V poslední době žádný časopis na Západě, pokud chce být považován za seriózní, neopomine publikovat zvláštní přílohu o Číně. V takové příloze pak nesmí chybět článek o náboženství. Hodně je jich věnovaných fenoménu Falun Kung (Falun Gong). Mediální pozornost se přitom zaměřuje především na konfrontaci mezi Falun Kungem a čínskými úřady, nikoliv na náboženství samotné. Religionistické perspektivě se věnují jen křesťanské webové stránky, které zařadily Falun Kung do své galerie „satanistických kultů“. V obojím případě se jedná o velké zjednodušení.
Falun Kung k zajištění své podpory úspěšně využívá média a veřejné demonstrace. Své stoupence organizuje prostřednictvím internetu a rozšiřuje po něm i různou literaturu včetně časopisu The Epoch Times. Daří se mu také lobbovat ve věci čínské náboženské politiky u různých lidskoprávních skupin a mezivládních organizací. Souvislost hnutí Falun Kung s lidskými právy je důležitá. Nepředstavuje ale celý obrázek hnutí, které je i systémem náboženských přesvědčení a praktik. Neodpovídá také na otázku, co vlastně Falun Kung ve skutečnosti je.
To, co někdo označuje za sektu, může být pro jiného církev. Definice záleží na historickém, kulturním a teologickém kontextu. Martin Luther tak mohl být pro protestanty opravdovým křesťanem, zatímco pro katolíky prostě heretikem. Podobné termíny jsou však používány dodnes a v boji mezi Falun Kungem a čínským státem mají mimořádnou důležitost. Členové hnutí Falun Kung tvrdí, že se nejedná o náboženství, ale o „kultivační metodu zušlechťování mysli, těla a ducha“, která hlásá morální principy, jako je „pravda, soucit a snášenlivost“. Lidskoprávní organizace ale Falun Kung nazývají „náboženskou skupinou“ nebo „náboženským hnutím“. Čínská vláda a s ní i většina Číňanů indoktrinovaných osmiletou propagandou nazývají Falun Kung „xiejiao“ – ďábelským kultem, který podle nich podvádí své stoupence. Neutrální pozorovatel by pak asi tento fenomén označil za nové náboženské hnutí.
Zjednodušující pojetí Falun Kungu může pomoci odstranit pohled na vývoj tohoto učení a jeho srovnání s historickým vývojem dvou současných japonských náboženství Kofuku no Kagaku (Věda o štěstí) and Óm--šin-rikjó (Óm učení pravdy).
Doktrína i praktiky Falun Kungu vycházejí z čchi-kungu, tradiční čínské praxe kontrolovaného dýchání, meditace a cvičení, které mají za cíl zlepšení zdraví. Kromě toho využívá buddhistické a taoistické myšlenky, jako je morální zákon (fa nebo dharma), jenž je obsažen v univerzu. Hnutí bylo v Číně založeno počátkem devadesátých let mistrem čchi-kungu Li Hongzhim a podle vlastních údajů má teď miliony členů. V počátcích se těšil Falun Kung, podobně jako další skupiny čchi-kungu, podpoře čínské vlády, která oceňovala spojení „vědy“ s tradiční čínskou moudrostí.
V roce 1999 však v Pekingu došlo k demonstraci více než 10 000 stoupenců Falun Kungu, což vládní činitele postrašilo. Začali se obávat organizačních schopností i počtu členů této skupiny a zahájili represivní kampaň, která pokračuje až dodnes. Falun Kung byl v ČLR izolován a stáhl se do undergroundu. V jiných částech světa a na internetu ale prožívá rozkvět.
Rozmanitost Li Hongzhiho učení spolu s tlakem vyplývajícím z boje s čínskou vládou přinesly rozpory v tom, jak se samotná skupina prezentuje. V rozhovorech s médii většinou vystupuje jako obránce práv jednotlivce a náboženské svobody, mezi svými členy ale šíří poselství, které se vyznačuje nadpřirozenými a apokalyptickými motivy. Li Hongzhi například v posledních letech učí, že se v současnosti nacházíme v kritickém okamžiku lidské historie, na „konci období dharmy“, během něhož síly dobra (Falun Kung) bojují proti silám zla (čínská vláda). Každý stoupenec má proto povinnost se aktivně účastnit toho, co Li označil za „nápravu fa“, tedy boje mezi dobrem a zlem, který má podobu politického protestu. Ti z přívrženců, kteří dosáhli nejvyšších stupňů při praktikování náboženství či kultu, jsou vyzýváni k tomu, aby odešli od rodin a ze zaměstnání a odjeli do Číny, kde mají protestovat proti vládě. Odjíždějí tam s očekáváním, že budou zatčeni, ale doufají přitom, že nesnáze či utrpení, které je potkají, vylepší jejich vlastní karmu.
Religionisté si všímají toho, že v sobě Falun Kung zjevně kombinuje prvky exoterického (racionální důraz na lidská práva na mezinárodním poli) a esoterického hnutí (apokalyptická ideologie a mučednická etika). V průběhu let se pak Li Hongzhiho rétorika stává stále více totalitní a exkluzivistická. Falun Kung se naproti tomu oficiálně neustále deklaruje jako příklad tolerance.
Napětí mezi těmito exoterickými a esoterickými tendencemi uvnitř Falun Kungu je důležitým jevem, který vyvolává další otázky.
Jednou z nich je, jak se bude Falun Kung nadále vyvíjet. Historie japonských hnutí Kofuku no Kagaku a Óm-šin-rikjó, která byla založena jen několik let před Falun Kungem, naznačuje dva možné scénáře. Obě tyto skupiny sdílejí s Falun Kungem řadu charakteristik. Jedná se především o hnutí, která mají jednoho učitele jakožto vůdce. Mají také mezinárodní záběr, jejich doktríny jsou synkretické a mají kořeny v buddhismu. V neposlední řadě všechna umějí dobře využívat moderních médií.
Kofuku no Kagaku založil v roce 1986 Okawa Ryuho. Ten svou spirituální kariéru zahájil již několik let předtím, kdy o sobě tvrdil, že je médiem, přes něž promlouvá Konfucius, Ježíš a Nostradamus. „Studijní“ skupina přívrženců, jíž se stal Okawa učitelem, stále rostla. V roce 1991 Okawa vyhlásil, že je inkarnací El Cantara, velkého tvůrčího ducha, který předtím sestoupil na zemi v podobě boha Herma a Buddhy Šákjamuni.
Doktrína a praktiky Kofuku se točí okolo buddhistické osmistupňové stezky morálního jednání a obsahují i synkretické prvky, jako například pantheon bohů, jenž zahrnuje Buddhu, Ježíše, Dia, Konfucia a Isaaka Newtona. V roce 1995 skupina čítala asi deset milionů členů. I když byla pro svou eklektičnost obviňována z pěstování „kultu“, intenzivně se snažila o aktivní účast v mainstreamové společnosti. Účastnila se i parlamentní politiky a kampaní zaměřených na umravňování médií. Podobná strategie postupné asimilace většinovou společností je zřejmě něco, co se dá očekávat i od vývoje Falun Kungu mimo vlastní Čínu. Tedy pokud se vyhne extrémní rétorice.
Jiný případ je Óm-šin-rikjó. Jeho stoupenci se sdružují okolo učení gurua Asahary Śóko, který údajně disponuje mimořádnými jogínskými schopnostmi. V devadesátých letech přišel Asahara s tím, že se blíží Armageddon a že se stoupenci skupiny mohou zachránit od zkázy jen tím, že začnou bojovat se silami zla ve společnosti. V roce 1995 pak členové skupiny spáchali v tokijském metru útok otravným plynem, při kterém zabili dvanáct lidí a tisíce jich zranili. Existují zde podobnosti s apokalyptickým učením Li Hongzhiho o zkázonosné válce, které mohou ve svém důsledku přinést akty násilí ze strany Falun Kungu (zatím se ale zjevně násilí dopouští druhá strana). Stát však prozatím, zdá se, vyhrává. Falun Kung sice může bojovat někde na okraji, s hlavním bojištěm toho ale asi moc neudělá. To by se ovšem mohlo změnit, pokud by se jeho definice zla přesunula z čínské vlády na jiné aspekty dnešní společnosti, v níž Falun Kung působí.
Zůstává stále otevřenou otázkou, jak bude moci učení Falun Kungu do budoucna oslovovat tak rozdílné skupiny věřících. Nedávno ustavená náboženská hnutí však vykazují velkou flexibilitu při nacházení odpovědí na požadavky současného náboženského „trhu“. Dokáže ale Falun Kung reflektovat obavy i hodnoty současné Číny a zároveň duchovní výzvy postmoderní globální společnosti?
Autorka je doktorandka čínské historie a náboženství na Harvardově univerzitě v Cambridgi.
Přeložil Filip Pospíšil.