Miss Potter

Beatrix Potterová je pro anglickou dětskou literaturu fenoménem, který nebyl doposud českým čtenářům představen. S výjimkou jediného vydání Krejčíka z Gloucesteru (Aurora 2000) význam spisovatelky a ilustrátorky roztomilých příběhů ze zvířecí říše do našich luhů a hájů nepronikl, což může být pro její filmový životopis handicapem. Z distribučního hlediska tak lze jen stěží na Miss Potter lákat jako na biografii známé osobnosti. Naštěstí zde zafunguje politika hvězdného castingu, čímž by se mohly finanční ztráty záplatovat. Bylo by však nespravedlivé odsunout snímek na periferii zájmu jen proto, že nevyznívá příliš atraktivně. Může totiž oslovit až překvapivě širokou vrstvu filmových diváků.

Příběh, nebo téma?

Příběh se drží života Beatrix Potterové a od samého počátku je vyprávěn z její pozice. Občasné promluvy v ich-formě by se ovšem daly bezbolestně vypustit, neboť informativně nepřinášejí nic navíc a spíše táhnou snímek mezi průměrné životopisné filmy, vystavěné na podobném klišé. Pocit, že sledujeme Potterovou skrze její vlastní optiku, nikoli prostřednictvím jejího okolí či „objektivního“ vypravěče, nabudeme i bez vyprávění v první osobě. Kromě jednotlivých filmových složek, o nichž ještě bude řeč, tomu napomáhá i uchopení biografie této umělkyně.

Příběh má dramaturgickou výstavbu, která nás vede od vydání první knihy přes společenský vzestup, lásku, až k finální části života. To vše je ale v zadním plánu: scenárista Richard Maltby Jr. (napsal například libreto muzikálu Miss Saigon) by mohl divákům předvést trnitou cestu Potterové k vydání jejího debutu, její fascinaci přírodou (především houbami), mohl by také detailněji vykreslit její společenské zázemí, to, kterak se její knihy prodávají, kdo je čte apod. Maltby však svoji výstavbu používá pouze pro vymezení prostoru, v němž rozmísťuje črty ze života Potterové. Tahy často nepodstatné, někdy i nahodile spojené či v případě retrospektiv zpřeházené. Je si totiž vědom, že zdánlivé banality a maličkosti vykreslují obraz člověka lépe a věrohodněji.

Miss Potter tudíž nestojí ani tolik na příběhu, jako na tématech. Až na jeden tragický motiv se ve filmu nic dramatického neděje, jakkoli by mohlo. Místo toho si můžeme s Potterovou nakreslit nějakou z jejích kreseb, kochat se krajinou v Lake District, cítit vzdor vůči patriarchální povaze společnosti, případně zakusit dívčí rozechvělost z nabídky sňatku.

K co možná nejsilnějšímu navození niterných pocitů ústřední hrdinky slouží i filmový jazyk, kterým k nám režisér Chris Noonan (Babe – galantní prasátko) promlouvá. Ve filmu se takřka nevyskytují scény, v nichž by Beatrix Potterová chyběla. Kameru (Andrew Dunn) pokud možno drží osobám při těle, snímá je tak, jako by je spisovatelka sledovala. K zvýraznění pocitů nevyužívá velkých detailů, opět zde má jistý distanc, neboť ani hrdinka ostatním nenahlížela do očí z minimální vzdálenosti. Velkých celků se dočkáme pouze při snímání krajiny. Tam jako by se Dunn nechal její krásou strhnout a dává si záležet na vyvážené kompozici, jež pak ze záběrů dělá výstavní obrázky – které nicméně působí poněkud samoúčelně. Jestliže jsou kostýmy, rekvizity a lokace v souladu s dobou, v níž se snímek odehrává (Londýn, počátek 20. století) a jíž odpovídá rovněž užití světla (plynové a olejové lampy v retrospektivách z dětství, za dospělosti pak elektřina), při postihnutí aktu tvorby šli tvůrci cestou fantazie. Kresby se na papíře hýbají a v jeden okamžik z něj i vystoupí; tento stylizující prvek nám umožňuje vnímat ilustrování příběhů pro děti pohledem umělce. Potterová navíc neměla mnoho přátel a do světa fantazie se uzavírala, proto s oživlými kresbami hovoří i v momentech, kdy na ničem nepracuje. Nejvýmluvnější je scéna, kdy po smrti Normana (muže, za něhož se hodlala provdat) nedokáže přemoci smutek: najednou již namalovaná zvířena začne prchat z kreseb, jako by celý svět před Potterovou mizel a vzdaloval se od ní.

Banalita i sofistikovaný sentiment

Dalším klíčovým tématem snímku kromě tvorby je samozřejmě láska. Potterové napomáhá tvořit, současně ji však od tvorby odloučí. Žánrově lze snímek zařadit mezi romantická díla, s tím rozdílem, že láska (máme nyní na mysli vztah žena – muž, nikoliv tedy cit k přírodě, tvorbě) je zde pouhým fragmentem. Richard Maltby Jr. začne budovat romantickou linii, čekáme na nějakou gradaci či komplikace, ale žádné nepřicházejí. Až později Norman umírá na leukémii (smrt je navíc mimo „zorné pole“ hrdinky, a tedy i diváka) a romantizující vrstva tiše mizí. Ve filmu padne mnoho zamilovaných frází, navíc je doprovází poněkud banální, nasládlá hudební kompozice Nigela Westlakea (silně ovlivněného Rachel Portmanovou). Herecký pár Zellwegerová a McGregor ale všechno dokázal zjemnit a své party uchopit věrohodně; stejně jako v komedii Kašlu na lásku je z jejich kreací cítit adekvátní emoční náboj.

Miss Potter však není jen pro ty, kdo mají rádi snímky o umělcích, pro ty, co rádi romantiku, ale potěší i příznivce Jane Austenové. Jemný humor a ironie, s níž Potterová nahlíží na čajové dýchánky se snobskými „důležitými“ lidmi, často jako by vypadl z některého ze spisovatelčiných románů. Viktoriánská Anglie ženám samoživitelkám (či vůbec ženám nějak aktivně podnikajícím, tvořícím, prezentujícím se) moc nepřála – i toto je jedním z neopominutelných témat Noonanova dílka. Motiv emancipace vkládá autor především do Normanovy sestry Millie, výborně ztvárněné Emily Watsonovou (Prolomit vlny).

Jistě, Miss Potter je více decentní než výjimečný film. Chris Noonan účelně režíruje hlavně s ohledem na vyprávění, Maltby vypráví ve prospěch vnitřního světa Beatrix Potterové. Snímek je protkán pietností vůči skutečné Beatrix a k tomu, co vytvořila. Nedovoluje mu to odpoutat se od mírně nadprůměrných životopisných titulů, současně dokáže těm, kteří slavnou anglickou spisovatelku a ilustrátorku neznali, Potterovou představit nemoralizujícím, nenásilným způsobem.

Autor je šéfredaktor internetového časopisu 25fps.