Fitna v srdci islámu

Velmi čtivým a nápaditým jazykem (překladatelům nelze v tomto ohledu mnoho vytknout) je čtenáři knihy Gillese Kepela zprostředkován výlet snad do všech problematických oblastí současné ummy od Palestiny přes afghánská horská údolí až do saúdské pouště a válkou zmítané Mezopotámie. Nechybějí přitom ani zastávky v kuloárech amerických vládních budov, ovládaných neokonzervativními intelektuály, či v mešitách, navštěvovaných příslušníky francouzské muslimské diaspory. Při takto velkorysém záběru je však prostor věnovaný jednotlivým problémům nutně velmi omezený a autorovi navíc znemožnil formulovat srozumitelnou jednotící tezi.

Válku v srdci islámu (Fitna: Geurre au coeur de l’islam: essai, 2004) tak lze chápat jako aktualizované shrnutí dosavadního Kepelova bádání. Například problematice muslimských komunit na Západě se věnoval podrobněji již v několika monografiích (Islámská předměstí, zrození jednoho náboženství ve Francii – Les banlieues de l’islam. Naissance d’une religion en France, 1987, či Na západ od Alláha – A l’ouest d’Allah, 1994). Pohled na americká fundamentalistická hnutí, která ovlivnila neokonzervativní intelektuály, pak český čtenář zná z dosud jediné jeho přeložené práce Boží pomsta. Křesťané, židé a muslimové znovu dobývají svět (1996).

Palestina a Izrael na úvod

Válka v srdci islámu je rozdělená na sedm hlavních částí. Jako prolog k celé monografii slouží Kepelovi kapitola věnovaná palestinsko-izraelskému mírovému procesu v posledním desetiletí minulého a v prvním desetiletí tohoto milénia. Ten mu umožňuje definovat faktory, které ovlivnily vývoj v celém blízkovýchodním regionu. Prvním byl bezesporu nástup nové politické síly v podobě islamistů, kteří zahájili svůj boj proti Izraeli i proti dosud „vládnoucí“ sekulární elitě Arafátovy Organizace pro osvobození Palestiny. Vzestup vlivu islamistů pokračoval i během tzv. Mírového procesu v devadesátých letech.

Nalezení mírového řešení mohlo pro Arafáta znamenat posílení jeho vnitropolitického postavení. Avšak s tím, jak se celý proces zadrhával, docházelo k dalšímu vzestupu vlivu islamistů. Ve stejné době vyvolával palestinsko-izraelský problém zájem od moci dočasně odstavených amerických neokonzervativců. Ti svým odmítnutím mírového procesu a podporou izraelských anekcionistů pod vedením Benjamina Netanjahúa dávali najevo rozchod s dosavadní pragmatickou politikou konzervativců.

Nádor džihádismu

V další dvou částech knihy se Gilles Kepel věnuje anabázi džihádistů v době mezi afghánskou válkou a útoky na New York a Washington 11. září 2001. Pro informovaného čtenáře přinese tato část jen stěží nějaké překvapivé informace. Kepel popisuje, jak pomohla válka v Afghánistánu vytvořit zárodky globálního džihádistického hnutí, přestože základním cílem džihádistů ve všech koutech arabského světa v té době zůstával boj proti místním režimům. Prvním impulsem ke změně orientace na boj přímo proti zahraničním mocnostem (především Spojeným státům) byla přítomnost spojeneckých vojsk podílejících se na operaci Pouštní bouře na posvátné půdě království Saúdské Arábie.

Druhým impulsem bylo vyčerpání arabských (zejména egyptských) džihádistů během boje proti sekulárnímu režimu v polovině devadesátých let. Egyptský radikál Ajmán az-Zawáhirí, který dosud boj proti cizím mocnostem odmítal a tvrdil, že „i cesta k osvobození Jeruzaléma povede napřed přes Káhiru“, se tak začal přiklánět ke globální strategii Usámy bin Ládina. V roce 1998 pak oba zmínění vůdci vyhlásili začátek boje proti „křižákům a sionistům“, který vyvrcholil útokem 11. září a pokračoval operacemi v na Bali, v Casablance, v Madridu a jinde. Asi nejzajímavější je zde Kepelův pohled na americkou reakci na aktivity globálních džihádistů. Francouzský orientalista upozorňuje na fakt, že se americká administrativa po 11. září nedokázala rozejít s vojenskou doktrínou formulovanou v dobách studené války. V boji proti Al-Káidě se tak snažila stůj co stůj zasáhnout hlavu nepřítele, což vedlo k tomu, že „odstranila viditelné části nádoru jako nezkušený kancerolog, ale nezabránila bujení a mutacím.“

Krize v Zálivu

Vývoj v Iráku po invazi v březnu 2003 se stal pro Kepela dalším důvodem pro kritiku americké zahraniční politiky. Irák, kde od sedmdesátých let vládl klan okolo Saddáma Husajna, příslušníka aflaqovského křídla strany Baath, zažíval od konce osmdesátých let nárůst etnického a sektářského napětí. Právě tento komplikovaný stát měl pro americké neokonzervativce představovat největší překážku pro jejich hlavní zahraničněpolitické cíle: zajištění bezpečnosti Izraele a postupnou demokratizaci regionu jako předehru k jeho začlenění do globálního společenství pod hegemonií Spojených států. Na základě lživých argumentů o podpoře mezinárodního terorismu a o vývoji zbraní hromadného ničení se americká administrativa rozhodla Saddámův režim svrhnout vojenskou cestou. Neokonzervativní ideologové měli za to, že se v „osvobozeném Iráku odehraje remake postkomunistického vývoje ve východní Evropě“, který nastartuje demokratizační vlnu v dalších státech Blízkého východu. Namísto toho se však Irák stal dějištěm sektářského násilí, které ho přivádí na pokraj rozpadu. V této souvislosti analyzuje autor i rozkol mezi samotnými šíity, příslušníky nejpočetnější náboženské komunity, která se dělí na lidové křídlo, vedené Muktadou as-Sadrem, a na konzervativnější část, které dominují strany ad-Daawa a SCIRI.

Z muslimských zemí pak věnuje Kepel podrobněji pozornost ještě Saúdské Arábii, kde se již od sedmdesátých let výrazněji projevují radikální islámská hnutí, která se vymezují proti oficiálnímu wahhábitskému učení. Již v roce 1979 obsadili saúdští islamisté mešitu v Mekce a na konci devadesátých let pak řada z nich následovala místního rodáka Usámu bin Ládina při jeho globálním džihádistickém tažení proti Američanům. Dojem vnitřní stability, který tato ropná monarchie navenek vzbuzuje, je podle Kepela rozhodně klamný.

Francouzská naděje

Závěrečná kapitola zavede čtenáře do Francie, Kepelova rodiště a působiště. Právě tato země se svou několikamilionovou muslimskou komunitou může podle něj naznačit nový směr, kterým by se mohla muslimská umma vydat na cestě ze své současné krize. Není však příliš jasné, na základě jakých skutečností Kepel k tomuto závěru došel. V kapitole s dramatickým názvem Bitva o Evropu je totiž podán obraz muslimské diaspory ve Francii, který příliš mnoho optimismu nevzbuzuje. Současná generace mladých muslimů se těžko integruje do francouzské společnosti. Kepel přitom nevylučuje, že na vině může být i rasismus a xenofobie (odmítá ovšem pojem „islamofobie“, který údajně „vymysleli islamisté, aby předešli jakékoliv kritice“).

Ať je však příčina tohoto problému jakákoliv, důsledkem je posílení vlivu islamistických a fundamentalistických hnutí. Tato hnutí totiž nabízejí řešení frustrace mladých muslimů, které může mít čistě duchovní rozměr (pietistická hnutí), anebo i cestu politickou (v krajním případě džihádistická hnutí). Monopol v politické oblasti mají islamisté podle Kepela z toho důvodu, že se levicové strany nacházejí v hluboké krizi a nejsou tak schopné nabídnout alternativu. Krajní pravice, jež by za normálních okolností chudé obyvatele předměstí přitahovala, je silně xenofobně orientovaná, a tak ani ona nemá mladým muslimům co nabídnout.

I nepolitická pietistická hnutí však Kepel považuje za nebezpečná, protože mají tendenci nutit své následovníky k uzavírání se před majoritní společností. Autor pochybuje i o důvěryhodnosti relativně umírněných islamistů, kteří se hlásí k doktríně Muslimských bratrů, a kritizuje i kontroverzního muslimského intelektuála Tárika Ramadána.

Kepelův esej je poutavým čtením, které představuje současný muslimský svět, tak jak ho vidí jeden z nejvýznamnějších současných orientalistů. Snaha zaujmout čtenáře však někdy vede k značně pochybným závěrům. Kepel například vysvětluje náklonnost amerických neokonzervativců vůči iráckým šíitům vizuální podobností mezi rabíny (celá řada neokonzervativců má židovský původ) a šíitskými duchovními. Jistou vypovídací hodnotu některých „anekdot“ však nelze popřít – například u informace o posledních hodinách útočníků z 11. září, které byly z velké části vyplněny sledováním pornografických kanálů v hotelovém pokoji. Problém je rovněž silně protiamerický tón, který vyvolává občas dojem, jako by za současnou blízkovýchodní krizi bylo zodpovědných jen posledních několik let americké politiky. Chybějí přitom informace o muslimské komunitě ve Spojených státech, jejíž integrace je možná úspěšnější než na starém kontinentě.

Autor je doktorand Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK.