Nevidět černobíle

Stereotypy ve vnímání nových náboženství a sekt mohou být užitečné k výchově dětí a obecné prevenci, při vědeckém poznávání netradičních podob religiozity se ale snadno mohou stát překážkou. Jednou z možností, jak se jí vyhnout, je změnit či problematizovat terminologii. A právě tomu je zasvěcena kniha religionisty Davida Václavíka Sociologie nových náboženských hnutí.

Jak na to na několika místech v knize porůznu naráží sám autor, výzkum nových náboženských hnutí je často kontaminován nejen tímto obecným předsudkem, ale rovněž i zájmy a zázemím mnohých zkoumajících, jejichž horizont je příliš ovlivněn tím, že sami vycházejí z křesťanského prostředí, takže v některých případech mají sklon implicitně pokládat za východisko své vlastní, ve výzkumu nereflektované náboženské přesvědčení, a v některých jiných případech jsou jejich závěry rovněž deformovány tím, že artikulují zájmy církevní konkurence „sekt“. V tomto typu zkoumání se často východiskem stane dominantní proud křesťanské teologie, hlavními oblastmi diskuse to, jak se náboženské hnutí podobá „pravému“ křesťanství, a sociologie si získá nezáviděníhodnou pozici, obdobnou postavení světské moci v církevních procesech středověku: tak jako byl odsouzený kacíř předán této světské moci k potrestání, tak i v tomto pojetí zbývá sociologii instrumentální role – dokumentovat sociálně patologické praktiky skupin, které byly ve skutečnosti vyloučeny z dominantního diskursu na základě náboženských argumentů.

Zásluhou Davida Václavíka je zcela odlišné východisko i místo, které věnoval sociologii. Ta v jeho pojetí představuje základ pro teoretickou konceptualizaci nových náboženských hnutí, nikoli doplňující způsob poznání pro fenomén nahlížený jinak brýlemi srovnání se staršími náboženskými učeními. Namísto skandalizující a strašící příručky o jednotlivých sektách předkládá něco přes stovku stran učeného pojednání, které zvažuje jednotlivé možné způsoby klasifikace náboženských hnutí – od klasického Weberova rozdělení sekta versus církev až po mnohem komplikovanější rozlišení. Autor je schopen fundovaných exkursů k souvislostem daných schémat – jeden z posledních se vztahuje až ke „škatulkování“ přírodnin Carlem Linném v biologii, jiný s využitím Foucaulta a poststrukturalismu, ale také Weberova pojmu ideální typ připomíná, že nejrůznější klasifikace, do nichž si převádíme jevy z okolního světa, nejsou vlastní onomu světu, ale představují především náš konstrukt a naši pomůcku. Na konkrétním příkladu upozorňuje, jakým způsobem nás ovlivňuje naše vlastní situovanost – to když připomíná dílo mnicha Jana z Pian del Carpini, věnujícího se ve 13. století Dálnému východu, rozumějícího tamním buddhistickým kultům z hlediska jejich podobností s křesťanstvím a zároveň chápajícího nestoriánské křesťanství na základě (i nadhodnocovaných) odlišností.

Autor varuje před snahami „genealogicky“ odvodit výklad nových náboženských hnutí z jejich kořenů, z „původního“ náboženského obsahu a jeho proměny. Z jeho výkladu se jeví jako mnohem plodnější takové klasifikace nových náboženských hnutí, které budou založeny na jejich interakci se sociálním prostředím – za předpokladu, že taková interakce bude pojata inteligentně. Za pozornost stojí typologie Williama Swatose, který člení nová náboženská hnutí do čtyř kategorií podél dvou os: jedna se týká jejich sociální konformity, druhá kulturní integrace. Právě jasné odlišení těchto dvou os je velmi důležité i pro praktické poznávání a posuzování nových náboženských hnutí, neboť bez jejich jasného zachycení lze kupříkladu lecjaké pouze kulturní nedorozumění pokládat za projev závažné „společenské nebezpečnosti“.

Autorova práce se řadí do poměrně pestrého výběru prací z různých oborů společenských věd, které se snaží kultivovat české poznávání různých sociálních fenoménů kritickým zpřístupněním západní teoretické výstroje a výzbroje. Osvětový význam podobných publikací je nesporný. Nejpodnětnější z daných textů se ovšem zároveň pokusily rovnou aplikovat dané teorie na nějakou materii, nejčastěji na to, co se dané teorie týkalo v českém prostředí. Tato empirická část, která by přímo a rovnou testovala využitelnost teorie, Václavíkově knize chybí, konkrétní informace prosakují spíše jen jako ilustrace jednotlivých konceptů a typologií. I tak je ovšem jeho kniha poutavým a inspirativním příspěvkem (nejen) k poznávání nových náboženských hnutí.