Virág Erdősová: Nežijeme vlastní život

Kritici v souvislosti s vašimi prózami často poukazují na to, jak jsou rytmizované, jak často užíváte rým. Jednou jste ovšem prohlásila, že vám příbuznost vašich próz s básněmi poněkud vadí.

Pravda je, že píšu vlastně dost málo, ovšem až nepřiměřeně dlouho na každé věci pracuji. To, že mé dřívější práce někdy nechtěně sklouzly do určité rytmiky, by se snad dalo vysvětlit tím, že jsem v té době ještě měla fixní ideu, podle níž je hudebnost nejvyšším stupněm propracovanosti určitého textu. Jako kdyby rým a rytmus, tedy jistá básnickost, znamenaly pro prozaický text jakési konečné schválení, jeho legitimitu a zároveň nezpochybnitelnost. Když se věta rýmuje a má rytmus, tak tu větu prostě nejde „říct jinak“. Takže – říkala jsem si – ta věta „má pravdu“. Dnes už samozřejmě vím, že to není tak jednoduché. Jistěže jsem stále schopná produmat celé dny nad půlkou věty, ovšem už si také mnohem lépe uvědomuji, že nejtvrdší boj, když na to přijde, je potřeba svést právě kvůli iluzi nenucenosti. Trhat, obnažovat, deheroizovat větu tak dlouho, dokud se neukáže ve své přirozené jasnosti. I nadále hledám určitou konečnou evidentnost a nadále si myslím, že je k tomu třeba nalézt také odpovídající formu, ovšem není třeba kvůli tomu zdobit a přikládat, ale ubírat a uvádět na své místo. Dokonalé a trefné věty uším nikdy nezní, nejsou muzikální, prostě si jen tak „jsou“ a mnohem spíš pokulhávají, než že by nějak dobře zněly, a zvláštní je, že to platí i v básních. Takže ta konečná, přirozená jednoduchost představuje skutečně obrovskou práci, navíc nesmí být ani náhodou vidět, že to je záměr.

Jiné pohádky, vaše poslední dílo, obsahují mnoho obratů živé řeči, do prozaického jazyka zapracováváte reklamní slogany, klišé, rčení. Nesnažíte se je rytmizací formy jaksi vyvážit?

Nemám dojem, že by bylo potřeba cokoliv vyvažovat. Nepatřím k lidem, kteří na počkání omdlévají, když se v literatuře setkají s „reality“ světem, který nás obklopuje, i se všemi jeho jazykovými a faktickými specifiky. Jak se říká, z koryta pomyjí se ještě žádné prase nesložilo, takže si myslím, že i z naší strany by bylo hodně velké pokrytectví, kdybychom se ve znamení nějakého přejemnělého, intelektuálského aristokratismu najednou začali bránit tomu, co jinak den co den a plnými ústy konzumujeme. Všichni. Vy i já. Někdo počítá body ze Sparu, jiný prodané výtisky, tak velký rozdíl v tom není. Tržní hospodářství je tržní hospodářství, a kde je tržní hospodářství, tam je i reklama a slovní magie a – jemně řečeno – permanentní verbální agrese, a my jsme články tohoto řetězu úplně stejně jako kdykoli v celé historii. Nevšímat si toho by byla dost velká hloupost. Ještě větší hloupostí by samozřejmě bylo nechat se tím ukolébat. Tak o tom jsou Jiné pohádky. Že to takhle je. Ale aby to takhle nebylo.

Nakolik vám tyto otřepané obraty připadají příznačné?

Naprosto. Nejdůležitější je, že pro mě tyhle „otřepané obraty“, jak jste je nazvala, nejsou pouze součástí ornamentální, neboli že nejde jen o to, že své příběhy umísťuji do moderního jazykového prostředí a až potom formuluji určitá tvrzení, nýbrž že samotný jazykový úzus je právě to, skrze co zde něco tvrdím, neboli to, co bych svým skromným a pokud možno sugestivním způsobem chtěla ukázat. Tím myslím především onu vtipnou a zároveň žalostnou zmatenost a nemotorně snaživý konformismus, jimiž se pokoušíme jazykově uchopit svět, který se na nás valí. Mluvíme a mluvíme, zatímco pro to už dávno „nenacházíme slova“, skládáme jednotlivé součástky, jenže to celé za boha nejde dohromady. A to všechno je samozřejmě proto, že to nějak není naše. Dostáváme to hotové jako úplně všechno kolem sebe. Svůj vkus, svůj názor, svůj život. To je na tom pochopitelně to nejsmutnější. Jakkoli to zní divně, prostě a jednoduše nežijeme vlastní život. Jednou jsme tady, tak prosím, tohle jsi ty, tohle je tvůj život, tohle je tvůj kartáček na zuby, tohle tvé oblíbené vyzváněcí melodie a hurá. Používej je. Nežij, nekombinuj, moc se v tom nešťourej, jenom je používej. Samozřejmě je v nás ještě jakási mlhavá, vnitřní touha, nějaké dávné, dětské úsilí přizpůsobit to přece jen nějak obrazu svému, jenže už nemáme ani sílu, ani odvahu, ani skutečné ambice k tomu, abychom tenhle podnik, jenž se ostatně po všech stránkách vymyká, dotáhli do konce. A tak to máme. Sedíme na zadku a plácáme hlouposti.

Jak jste došla k pohádce jako formě a jakým způsobem ji přetváříte?

Ještě když existovala řada tematických antologií Alibi, vycházející každého půl roku, poprosili mě o příspěvek do čísla věnovaného jídlu a pití. Tak vznikla má první pohádka nazvaná Kulička (Kisgömböc), která mě později inspirovala k celému svazku. Beztak lze dost mých textů považovat za parafráze, například nadále takřka posedle přepisuji Bibli. Vždycky mi pomáhá, když mám před sebou konvenčně přijatou konstrukci, na níž lze třeba jen symbolicky realizovat onu metodickou a nemilosrdnou dekonstrukci, kterou pro mě znamená samotné psaní. Porušit existující strukturu, uvolnit mylné vžité mechanismy a – i když to vypadá nabubřele – nějak rozkrýt skutečné vazby věcí: to je podle mě věcí literatury. Tam a tehdy byla onou tradiční stavbou, kterou jsem za každou cenu a s takovou vervou chtěla zbourat, náhodou pohádka jako taková. Onen pevný bod, od nějž jsem se (bývala) mohla odrazit. Otřást světem v základech se mi nakonec samozřejmě (z nějakých záhadných příčin) přesto nepodařilo, což mě dodneška mrzí.

Smrt Mary je přepisem hry Petera Weisse z roku 1964. Co na tomto dramatu, založeném na společenském konfliktu, zaujalo vás?

Jakkoli to může znít zvláštně, myslím, že pojítkem mezi oběma hrami je právě revoluce. Zajímalo mě, jak by vypadalo a zda by dnes vůbec mělo šanci revoluční nadšení, které nám už sám Weiss ukázal po několikeré transmisi a v tom nejpodivnějším, psychiatrickém kontextu. Vlastně stačilo pouze vyměnit role, umístit do role oběti ženu místo muže (Maru místo Marata), aby se vyrýsoval základní vzorec společenského boje naší doby, permanentní a zároveň žalostně směšný souboj „muže utlačovatele“ a „proti útlaku revoltující ženy“. Feminismus jako tichá revoluce naší doby podle mě jednak věrně zrcadlí, jednak naprosto dokonale konzervuje společenské zřízení, proti kterému se tak zásadně staví. To říkám samozřejmě s maximální sebeironií, jakožto (normální „uvědomělá“, takže trochu šílená, trochu extravagantní, trochu nesebevědomá) žena mám i já sama sklony k tomu pojímat svůj život jako neustálý boj s muži. Život ženy je podle tohoto dosti paranoidního pojetí, značně podporovaného feministickými hnutími, vlastně nepřetržitým stavem ohrožení. V každém období našeho života musíme svádět boj s aktuálním „mužským idolem“ (jako dítě s otcem, jako žena s mužem, jako matka se synem a tak dále), který nám v nejlepším případě minimálně usiluje o život, takže nemáme šanci – pokud nejsme patřičně ve střehu a nevoláme na poplach i tehdy, když jsou okolo vlastně jen samí nemožní chlapíci, kteří touží maximálně po lásce. Hra se pochopitelně neodehrává na úrovni reality, ale, jak se říká, na „jevišti duše“, kde je naopak (přesně jak je potřeba) každý moment analyticky nadsazený, naivní, obrazný, původní a definitivní. Onu sérii vražd i všechny její rekvizity – od sekery až po zkrvavené bačkory – by měl divák dekódovat s tímto vědomím.

Lze tedy prohlásit, že za jeden z důležitých úkolů spisovatele považujete společenskou odpovědnost?

Ano i ne; řekněme v tradičně chápaném smyslu slova v žádném případě. Onen láskyplně deprimující a neotřesitelně vlídný paternalismus společenské solidarity, který určuje morální postoj výkvětu předchozí spisovatelské generace se všemi okouzlujícími gesty sebereflexe, takovýto morálně stabilní pohled je mi jednak formálně vzdálen, jednak mám takové neblahé tušení, že s ním už ani daleko nedojdeme. Pokud třeba jen na okamžik uvěříme tomu, že jsme neposkvrnění jako lilie, tak je to, abych tak řekla, v háji. Co se týče morálních otázek, v dnešní době je podle mě jedinou přijatelnou strategií, konfrontujeme-li se s vlastní imorálností, jež má čím dál tím méně zábran a je čím dál vytříbenější, a pomocí určité střízlivé psychoanalytické logiky v sobě nejdříve odhalíme, pojmenujeme a přijmeme ono monstrum, abychom vzápětí měli šanci se mu postavit. Tohle všechno je samozřejmě očividným a klasifikovaným případem autoagrese a v rovině literárního zobrazení vyvolává jakýsi krutý a důsledně indirektní přístup, několik odstavců jsme pak samy drsné, arogantní, obscénní a neženské, ale přesto si myslím, že jedinou zbývající možností, jak si věci vyjasnit, je jen to, že konečně uznáme, že jeden jak druhý a se vším všudy vězíme až po krk v blátě.

Z rozhovoru, který se uskutečnil v Klubu R v Budapešti 8. listopadu 2006, litera.hu, a z rozhovoru pro konyv7.hu vybral, sestavil a přeložil Jiří Zeman.