Zahrady dávají obraz nejen o duši svých majitelů, ale i o stavu společnosti. Zevšeobecnění mají svá úskalí, přesto lze v každé době vysledovat určité trendy. České zahrady současnosti mají mnohé společné rysy, které napovídají leccos i o stavu naší společnosti.
Problém současných zahrad začíná při stavbě nových rodinných domů a výrazně se prohloubil v devadesátých letech minulého století, kořeny má však již v dobách hlubokého socialismu. Těžko lze dosáhnout souladu zahrady s domem tam, kde chybí kultivovanost a ohleduplnost k okolnímu prostředí i krajině, kde převládá snaha po odlišení a kde již samotný dům nerespektuje začlenění do přilehlé oblasti. Významným důsledkem této situace je snaha o co nejdůkladnější oddělení zahrady vysokým neprůhledným plotem od „chaotického“ okolí. S tím souvisí další negativní rys dnešní doby: všechny krásy své zahrady chceme mít jen pro sebe a to, co je za plotem, nás nezajímá. Nechceme být součástí společenství, chceme se uzavřít do svého království. Jistě to není typicky český projev, lze však tvrdit, že například v západoevropských zemích není hlavní snahou se odlišit, ale naopak vytvořit příjemný celek, být součástí společenství a přijmout spoluzodpovědnost za místo, kde žiji. Používání nízkých plotů je v západních zemích běžné, ale je také umožněno lepší bezpečnostní situací.
Hledání výjimečnosti
Typickým negativním trendem současných českých zahrad je neúměrné používání jehličnanů, především barevných a sloupovitých kultivarů, které působí v naší krajině zcela cize. Za tímto „trendem“ se schovává představa, že nejlepší zahrada je ta, která nepotřebuje žádnou péči, že můžeme mít „ráj na zemi“ s minimem námahy. Nejsme ochotni pohrabat jednou za rok listí nebo nám vadí, že ničí naše chlorované bazény, které většinou můžeme využívat stejně jen čtyři měsíce v roce. Tím se však ochuzujeme o jednu z nejkrásnějších výhod geografické polohy naší země, která nám umožňuje vnímat změny ročních období a s nimi si uvědomovat koloběh života. Hlubším důvodem je skutečnost, že jsme přestali vnímat místo, kde žijeme, jako součást okolní krajiny, netoužíme být s ní v harmonii. Hledáme výjimečnost a nalézáme ji například v modrých pichlavých smrcích nebo žlutých zeravech.
Mnoho zahrad nerespektuje charakter místa. Zakládají se například rašeliniště tam, kde pro ně nejsou vhodné přírodní podmínky. Musíme dovážet rašelinu, rostliny usilovně zalévat a navíc nás to stojí peníze. Při používání rostlinného materiálu a případných terénních modelacích však není cílem bezmyšlenkovitě kopírovat přírodu, což by se nám ostatně ani nepodařilo, ale je dobré se inspirovat okolní krajinou. Dalším trendem je snaha mít co nejzelenější trávník. Na tom není určitě nic špatného a jde jistě o reakci na nepříliš kvalitně udržované veřejné plochy zeleně. V blízké době bude ale zalévání trávníku pitnou vodou nejen ekonomicky neúnosné, ale také společensky stejně nepřijatelné, jako je dnes nošení přírodních kožichů.
V zemích šetrnějších k životnímu prostředí už lidé často své chování novým požadavkům přizpůsobili. Nejen že šetří pitnou vodou, ale hospodaří také s vodou dešťovou a nepoužívají vodu nepropustné povrchy. Dávají přednost povrchům z drobných oblázků, pískovým povrchům, zatravněným cestám. Jejich ekonomická náročnost je nižší než u dlážděných povrchů a jsou mnohem šetrnější k životnímu prostředí. Významně se také rozšiřuje důsledná recyklace odpadu včetně kompostování organického odpadu ze zahrad, nákup rostlinného materiálu z blízkých okrasných školek, omezuje se používání chemických ochranných prostředků a hnojiv. Stále častější je osvětlení, které nevytváří světelný smog a neláká hmyz (žluté osvětlení). Osvědčuje se stará pravda, že dobré příklady jsou postupně následovány. Jsou to většinou správy zeleně měst a obcí, které jdou příkladem a věnují část svého úsilí do osvěty a motivování občanů k šetrnějšímu chování k přírodě. Všechny tyto v podstatě velmi nenáročné zásady jsou zcela jistě hodné následování i v našich podmínkách.
Nápodoby umění
Trendem, plynoucím snad z naší trpasličí historie, je snaha zahradu obohatit o napodobeniny uměleckých děl. Je to přirozená touha mít na své zahradě něco krásného. Trh nabízí vše, od pestrobarevných trpaslíků po torza antických soch. K oblíbenosti mnohdy nevkusných děl přispívají populární časopisy, které se tváří jako odborné. To se týká i používání stavebních prvků a dlažeb. Často jde spíše o vzorník rozmanitých materiálů, jednoduchost a uměřenost stavebních prvků je v našich zahradách stále vzácným jevem.
Fatálním omylem je představa, že realizace zahrady je hra, která nestojí velkou námahu ani peníze. Na šíření představ „bezúdržbových zahrad“ se nepochybně podílejí média, tvůrci televizních pořadů a vydavatelé tematicky zaměřených časopisů. Ke změně negativních přístupů vede dlouhá a náročná cesta, na jejímž konci lze ale dojít k něčemu, co je možné nazvat zahradním uměním. Změna myšlení u nás pravděpodobně nastane, až pochopíme, že zahrada je součástí vyššího celku, jímž je krajina, a s uvědoměním skutečnosti, že naše zahrada a krajina zde bude i v době, kdy my sami už na tomto světě nebudeme.
Autorka je autorizovaná zahradní a krajinná architektka.