V srpnu 2001 vydala newyorská čtveřice Interpol své první album Turn on the Bright Lights, které spustilo mediální kolo štěstěny: jejich debut bude právem v konečném účtování s touto dekádou stát na piedestalu po boku těch nejvýznamnějších. Začátkem letošního července se objevil v pořadí třetí počin tohoto kvarteta. Vstoupí rovněž do dějin, nebo je určen k zapomnění?
Interpol na počátku milénia, v čase dodnes trvajícího rojení indierockových (či chcete-li postpunkových) kapel, mistrovsky smotali všechnu harmonickou melancholii rockové tradice do jednoho snopu, převázaného navíc fundamentálně černou mašlí obrazotvorných textů frontmana Paula Bankse. Mezi dvacetiletými mladíčky, vylézajícími z amatérských zkušeben jako mravenci na světlo boží, představovali Interpol důsledné starší bratry s ujasněným názorem na to, jak hrát a být u toho maximálně přesvědčivý. Banks jako nostalgicky požitkářský Shakespeare, deklamující své variace mučivých milostných fantazií, zůstával při vší punkově neurotické intenzitě až popově utišující. A to je výjimečné chemické spojení.
Slastné manipulace
Rychle proslavený americký kvartet od vydání debutu neúnavně koncertuje, a jak velí pravidla doby rapidních ekonomických ztrát nahrávacího průmyslu, o veškerá vystoupení se stará jeho vlastní management bez vazby na vydavatelskou společnost. I přes úspěšný prodej debutu se tak Interpol trmácejí Spojenými státy jedinou dodávkou a žijí – kromě toho, že tak stále i vypadají –, jako by se čas skutečně zastavil v pozdních sedmdesátých letech.
V roce 2003 vzniká materiál na prubířskou druhou desku, očekávanou dravými klávesnicemi hudebních žurnalistů. Prodej alba Antics (podle názvu nahrané skladby, kterou skupina nakonec na desku nezařadí) předčil očekávání; hitový potenciál střednětempových, byť svým způsobem až tanečních skladeb Slow Hands, Evil či C´mere zajistí kapele oddaný přístup nudící se mládeže i klimbající hudební kritiky. Antics bylo oproti debutu zvukově méně hutné: místo melodií postavených na efektních kytarových staccatech a výhradně mollových akordech se Interpol snaží do plochy písničky propašovat více naučených harmonických fíglů. Album tak svou dynamikou připomíná koláž popových valčíků hraných specificky britskou postpunkovou kapelou.
Tři roky nato potvrdil management skupiny, že byla podepsána nahrávací smlouva s vydavatelstvím Capitol Records, které svým katalogem nepokrytě naplňuje představu toho, jak má vypadat komerční hudební vydavatel vlastněný nenasytnými akcionáři. Pro Interpol to znamená získání dosud největšího rozpočtu na nahrání desky a její propagaci.
Agenti 07 07 07
V dubnu je konečně potvrzen termín vydání 7. 7. 2007. Třetí album Our Love to Admire je nakonec venku o tři dny později (sedmý červenec – den svatebního šílenství – byl bohužel pro melancholické nesvatebčany sobota). Propagační šíření internetových zvěstí, že album uniklo na internet, silně udržující anticipaci fanoušků, nakonec zhatil skutečný únik zvukově nezvykle vyleštěného alba v plné kvalitě, ke kterému došlo tři týdny před stanoveným vydáním.
Na rozdíl od dvou minulých desek zde vznikla většina skladeb na klávesách a kytarové struny i charakteristická rytmika byly přidruženy postupně. Pokud se tento přístup na výsledku nějak odrazil, lze to shledat v přesunu těžiště nahrávky z melodického propletence silně rytmických figur všech zúčastněných nástrojů k jemnějším aranžmá (klavír, varhany, ale i hoboj). Absence „postaru“ se hrnoucích hitů (s výjimkou úvodního, ve vztahu k albu samotnému poněkud mimikrického singlu The Heinrich Maneouver) je vyvážena majestátní atmosférou a všudypřítomnou (ne)kontrolovanou pompou. V některých momentech se výrazné rozvolnění tahu písniček promítá až do baladické (zejména předposlední Wrecking ball) a v případě závěrečné Lighthouse až nefalšovaně ambientní podoby.
Pokud sebestředný lyrik Banks v některých ostřejších kusech z předchozích dvou alb připomínal kabaretně vyštěkávajícího nacistického komandýra, zní dnes z nahrávky sebejistý herec, schopný podmanit si své publikum mávnutím ruky. A tak je album v internetových diskusích fanoušky – milujícími nejvíce „joydivisionovský“ debut – odsuzováno jako nudný výprodej. A tak je album některými posluchači hodnoceno jako dosud nejjemnější a neobvykle propracovaná verze hořkosladké nostalgie Interpol. Já říkám: deska jako působivé opěvování toho, co není a nikdy nebylo.
Autor je přispěvatel časopisu Živel.
Interpol: Our Love To Admire. Parlophone/EMI; 2007.