Reálpolitika jedné idealistky

Zatímco s politickou kariérou Madeleine Albrightové se měl český čtenář již možnost seznámit v jejím životopise vydaném roku 2003, nyní, o tři léta později, nám stejný nakladatel připravil knihu, v níž bývalá diplomatka kritizuje vládu George Bushe mladšího.

Pokud by někoho nezaujal poněkud bombastický název Mocní a všemohoucí, pak upřesňující podtitul Úvahy o Bohu, Americe a mezinárodních vztazích nejspíš nechá chladným jen málokoho. Vždyť Bůh, Amerika a její role ve světové politice jsou těmi známými tématy, která zaznívají často v projevech prezidenta Bushe. Zacházení s těmito tématy i způsob jejich vnímání čeští komentátoři současnému americkému prezidentovi buď zazlívají (většinou), anebo ho za ně velebí (například Mladí konzervativci nebo Občanský institut). Madeleine Albrightová se věnuje stejným tématům a její slovník je podobný. Přitom ale patřila k politikům, kteří nejsou vedeni účelovými úvahami, nýbrž ideou, v jejím případě téměř vírou – vírou v demokracii a lidská práva, a také láskou k Americe. Na základě tohoto konstatování tedy čtenář může očekávat, že s pojmy, která se účelovému uchopení poněkud vzpírají, jako Bůh a Amerika, bude autorka nakládat spíše emotivně.

Kissingerův protipól

Albrightová se pro někoho možná překvapivě pohybuje na hraně a na tenkém ledě, což místy sama přiznává, avšak bruslí po něm vedena zdravou intuicí a životními zkušenostmi. Dá se říci, že je povahově i ideově přímo protipólem jiného amerického ministra zahraničí, jenž rovněž v Americe nalezl útočiště před nacisty, Henryho Kissingera, hlasatele Realpolitik, který Bushe v irácké válce na rozdíl od Albrightové dlouho podporoval a tvrdil, že jediným způsobem, jak z Iráku odejít, je zvítězit nad zdejšími povstalci. Albrightová je ryzí demokratka, která kdysi horovala pro Cartera, a Kissinger zase ryzí republikán, jenž horoval pro Reagana, takže rozdíl v jejich postojích je pochopitelný. Začteme-li se však do knihy pozorně, zjistíme, že nic není tak jednoduché. Jedním z hlavních podnětů pro napsání knihy nebyla jen irácká válka, nýbrž narůstající rozpor mezi světem Západu a světem islámu po září 2001, který Albrightovou vedl k přehodnocení dosavadního pohledu na svět. Žena, která hluboce věřila v modernizaci spojenou se sekularizací, začala – podle vlastních slov – uvažovat o tom, že je to možná ona, a nikoli lidé bojující spolu kvůli odlišnému náboženství, kdo „uvízl v dobách dávno minulých“. A začala se přiklánět k tomu, že na Huntingtonových chmurných vizích o střetu civilizací bude něco pravdy.

USA neplní vůli boží

Kniha vznikla svým způsobem jako polemika s prezidentem Bushem, který Ameriku zavedl na scestí, ovšem v porovnání Bushovými výroky někdejší idealistka najednou působí až nepřípadně reálpoliticky.

Oba politici mají něco společného, především víru ve výjimečnost Ameriky, přesvědčení o nutnosti šířit svobodu a také víru v Boha. Bush je však sektářsky vychovaný evangelikál, Albrightová jiným náboženstvím otevřená katolička, která zjevenému slovu (a ještě spíše jeho bigotním vykladačům) nadřazuje vlastní rozum a náboženství by se podle ní do politiky a diplomacie mělo promítat nepřímo, prostřednictvím morálky z něj čerpané. Pro Bushe se od roku 2001 šíření svobody po světě stalo posláním svěřeným Americe Bohem, posláním, jež se musí vykonávat mírovou i vojenskou cestou; pro Albrightovou, mnohokrát se v textu dotýkající svého přesvědčení o nutnosti odluky náboženství a státu, zůstává šíření demokracie spíše strategií. A jestliže je Bush přesvědčen o vyvolenosti Ameriky, Albrightová nepopírá její přirozené vůdcovství, ale dodává, že fakt, že je výjimečná, neznamená, že by si mohla nárokovat nějaké výjimky – není povznesena nad zákony ani neplní vůli boží. Toto jsou v zásadě vodítka, která umožňují Albrightové ono bruslení na tenkém ledě. V první části ilustruje různá dosavadní selhání Ameriky na cestě osvětlené přesvědčením o vlastní vyvolenosti (domnělá stezka boží, vedoucí ovšem do pekel), a postupně přesouvá svou pozornost na příklady vhodného užití civilizačního náskoku: rozvojovou, humanitární a zdravotnickou pomoc. Nevěří na „osu zla“, jasně však vnímá zlo plynoucí z chudoby a epidemických chorob. Není proto překvapující, že v závěru této části předkládá tři směry, jimiž by se zahraniční politika USA a OSN měla ubírat. Jsou jimi podpora náboženské svobody, sloužící mj. k podkopání nedemokratických režimů, úsilí o zmírnění globální chudoby, včetně ukončení dotací do zemědělství v západních zemích, a prevence genocidy, včetně vytvoření zárodku mezinárodních ozbrojených sil schopných společného zásahu (v knize je patrné, nakolik Albrightovou mrzí selhání ve Rwandě a naopak hřeje to, co považuje za úspěch v Kosovu).

Sedm dobrých rad

V druhé části knihy se o něco klopotněji věnuje islámu a snaží se jednak populárním stylem čtenáře seznámit s islámským světem, ale také rozvinout často ožehavé úvahy o něm, o možnostech rozvoje demokracie v zemích, kde muslimové představují většinu, a o americké politice vůči islámským zemím. Když otvírá tato choulostivá témata, vyhýbá se přitom jak nadbytečné korektnosti, tak líbivým, ale zkratkovitým závěrům. Motto této části publikace by se dalo shrnout ve stanovisko, že to s islámem není tak horké, jak by se mohlo zdát. Nakonec Albrightová připojuje sedm rad, jak dále postupovat ve válce s terorismem a radikálním islamismem. V tomto případě je třeba lokalizovat, nikoli globalizovat – tedy řešit specifické problémy zemí, v nichž hraje nějakou roli islamismus, co nejúžeji vymezovat nepřátele, citlivěji přistupovat k otázkám, které se muslimů zvláště dotýkají (avšak neomlouvat tím násilnosti radikálních islamistů), vypracovat obecně přijatelnou definici terorismu (přijatelnou i pro islámské země), podporovat zlepšení postavení žen, spolupracovat na uvědomění duchovní spřízněnosti křesťanů, židů a muslimů a konečně nebát se čerpat z ideových hodnot těchto tří náboženství. Albrightová těmito doporučeními prokazuje zdravou směsici politického idealismu i smyslu pro realitu. Celkově ovšem nelze autorku přechválit. Její výklad mezinárodních vztahů, ve zkratce v knize zmíněný, je dosti naivní a vypovídá o tom, že přes akademické působení Albrightová žádnou teoretickou veličinou v této oblasti není. Rovněž její emotivní popis zásahu v Kosovu, na nějž je tolik hrdá („diktátor Milošević... obrátil svůj hněv proti [kosovským Albáncům]... poštval své bezpečnostní síly proti civilistům“), příliš nesvědčí o opravdovém poznání situace. A Albrightová, prozřevší ze své letité víry v modernitu, také náhle přikládá příliš velkou váhu náboženským („civilizačním“) zlomům. Přehlíží přitom, že ozbrojených konfliktů, v nichž se střetávají věřící odlišného náboženství, je ve skutečnosti na světě méně než těch, v nichž spolu bojují lidé stejné víry – a to je ještě náboženství skutečným kamenem sváru jen v některých případech.

Kniha svým stylem ze všeho nejvíc připomíná směs projevu univerzitní profesorky a vrcholné političky. Kdo by očekával, že v ní najde nudné úvahy vysloužilého politika ve stylu „já jim to říkal, ale oni mne neposlechli“, bude příjemně překvapen. Ovšem ten, kdo hledá brilantní esej, bude zklamán. Text se odvíjí nekomplikovaně a bez okázalé elegance, což nahlíženo z druhé strany znamená bez zbytečných odboček a stylistických kudrlinek. Čtenář si skoro může představit, že když autorka sepisovala jednotlivé kapitoly, viděla před přimhouřenýma očima živé publikum, ať už studenty nebo členy sněmovny. Tento dojem posilují formulace, jakoby vypůjčené z běžného rozhovoru. I proto je kniha poměrně příjemnou četbou, která mysl příliš nezahltí, ale může inspirovat – pochopitelně v mezích daných zasvěceností a rozhledem její autorky.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.