounáležitosti, je to především schopnost přesvědčit strany o tom, že už ve skutečnosti u jednoho stolu sedí a že mají společné zájmy – že jsou „my“. Vytváření této operativní fikce je jedním z momentů, kdy se u Machiavelliho dostávají na scénu morální hodnoty. Tím, co má sloužit jako společný jmenovatel konfliktních skupin a co je má v tomto smyslu spojovat, je totiž „zdravý morální základ“, podobný Tocquevillovým habitudes du coeur. Jeho obsah tvoří morální hodnoty, zvyky a pravidla, která jsou vlastní všem Florenťanům. Machiavelli tím ukazuje, že ať už patříme k jakékoli skupině či frakci, vždy jsme především Florenťané a že ať už mezi sebou máme jakékoli spory, vždy je možné vztahovat se k základní jednotě srdcí. Všeobecně sdílená a morálně popsaná kolektivní identita nabízí hledanou politickou arché, s jejíž pomocí je možné čelit anarchii soupeřících zájmů.

Blairův demokratický globalismus

Tony Blair žije stejně jako Machiavelli v neklidné době. Vzájemná závislost zemí se podle něj zvětšuje a „to, co se děje v Pákistánu, má vliv na britské ulice“. Přestože jsou ale státy vzájemně propojené, nelze se opírat o globální sounáležitost. Občanská válka v Iráku nebo aktuální útoky ve skotském Glasgow ukazují, že sounáležitost má své meze a že sice existují různá dílčí, ale žádné absolutní „my“.

Hlavní linie konfliktu dnes podle Blaira prochází mezi demokratickými zeměmi a (islámskými) teroristy, případně lotrovskými státy. Válku s nimi je podle něj třeba vést všemi prostředky. Blair je klasickým případem liberální holubice, která se přeměnila ve válečného jestřába, takže se kladně staví k použití síly. Současně ale připomíná, že válku s „pervertovanou formou islámu“ nevyhrají pouze armády. Konflikt s teroristy je stejně tak bojem zbraní jako ideologií. V ideologickém střetu se je podle Blaira potřeba opřít o univerzální hodnoty, které demokratické země reprezentují: řadí k nim svobodu, spravedlnost a samu demokracii. Apeluje na západní tábor, aby se za tyto hodnoty postavil a nepochyboval o nich. Jinak nebude možné dovést k vítěznému konci boj, který už je téměř završen. Univerzalitu demokratických hodnot potvrzuje totiž to, že je uznává celý svět s výjimkou teroristů a tyranských vlád. Toto celosvětové uznání, které se vztahuje i na islámské země, Blairovi umožňuje nemluvit o střetu kultur, který pilně vyvolávají teroristické sítě. Namísto toho tvrdí, že sounáležitosti již bylo do značné míry dosaženo a teď už jde jen o to, překonat poslední bašty odporu.

Nesektarska odlisnost

Blair i Machiavelli řeší společný problém: jak zmírnit konflikt a vytvořit základnu, na které bude možné řešit konkurenční nároky nedestruktivním způsobem. Oba se odvolávají na morální hodnoty, ale zde podobnost končí. Hlavní rozdíly mezi Machiavellim a Blairem v oblasti řešení konfliktů spočívají v tom, jaký dosah, platnost a funkci hodnotám přisuzují.

Dosah hodnot je v Blairově podání celoplanetární. „Není nic absurdnějšího, než snažit se představit svobodu a demokracii jako nějakým způsobem západní koncepty,“ říká. Naproti tomu se zdá, že Machiavelli chápe hodnoty jako lokálně vázané. Vždy o nich hovoří v kontextu omezeného prostoru, totiž městského státu. Hodnoty zde plní sociálně konsolidační funkci a vedle prosperity obce mají zajistit schopnost odolat vnějšímu nepříteli. Ve sféře vztahů mezi státy už na ně ale řeč nepřichází. Vůdčími normami jednání jsou tu prospěch a zisk a ani sám Machiavelli neočekává, že by to mělo být jinak. „Cílem těch, kdo začínají válku, bylo vždy sebe obohatit a nepřítele ochudit, a je to správné. Vítězství nevyhledáváme z žádné jiné příčiny a ani výboj není žádoucí pro nic jiného, než abychom učinili sebe mocnými a nepřítele slabým,“ říká. Mezinárodní politika podle něj nemá podléhat morálním pravidlům. Hodnoty jsou pouze vnitřní záležitostí města, která se neodráží na mezistátní úrovni a už vůbec není vývozním artiklem.

Druhý rozdíl spočívá v tom, že zatímco Blair prohlašuje platnost hodnot za univerzální, Machiavelli ji podřizuje reálným podmínkám. Nabízí tak sice o něco méně ambiciózní, ale možná o to zajímavější přístup k hodnotám. Platnost morálních hodnot je podle něj funkcí vnitřního nebo vnějšího ohrožení. Hodnoty připomínají pastýřské svolávání stáda, neboť začínají platit ve chvíli, kdy je nepřítel před branami. Republiky se v době války sjednotí, míní Machiavelli. Poučný je v tomto kontextu případ popsaný v Letopisech. Machiavelli tu vzpomíná na rok 1453, kdy Turci dobyli Cařihrad. V samotné Itálii měla událost nevídaný efekt. Znesvářené státy, na které začal dopadat stín turecké říše, zanechaly válek, Itálie se sjednotila a zavládlo v ní (samozřejmě dočasně) příměří. Žádný další případ, kdy by se státy sjednotily pomocí mobilizované kolektivní identity, Machiavelli neuvádí.

Poslední a asi nejdůležitější rozdíl spočívá v tom, že zatímco pro Machiavelliho jsou hodnoty především pragmatickým nástrojem řešení politického konfliktu, u Blaira se zdá, že představují spíš jeho zdroj. Blair nepoužívá hodnoty jako nástroj spojení nespojitelného, ale jako prostředek k identifikaci protivníka, který je následně ztotožněn s morálním zlem. Důsledkem takové moralizace politiky je vyloučení možnosti kompromisu: souboj se zlem musí vést k jeho zničení. U Machiavelliho žádné moralistické cejchování konfliktních skupin nenajdeme. Strany jsou morálně zaměnitelné, a to už z toho důvodu, že se utkávají o stejné statky – moc a bohatství. Žádné ze stran nejde o víc, než zaujmout pozici té, která právě vládne, a cílem přitom není žádnou ze skupin zničit.

Je možné namítat, že terorismus a teroristické organizace jsou absolutním zlem, se kterým žádný kompromis ani technicky uzavírat nelze. Sám Blair se na to odkazuje, když říká, že „neexistuje žádná jiná alternativa, než s tou hrozbou bojovat, kdekoli vystrčí hlavu. Nejsou tu žádné požadavky, které by byly byť jen vzdáleně vyjednavatelné. Je nutné je potřít.“ Na druhou stranu to ale nijak nevyvrací skutečnost, že sama silně moralisticky podbarvená politika mnoho prostoru pro vyjednávání nenabízí. Její škodlivost se projevuje ve chvíli, kdy má co do činění s méně „vyhrocenými“ konflikty, než je boj s terorismem. Jedním z nejhorších rozhodnutí amerických správců Iráku například bylo, že neumožnili podíl baasistů na vládě. Ponaučení si může vzít i Blair pro svou blízkovýchodní misi. Pokud jednoduše přijme dosavadní západní postoj a označí hnutí Hamas za ty „zlé“, může to vést k tomu, že se do izolovaného a zchudlého pásma Gazy otevřou dveře výrazně radikálnějším organizacím typu al-Káidy, které dosud do Palestiny přístup neměly.

Pokud tedy existuje ponaučení, které si Tony Blair může od Machiavelliho přibalit na cestu, pak zní, že s morálním zápalem je lépe šetřit jako se šafránem. Je ale možné, že se Blair nechá inspirovat jiným výrokem velkého Florenťana. Totiž tím, kterým Karl Marx uzavírá předmluvu ke Kapitálu: Segui il tuo corso, e lascia dir le gentil! (Jdi svou cestou a nech lidi mluvit!). To by ovšem bylo spíš na škodu.

Autor je redaktor časopisu A-kontra.