Někdo se otočil a zeptal se, co to hraje

Začíná si mě omotávat kolem prstu britské vydavatelství Soul Jazz Records. Svému názvu dnes už moc věrné není. Sestavuje propracované kompilace popkulturních scén a epoch, které se díky nim lépe noří z hlubin pozapomnění. Nebývá to nijak zvlášť intelektuální hudba, ale disky s třeba čtyřicetistránkovou přílohou jsou prací odvedenou do hloubky. Album ACID revokuje raný chicagský house po roce 1985, mistrná Tropicália připomněla imaginativní i politickou revoltu v Brazílii šedesátých let. Tři díly série New York Noise nenabídly jen Sonic Youth a Talking Heads, ale hlavně desítky málo známých kapel, které v NYC koncem sedmdesátých let rozjížděly v mnoha mutacích novou vlnu. Aktuálně mě zaměstnává letošní album s mohutnou dokumentací: Do It Yourself – The Rise of The Independent Industry After Punk.

V letech, kdy Ludvík Vaculík měl Edici Petlici a Havel Expedici, v Británii operovali jejich hudební souputníci. Nepoužívali slovo samizdat, ale jednali z velmi podobných důvodů – „velká“ vydavatelství by jejich tvorbu nechtěla, a pak se zdálo, že osobní pečeť vydávání „nákladem vlastním“ se k celé věci docela hodí, ba často je pokračováním její estetiky. Pozoruhodné je, že tenhle velký přelom přímo nesouvisí s punkem, neboť revoluční obchod Rough Trade otevřel půl roku před jeho prvními známkami. V té době téměř neexistovala jiná vydavatelství než „majors“, velké koncerny. Kapely, jež chtěly šířit svou hudbu, neměly na vybranou. První punkové desky proto paradoxně vyšly u velkých společností: Sex Pistols aspoň naplnili svou anarchovizi, když uvedli firmy ve zmatek podepsáním hned tří smluv (s EMI, A&M a Virgin). Ale stejně jako Clash, Stranglers, Siouxsie and The Banshees zavdávali podnět k dobovým diskusím, zda je to ještě punk, když jejich bohatí vydavatelé mají akcie zbrojařského průmyslu. Tehdy prostě nebyly stabilní nezávislé labely: žádní Mute, 4AD, Factory, Domino. Z pankáčů do toho první praštili Buzzcocks - počátkem roku 1977 si sami vydali EP Spiral Scratch. Záhy následovali mnozí další.

Geoff Travis, který na londýnském Notting Hillu vedl zmíněný krám Rough Trade, to ale znal už od roku 1975. Kapely, které mu nosily samo-domo vydané tituly, nebyly punkové. Spíš navazovaly na velvetovskou linii nenucených experimentů kolem syrového rockového zvuku; experimentů nikoli artistních, ale ve smyslu žánrové volnosti. Daniel Miller, pozdější zakladatel a šéf Mute Records, se tu zastavil s páskem jistých T.V.O.D. Travis vzpomíná: „Pustili jsme to nahlas. Někdo v obchodě se otočil a zeptal se, co to hraje. To bylo vždycky dobré znamení.“ Když skupina Scritti Politti přinesla první singl v xeroxovaném obalu (viz reprodukci), bylo na něm hrdě vypsáno, kolik stála nahrávka (98 liber), mastering (40 liber) a vylisování (369 liber). K tomu kapela uvedla i pár kontaktů pro ty, kdo by to chtěli zkusit po nich.

Travis už věděl, co všechny tyhle skupiny milují. Ručně kreslený a kolážovaný design obalů, barevný vinyl, formáty ípíček a maxisinglů, placky a slogany jako „if they´re dead we sign them“ (pokud jsou mrtví, dáme jim smlouvu – tenhle patřil Stiff Records). Čerstvá nezávislost měla pochopitelně svůj sex-appeal. K magickým momentům té doby patří třeba odvrat – později legendárních – Joy Division od velkých EMI, kteří měli vydat jejich debut, k začínajícím nezávislým Factory Records. Dnes už si nelze představit, že by jejich alba vyslal do světa někdo jiný. „Byla to zcela seriózní myšlenka,“ čtu v Travisově rozpomínání, „napůl politická, napůl čistě obchodní – zkusit zajistit opravdovou nezávislou distribuční síť pro celou zemi. Znamenalo by to, že nemusíte za velkými společnostmi, když chcete prodávat desky ve velkém. Nic víc než myšlenka, že člověk by měl mít svůj osud ve vlastních rukou.“ Tak vznikla síť Rough Trade i reakce na ni. Jejím kritickým vyslancem na rádiu BBC se z vlastní vůle stal John Peel. Zprávy šířily tři generačně spřízněné časopisy: Melody Maker, Sounds a NME. Dnes už existuje jen třetí z nich, přičemž se proměnil v tragikomickou inzertní plochu showbusinessu.

Dvaadvacet kapel na výše zmíněném albu zní pořád živě: ať už to jsou skotští Fire Engines (propagovaní jedněmi dnešními skotskými superstars), pábitelský songwriter Patrick Fitzgerald, lo-fi elektronik Thomas Leer, klasikové industrialu Throbbing Gristle nebo samotní Scritti Politti, kteří později vystoupali přes spolupráci s Milesem Davisem k popové slávě a dnešnímu klidnému art-písničkářství. Můžeme ty zvuky poslouchat nezávisle na poryvech tehdejší módy, právě jen jako poutavé zvuky. Dobrodružný historický vhled přitom dává dost informací o tom, jak slušní a radikální lidé za nimi stojí.

Říká se, že punková a postpunková vlna přednesla hodně znaků dnešní západní společnosti. Ta hudba byla multikulturní, genderově probuzená (dívčí skupina Kleenex! Nutno slyšet!), otevřená různým podobám sexuálního vyjádření, se zájmem o politiku. Všimněme si, že všechny tyhle znaky jsou vlastně opozicí vůči rockerské přímočarosti v hudbě i životě...

Autor je hudební publicista.