Panický strach nenudit

Skotská spisovatelka Luise Welshová se českým čtenářům představuje již potřetí. Nejprve byla ve sbírce povídek skotských autorek Ztráty a nálezy (OWP 2004) uvedena její povídka Jinoch Lochinvar, roku 2005 vydalo Argo druhý román Tamerlán musí zemřít (Tamburlaine Must Die, 2005). V loňském roce vyšla v témže nakladatelství i Welshové prvotina, nazvaná Řezárna (The Cutting Room, 2002), za niž byla autorka listem Guardian nazvána nejtalentovanější debutantkou roku. Řezárna trpí podobnými neduhy jako román Tamerlán musí zemřít, ale podobně jako on upoutá bravurním vykreslením atmosféry děje, tentokrát zasazeného do glasgowského prostředí antikvářů, sázkařů, překupníků a kšeftařů s pornem.

Řezárna není jednoznačně žánrově zařaditelná. Bývá označována jako detektivka nebo thriller, ale napínavý příběh o pátrání po původu jedné pornografické fotografie je pouze odrazovým můstkem k trýznivému obrazu perverzity, pornografie a morálního rozkladu odvrácené strany zdánlivě klidného skotského města. Přesto se rozhodně nejedná o žádnou moralitu – samotná hlavní postava, Rilke, zaměstnanec jedné malé aukční firmy, provokuje nejednoznačností svého charakteru. Nijak se netají svou bezskrupulózností, pokud jde o to obrat někoho při aukcích, a žádné zábrany necítí, ani když jde o pornografii, prostituci nebo pašování drog. Hlavní dějovou linií je však jeho pátrání po domnělé vraždě neznámé dívky, spáchané před řadou let.

Příběh začíná šancí Rilkeho zaměstnavatelky na finanční přilepšení v době, kdy na tom společnost začíná být velmi bledě. Nabídne se možnost vyklidit pozůstalost v domě po panu McKindlessovi, jehož sestra výhodnou zakázku nabízí za podmínky dodržení šibeniční lhůty jednoho týdne. V podkroví McKindlessova domu Rilke objeví ohromující sbírku erotických a pornografických knih, často unikátních a značně cenných, například soubor knih pařížského vydavatelství Olympia Press s jeho prvním vydáním Burroughsova Nahého oběda nebo kompletního Henryho Millera. Rilke ale nalezne také něco dalšího – balíček pornofotografií zobrazujících podřezanou dívku, ze kterých není patrné, jde-li o naaranžovanou scénu nebo skutečný zločin. Poháněn touhou zjistit identitu dotyčné dívky a pozadí vzniku celé scény, zapadne Rilke do prostředí překupníků, obchodníků s pornem a drogových dealerů.

Vykreslit atmosféru glasgowského prostředí i s typickými postavami se daří autorce znamenitě: „Vyrazil jsem po Argyle Street a promotával se mezi školní mládeží a naskládanými lepenkovými krabicemi zaneřáděnými hnijící zeleninou. Na dřevěných židlích rozestavených na chodníku před krámem s potravinami trůnila trojice sikhů v důchodovém věku. Jeden cosi prohodil ve svojí mateřštině a všichni se sborově rozkuckali smíchy. ‚Pakáž turbaňácká,‘ zahučela uštvaná tetka, která se jim sice vyhnula obloukem, ale mě přitom nabrala narvanou nákupní taškou do holeně.“ (s. 57) K nejzdařilejším a nejživějším pasážím patří ty, které líčí prostředí obchodu se starožitnostmi: „Nad vstupem do každé aukční síně by měl viset nápis Pozor, dražiteli! Odstupné za léta práce se tu může rozplynout stejně jako v sázkový kanceláři. Na křesle pro dva sedí čerstvý přírůstek do houfu, obložený chytrými knížkami, novými kamarády, přívětivou péčí se mohou přetrhnout. Právě nastoupil do předčasného důchodu, za celé roky v úřadě tak milý lidi nepotkal. (…) A já nijak nezasáhnu, nechám ho oholit do posledního chlupu.“ (s. 103–104)

Účinek románu ale zeslabuje častá nedotaženost motivů, autorka prokládá příběh řadou situací, které děj nikterak neposouvají vpřed a přitom je jim věnován značný prostor (např. scéna s večírkem transvestitů nebo historka s pašováním drog z obklíčeného domu). V důsledku toho je dějová linie narušována a tempo příběhu se tak zpomaluje. S těmito pasážemi navíc autorka přivádí na scénu postavy, které se dále už v ději neobjeví, ačkoli vzbuzují ve čtenáři očekávání, že budou v příběhu výrazně přítomny dál (např. navázání vztahu mezi Rilkem a Anne-Marií).

Až na tyto rozsáhlé části, u nichž marně čekáme na smysluplné zapojení do celkové linie příběhu, má román spád, baví čtenáře suchým, často velmi cynickým humorem (na večírku transvestitů: „Člověk jim může jedině držet palce. Parádění ještě nikoho nezabilo, snad kromě Gianniho Versaceho, který si o to podle Lese koledoval.“ – s. 88). Slabší povahy pak autorka potrápí velmi otevřenými, převážně homosexuálními erotickými scénami. Welshová, která podle svého tvrzení trpí panickou hrůzou z nudného psaní, se v tomto směru skutečně nemusí obávat. Dlužno dodat, že na hodnotě českého vydání se kvalitou svého překladu podílí i Petra Kůsová.

Autorka je bohemistka.