„Nikdo by nevěřil, že z té hezké, slušné dívenky jednou vyroste tak zapálená komunistka,“ píše historik Jiří Pernes v úvodu jedné z deseti kapitol své poslední knihy, věnované českým komunistkám. Tato věta by mohla vhodně upozornit čtenáře a čtenářky na to, že nemají v ruce příliš seriózní historickou studii a že slovo „popularizační“ v tomto případě znamená cosi mezi žurnalistickou zkratkou a politickou propagandou.
Obálka knihy Jiřího Pernese se svým vizuálním ztvárněním neuměle, ale o to ošklivěji snaží napodobit současný antikomunistický post-pop-art a neobyčejně nevkusnými písmeny křičí titul: Komunistky – s fanatismem v srdci. Už tímto titulem na sebe autor prozrazuje leccos. Například že jeho pracovní metodou budou zobecnění a všeobecné charakteristiky. A také genderové stereotypy: je jasné, že jedná-li se o komunistky, tedy ženy, musejí mít svůj fanatismus „v srdci“, už jen vzhledem „ke své citovosti“ (s. 5), která jim je jako ženám vlastní. Fanatismus v hlavě mají komunisté, kteří o věcech coby muži přemýšlejí; ženy to berou citově a srdcem – takový pohled implikuje Pernesův titul.
Pochybný výběr
Kniha o českých komunistkách by přitom mohla být neobyčejně zajímavá – zejména pokud by nebyla jen o nich. Jakou změnu znamenal minulý režim v životě žen? Jak se do něj prakticky promítla politická angažovanost? Kniha, která by zodpověděla tyto otázky, by ovšem předpokládala celkovou historickou analýzu dobové situace žen a musela by být věnována různým patrům společenské hierarchie údajně „beztřídní“ společnosti – vedle ministryně, poslankyň a funkcionářek by musela reflektovat i „anonymní“ řadové členky strany a v nejlepším případě se zaměřit i na ženy mimo komunistickou stranu.
V dané práci ovšem patrně nepředstavovala kritérium výběru snaha poznat život žen v minulém režimu, ale využít potenciální zájem pamětníků o ženy z komunistické smetánky, o ty, na něž bylo vidět. Uspokojit poptávku po vědomosti o tom, „jak to měly“ ženy známé z minulorežimních sdělovacích prostředků. Záměr v podstatě bulvární, navíc odpovídající genderovému stereotypu „veřejného muže“ a „soukromé ženy“.
I když ovšem budeme respektovat zvolený způsob výběru, zdá se, že autor opominul ženy, které sice získaly ve straně i v české společnosti významnou pozici, zároveň se ale dokázaly prosadit i bez strany a do KSČ vstoupily už jako známé a úspěšné. Jmenujme alespoň původně sociálnědemokratickou spisovatelku Marii Majerovou a bývalou anarchokomunistku a posléze socialistickou poslankyni Luisu Landovou-Štychovou. Kniha tak trochu vzbuzuje dojem, že jedinou možnou podobou komunistek byly ženy, jejichž politický obzor utvořila strana, bez níž politicky nepředstavovaly nic.
Sporné zpracování
Vytýkat dílu, co v něm nenajdeme, však není zcela fér. Zaměřme se proto raději na to, co v něm je. Všech deset kapitol popíše životaběh svých hrdinek, přičemž obyčejně začnou u toho, co autor pokládá za klíčový okamžik jejich života. Absenci celkového rámce autor kompenzuje kontextualizujícími odbočkami, někdy poněkud rozsáhlými – tak třeba životopis Ludmily Jankovcové začíná rozsáhlým exkursem do politiky československé sociální demokracie v letech 1945–1947, přičemž celých pět stránek vůbec nenarazíme na samotnou Jankovcovou. Autor se nezaměřil na soustavnější analýzu obrazu žen, o nichž píše, v dobových médiích – přitom právě srovnání propagandistického obrazu s reálným život(opis)em mohlo být velmi zajímavé.
Píše ale zručně a populárně. Navzdory tomu, že se neopomene s čtenáři a čtenářkami co chvíli podělit o svůj názor, stává se mu to, co snad všem aspoň trochu poctivým životopiscům – žádná postava není úplně černá, v zásadě u každé nalezne v jejím životě momenty, které činí její jednání pokud ne omluvitelným, tak přinejmenším pochopitelným. Kniha tak – možná i proti svému záměru – připomíná, že skutečné lidské dějiny nejsou střetem nadosobního Dobra s nadosobním Zlem, ale často střetáváním různých životních perspektiv.
Jde ovšem o soubor klasických životopisů, místy psaných až publicistickým stylem. Zajímají-li nás různá zaměstnání, politický vývoj či osobní vztahy popisovaných osob, zde máme ten správný zdroj. Dané životopisy by i vzhledem ke své čtivosti byly ideálním čtením na pokračování v nějaké Vlastě nebo Květech. Hlubší, kupříkladu historicko--antropologický ponor, rekonstrukci obzoru a světa komunistek bychom v knize však hledali marně. Příčinou některých opomenutí může být jistě i autorem zmiňovaný nedostatek pramenů, reportážně-faktografická perspektiva ovšem představuje celkový přístup. Hlubší poznání, které by nám něco podstatného říkalo o době a dalších lidech krom desíti popisovaných, tedy nečekejme.
Je sice pochopitelné, že autor může mít k minulému režimu a jeho pohrobkům negativní vztah, avšak neustálým sdělováním tohoto vztahu trpí jeho profesionalita. Potřebujeme historiky k tomu, aby glosovali kupříkladu to, že Jiřina Švorcová kandidovala do Senátu, slovy: „Naštěstí neúspěšně, což je dobré znamení, protože to ukazuje, že většina voličů se již líbivými hesly a dědictvím Anny Holubové oklamat nedá a že si je vědoma nebezpečí, které je za nimi pro lidskou svobodu a demokracii stále skryto.“? (s. 219) Je skutečně nutné, aby autor historické práce podtrhoval některé skutečnosti použitím vykřičníků? Někdy se zdá, jako by přejímal potřebu komentovat a sdělovat čtenářům a čtenářkám, co je dobro a co je zlo, stejně jako formu tohoto sdělování, přímo z minulorežimní historiografie a pouze prohodil znaménka.
Jednotlivé Pernesovy hrdinky jsou diskutovány jako „komunistky“ – zachyceny jsou protagonistky padesátých let, osmašedesátnice i dvě normalizační hvězdy. Tři z popisovaných osobností se nicméně zároveň staly disidentkami a chartistkami (Jankovcová, Švermová a Sekaninová-Čakrtová). Tato jejich životní role je ovšem zpracována pouze jako stručný dovětek k jejich „hlavní roli“. Namísto podrobnějšího popisu jejich nové aktivity jsou zde například ničím nepodepřené spekulace o tom, že Ludmilu Jankovcovou vedl k disidentství pocit osobní urážky…
Kniha se jistě dobře strefí jak svým zaměřením, tak obálkou a titulem a ostatně i zpracováním do současné podivné antikomunistické vlny. Ti, kdo k této vlně nepatří, ji mohou číst jako politicky poněkud předpojatý zdroj informací o životě deseti žen, které spojily svůj osud s totalitární stranou a režimem a pomohly je vytvářet. Knihou, která by plasticky a výstižně popsala proměny životů žen za minulého režimu, Pernesova práce být ani neměla. Na takové dílo si budeme muset teprve počkat.
Autor je redaktor časopisů A-kontra a Nový prostor.
Jiří Pernes: Komunistky – s fanatismem v srdci. Brána, Praha 2006, 264 stran.