Nostalgie po minulosti i budoucnosti

Antonio Tabucchi patří k nejoblíbenějším a nejpřekládanějším současným italským prozaikům u nás. Česky zatím vyšlo jeho Indické nokturno (Il notturno indiano, 1984, č. 2002), Rekviem (Requiem, 1992, č. 1998), Jak tvrdí Pereira (Sostiene Pereira, 1994, č. 2005), Sny o snech (Sogni di sogni, 1992, č. 1994) a Ztracená hlava Damascena Monteira (La testa perduta di Damasceno Monteiro, 1997, č. 2004).

Nyní si můžeme přečíst také sbírku povídek Pohled z druhé strany (Il gioco del rovescio, 1981), která zaujímá v Tabucchiho bibliografii významné místo: je to první dílo, které se setkalo s výraznějším úspěchem (Tabucchi debutoval v roce 1975 románem Italské náměstí – Piazza d’Italia a o čtyři roky později vyšel román Malý průplav – Il piccolo naviglio) a představuje nesporný zlom v autorově tvorbě. Tabucchi se tu projevil jako mimořádně nadaný a kultivovaný vypravěč a poprvé uvedl na scénu základní téma, které se bude v různých variacích vracet téměř ve všech jeho dalších prózách. V předmluvě autor vysvětluje: „Všechny [povídky], jedny jako druhé, se vážou k jednomu objevu: jednoho dne jsem totiž zjistil, že díky nepředvídatelným životním okolnostem věc, která se stala ,takto‘, se stala zároveň i jinak.“ Všechny povídky se vyznačují latentní mnohoznačností, příběhy se proměňují po­dle toho, odkud se na ně díváme, a když se chceme přiblížit pravdě, pokud ovšem nějaká existuje, musíme odkrýt rub všech věcí, jejich odvrácenou stranu.

Také naše vlastní já má mnoho tváří, které se navíc mění v čase, jako v oné básni Álvara de Campos, „jejíž hrdina stojí u okna svého dětství, ale není to už stejný člověk a není to už ani stejné okno, protože čas proměňuje věci i lidi“, takže je obtížné, ne-li zcela nemožné určit, kým doopravdy jsme. Kdo vlastně byla tajemná Maria do Carmo v titulní povídce? Byla to obětavá žena, která nezištně pomáhala obětem salazarovského režimu, anebo jen vyhledávala erotická dobrodružství? Jakými cestami osudu se z malého stonavého chlapce z povídky Dopis z Casablanky stala populární kabaretní zpěvačka Joséphine? A jak je možné, že bystrý, dobrosrdečný a mimořádně inteligentní klučík z dobré rodiny (v povídce Dolores Ibarruri roní hořké slzy), jemuž doma říkali Malíček, vyrostl v někoho, o němž se v novinách píše, že „spáchal hrozné věci“? Kdy v naší minulosti nastal onen okamžik zvratu, který nás neodvratně nasměroval tím či oním (správným či nesprávným) směrem?

Toto téma složitosti individuálního vědomí a masek, za něž se skrýváme, bylo drahé už autorům jako Pirandello, Queneau nebo třeba Čapek, a bytostně ho prožíval zvlášť portugalský básník Fernando Pessoa. Jeho dílo Tabucchi, velký znalec portugalské literatury a kultury, překládal do italštiny. Pessoa, kterého Tabucchi považuje za blíženeckou osobnost, dokonce tato svá různá já, tyto masky zhmotnil natolik, že je obdařil konkrétním charakterem, životopisem i vlastním literárním stylem, publikoval pod různými jmény v literárních časopisech a několik let se snažil vzbudit zdání, že jeho heteronyma skutečně žijí. Pessoův metarománový svět Tabucchiho fascinoval a inspiroval celou jeho prozaickou tvorbu osmdesátých let. Román Rekviem je dokonce napsán portugalsky, Pessoa se v něm nakonec objeví jako živoucí přízrak a sám se stává románovou postavou, jedním ze svých vlastních heteronym.

Pessoovský je také pojem saudade, ten se poprvé objevuje právě v titulní povídce sbírky Pohled z druhé strany a propůjčuje Tabucchiho prózám jejich zvláštní, nezaměnitelnou atmosféru. Toto slovo, které v portugalštině označuje nostalgii, má mnohem širší význam a dá se jen stěží přeložit: vyjadřuje nostalgii po minulosti a budoucnosti zároveň, pocit, jenž se zmocňuje vypravěče povídky, když v Lisabonu vzpomíná na milovanou ženu, která zemřela a odnesla si s sebou svá tajemství. Hrdina by se chtěl vrátit do minulosti a znovu prožít setkání s ní jako ten, kdo ještě nic neví, ale zároveň už ví všechno: „[…] náhle mě zaplavila nezřízená touha být jedním z cestujících na té lodi, vstoupit do přístavu neznámého města, které se jmenuje Lisabon, a mít za úkol zavolat neznámé ženě, abych jí sdělil, že vyšel nový překlad Fernanda Pessoy, ta žena se jmenuje Maria do Carmo, přijde do Bertrandova knihkupectví, bude na sobě mít žluté šaty, miluje fada a sefardská jídla, to všechno už jsem znal, ale ten cestující, kterým jsem byl a který se díval na Lisabon od palubního zábradlí, to ještě nezná a všechno pro něj bude nové a stejné. A to byla saudade […], nebylo to slovo, ale duchovní kategorie.“

Není to však jen saudade, která Tabucchiho povídkám vtiskuje onen dojem neukončenosti, neklidného očekávání, v němž je cosi magického, jako by na samém konci příběhu bylo teprve třeba odhalit jeho skutečný smysl. Tento pocit navozuje také autorův styl, jeho osobitá literární technika, spojující fragmenty skutečnosti, aluze, citace a odkazy na jiné autory a literární díla a vytvářející z nich příběh. Tabucchi nutí čtenáře vracet se zpátky a hledat skrytý smysl, jenž se nikdy nevyjeví při prvním čtení, tak jako je postava v pozadí klíčem k Velázquezovu obrazu Dvorní dámy, a často je třeba převrátit celou perspektivu, jako u záhadného vzkazu Marie do Carmo, který se musí číst pozpátku a má dva naprosto odlišné, a přesto příbuzné významy.

V tomto ohledu je Antonio Tabucchi autor typicky postmoderní: vědomě a rád čerpá z bezedné studnice literatury, ale i výtvarného umění, divadla či filmu, zatahuje čtenáře do své literární hry a často se dovolává jeho čtenářské zkušenosti. Někteří Tabucchimu právě určitou odvozenost vytýkají, ale jak v doslovu píše Jiří Pelán, „my, ,postmoderní‘ čtenáři, dobře víme, že Tabucchi není první, kdo se uchýlil k hotovému světu literatury, aby nám jeho prostřednictvím sdělil něco, co je pro něho niterně a bytostně důležité, a kdo by možná bez této opory skončil u nesmyslného blábolu či neartikulovaných výkřiků děsu“.

Tabucchiho povídkám navíc nelze upřít mistrovství stylu, neboť málokterý z italských prozaiků má takový smysl pro formální kvality textu a tak dokonale ovládá spisovatelské řemeslo. Brilantní, citlivý překlad Jiřího Pelána tyto kvality jen umocňuje a dovoluje nám na chvíli vkročit do jiné dimenze, ponořit se do Tabucchiho snového, magického světa.

Autorka je překladatelka.