Zodiac

Po sympaticky drzém Klubu rváčů, který končil prorockými záběry explodujících mrakodrapů, se Fincherovy filmy téměř zcela vzdávají morálního apelu (výrazného i v jeho předchozích dílech Sedm a Hra) ve prospěch ryzího thrilleru. Mizí z nich také jeden z nejsilnějších motivů režisérovy předchozí tvorby, kterým je nalezení původu zla v nitru zdánlivě čistého, kladného protagonisty, patrný už v debutovém Vetřelci s Ellen Ripleyovou coby nastávající matkou mimozemského monstra. Jeho předposlední titul Úkryt vycházející z nápadité variace na žánrový model zlodějů v domě stál především na precizně dávkovaném klaustrofobickém napětí a mravní poselství z něj můžeme vyčíst jen implicitně (technika jako past věznící člověka ve svých útrobách). Zodiac jednoznačně navazuje na Sedm motivem masového vraha zásobujícího vyšetřovatele různými rébusy a hádankami, ovšem návrat k režisérovým moralizujícím dílům je pouze zdánlivý. Snímek totiž především rekonstruuje skutečný případ série vražd, k nimž se skrz dopisy zasílané médiím a policii hlásil zabiják podepisující se jako Zodiac, a jeho veškeré poselství se omezuje na celkem banální zjištění, že skutečnost je mnohem spletitější a méně jednoznačná než filmová fikce.

Poprvé ve Fincherově filmografii se děj odehrává v minulosti, zejména na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Snímek však časové zasazení příběhu nevyužívá k tomu, aby se skrze něj vyjádřil k současnosti, ale spíše k vyvolání nostalgie používáním klasických kulturních atributů sedmdesátých let (rocková muzika, dobová móda), za kterými se poslední dobou ohlíží stále více amerických tvůrců (Stalloneův Rocky Balboa, Tarantinův Grindhouse: Auto zabiják).

Proud tajemství

Přínosnější než srovnání s předchozími Fincherovými filmy je však způsob, jakým Zodiac převádí skutečné události zabírající období více než dvaceti let do podoby hraného filmu o délce necelých tří hodin. Snímek navíc nezachycuje příběh lidského osudu, kde je posloupnost dějů důležitější než jejich vzájemná logická souvislost; soustředí se na dobrodružství plynoucí z odhalování tajemství, v němž právě vazby mezi jednotlivými událostmi tvoří základ celé dějové konstrukce. Fincherovo dílo nejen zhušťuje čas pomocí vypouštění nepodstatných okamžiků, ale často, zejména v poslední třetině filmu, kdy už masový vrah není aktivní, klade bezprostředně za sebe události, které mají souvislost (v jedné scéně detektivové získají stopu, v následující po ní jdou). Spíše než sled událostí jdoucích po sobě tedy Zodiac zachycuje jejich souvislý tok, takže více než z analogie filmového obrazu a smyslového vnímání (smysly vnímají události v čase, nikoli v souvislostech) vychází z podobnosti filmu a paměti, popř. filmu a jazyka (obojí totiž vytváří souvislosti mezi vjemy). S tím souvisí kladení většího důrazu na střihovou skladbu než na práci s kamerou a posílení významu dialogů, kterých je v Zodiakovi výrazně více než ve většině současných snímků. Nikde ve filmu sice není žádné zjevné uvození retrospektivy, nicméně děj má vzpomínkovou strukturu. Dílo ostatně vychází z dvou popularizačních knih Roberta Graysmithe, jejichž autor v nich vystupuje jako hlavní postava.

Potřeba vysoké koncentrace informací na malém prostoru vede k maximálnímu zjednodušení nejen stylu, ale také psychologie postav a způsobu posouvání děje. Snaží-li se tedy Zodiac o co největší faktičnost a realističnost co se týče případu samotného, pak zároveň vytváří zcela umělý filmový svět, v němž se vyšetřování odehrává. Hrdinové filmu jsou bez výjimky jednorozměrné a šablonovité žánrové figury: cynický novinář, který propadne alkoholu (Robert Downey, Jr.), poctivý detektiv cele oddaný vyšetřování případu (Mark Ruffalo), narcistní televizní hvězda (Brian Cox) nebo až nemožně tolerantní manželka (Chloë Sevigny). Vyřešení případu je od samého začátku souzeno postavě novinového karikaturisty (Jake Gyllenhaal), který představuje prototyp nevinných, slušných mladých skautů, z nichž se rekrutují všichni Supermanové a Spidermanové Ameriky. Většina životních peripetií postav je navíc úzce propojena s vyšetřovaním případu (karikaturista při prvním rande se svou budoucí ženou telefonuje kolegovi domněle ohrožovanému vrahem).

V rámci hutnosti a zkratkovitosti film přeskakuje několikaleté časové bloky, kdy se ve skutečném případu nic nedělo, a tyto úseky jsou vypuštěny i ze soukromého života hrdinů – přinejlepším v nich dojde naplnění, co je počato v předchozím ději. Postavy s přibývajícími letopočty navíc příliš nestárnou ani fyzicky (v osmdesátých letech vypadají přibližně stejně jako na konci šedesátých), čímž je jejich fantomatická povaha cestovatelů v čase dovedena k dokonalosti.

Ostrovy hrůzy

Film pojímá čas jako tok událostí směřující k řešení složitě strukturovaného rébusu, který vede k odhalení totožnosti skrytého ukončovatele životů. Scény samotných útoků masového vraha se přitom zcela vymykají zbytku filmu ve stylu i vyznění. Zatímco hrdinové jsou jaksi bezčasí a snímek spěje kupředu po racionálních logických krocích, sekvence zabíjení staví na intenzivním pocitu ohrožení. Jejich brilantní inscenace i způsob natočení potvrzují, že David Fincher je autor schopný mistrně vyvolat a gradovat napětí (zejména scéna u jezera je jednoznačným emocionálním vrcholem snímku). Tyto osamělé ostrůvky hrůzy v celku tajemství zobrazují vraždění nekompromisním způsobem: nešetří diváka střihem těsně před dopadem smrtícího nástroje ani nenechávají oběť zemřít hned po první ráně, ale naopak nemilosrdně prodlužují nejprve nejistotu a posléze bolest obětí. Bestialita masového vraha tu spočívá nejen v samotném faktu, že bere život, ale ještě spíše ve způsobu zabíjení, který připravuje oběť o intimitu umírání a zdůrazňuje živočišnou hrůzu z fyzického utrpení.

Výlučnost těchto scén v celkovém kontextu je tak absolutní, že i když ve filmu nakonec spatříme nejpravděpodobnějšího vraha bez masky a za denního světla, nejsme schopni si jeho tvář spojit s činy, které jsme ho viděli spáchat. Ostatně jistotu, že jde o skutečného pachatele, stejně jako skautský hrdina snímku, nemáme. Tajemného zabijáka není možno usvědčit a zmocnit se jej, ale pouze se mu podívat do tváře. Můžeme jen věřit tomu, že víme.

Autor je redaktor serveru Nomenomen.cz.