Organizovaných i soukromých zahrádkářů je u nás něco kolem pěti tisíc. Jaroslav Škudrna se o svůj kousek půdy na kopci nad Plzní s výhledem na komíny teplárny pečlivě stará už bezmála čtvrt století. Nad sklizní broskví ve stínu pergoly, porostlé zrající vinnou révou, vypráví o proměnách života zahrádkářské kolonie v peripetiích nedávné historie, o vztahu člověka k půdě a o někdy až tragikomicky absurdním tlaku doby, minulé i té dnešní.
Mám z vás dojem vzorného zahrádkáře. Když občas pomáhám na jaře rýt sousední zahradu, trochu závistivě pozoruji zeleno ve vašem skleníku, zařezávající oseté záhony a první jarní květy. Předpokládám, že se po zimě nemůžete dočkat?
Vlastně sem chodím i přes zimu, soused má slepice, takže si dáme sraz, jdeme sem procházkou a probereme mezinárodní situaci, rodinné problémy a pak jdeme na oběd. Zimu nemám rád, a takhle ten den líp uteče. Máte pravdu, na jaře už se těším na další sezonu a doma si pěstuji sazenice paprik a rajčat.
Obvykle se v zahrádkářských koloniích domácí zvířectvo nechová. Míval jste také slepice a králíky?
To úzce souvisí s historií vzniku naší osady. Ačkoliv jsme vždy spíše zahrádkařili, byli jsme organizovaní pod svazem chovatelů, nikoliv zahrádkářů. Ve své době to mělo určité výhody.
O jaké době mluvíme?
O době komunistické lidovlády. Když jsme začátkem osmdesátých let hledali místo na založení zahrádkářské osady s partou lidí z Dopravních podniků, narazili jsme tady na opuštěné pole brambor. Ale byla před námi spousta věcí, které jsme museli překonat. Pole stále patřilo soukromníkovi, který s ním mohl omezeně disponovat. Mohl je prodat pouze organizaci, dát k dispozici zadarmo, anebo darovat státu. Po velkých peripetiích jsme nalezli jedinou schůdnou cestu, a tou bylo založit základní organizaci svazu chovatelů. S tím, že ačkoliv za pozemek sami zaplatíme, nebude patřit nám, nýbrž svazu chovatelů, kterému se budeme zodpovídat, dodržovat jeho stanovy, spolupracovat s obvodními organizacemi, pořádat schůze a tak dále…
A proč ne svaz zahrádkářů, když jste chtěli zahrádkařit?
Srovnejte si chatky v okolních koloniích organizovaných pod svazem zahrádkářů. My jsme šli k chovatelům proto, že ačkoliv jsme chatkou směli stejně jako zahrádkáři zastavět maximálně šestnáct čtverečních metrů, při kolaudaci se dalo podsklepení vydávat za sklad krmiva, podobně půda je ve výkresech označena jako seník. Něco to stálo, ale zahrádkáři tuhle benevolenci neměli vůbec.
To jste se museli i nadále chovat jako chovatelé?
No samozřejmě. Obvodní výbor Národní fronty měl tohle všechno pod palcem. Museli jsme uspořádat základní schůzi, každý si dal závazek, kolik odevzdá do sběrny králičích kožek, kolik vajec, kolik sena. Na konci roku byla kontrola a my museli na všechno předložit potvrzení. Ta se pochopitelně různým způsobem falšovala, k doplnění závazku často dopomohli razítkem známí z JZD či kožař. Ovšem když jsme tohle všechno splnili, dali nám pokoj. Vybraná základní organizace dokonce v závěru roku mohla za dobré výsledky získat finanční odměnu, většinou kolem tisíce korun. Za tyhle peníze jsme pak společně jezdili na výlety, třeba na výstavě Země živitelka jsme byli několikrát.
Máme také kroniku, kterou jsme si pečlivě vedli, a to ze strategických důvodů. Podpisy a blahopřání vysokých funkcionářů KSČ k výsledkům organizace nám naši činnost dost usnadňovaly.
Je také třeba říct, že vlastní produkce masa a vajec, ačkoliv to byla dřina, byla v té době poměrně významným přínosem pro rodinu. Z ujištění prezidenta Novotného, že „masa bude vbrzku dost“, vyplývala jen jediná další možnost, a tou bylo zajet si do „Brzka“…
To zní jako spousta práce navíc, divím se, že vám vůbec na zahrádkaření zbývala energie. Stálo vůbec celé tohle divadlo za to?
Jistě. Jednou z našich hlavních motivací byl právě únik z reality socialismu, z toho organizovaného bordelu. Víte, to nebylo jen udělat si svou práci a pak jít po svých. To byly brigády socialistické práce, závazky, školení o bezpečnosti práce, školení, kam strčit hlavu, když bouchne atomová bomba, politická školení, ranní desetiminutovky, kde nás každé pondělí informovali o politické situaci. Například o problémech s benzínem, stylem: „Nemusíte se ničeho bát, benzín je odpadová hmota, ten by se mohl vylívat, toho bude vždycky dost.“ Ta doba byla absurdní. Tím, že jsme vykazovali chovatelskou činnost, jsme dosáhli určitých úlev, jako předseda Základní organizace svazu chovatelů č. 23 jsem už například nemusel mít funkci v brigádě socialistické práce. Ten únik tam rozhodně byl, všichni jsme se sem po práci těšili a strávili v partě spoustu času.
Kolik vás vlastně bylo?
Získaný pozemek jsme rozdělili na dvanáct parcel. Dnes z původních zakladatelů zbyli čtyři. Ale až do roku 1989 jsme to tady táhli společně, pomáhali si navzájem. Proběhlo tady nespočet různých oslav, večerních posezení a tak. Až se změnou vlastníků se začaly vytvářet tábory, ten nemluví s tamtím a tak dále.
Se změnou režimu se tedy v mnohém změnil i život kolonie.
Určitě, změnilo se toho hodně. Především se nám podařilo získat tyhle pozemky do soukromého vlastnictví. Byl to trochu boj, v té době málokdo věděl, jak správně postupovat, ale klaplo to a od roku 1991 jsme každý na svém. Organizaci jsme rozpustili a od té doby máme pokoj.
Nemáte strach, že soukromé vlastnictví bude znamenat zánik kolonie?
Od revoluce proběhlo několik úvah o budoucnosti tohoto místa. Jedním z plánů bylo, že celou plochu vykoupí město a udělá tady městský park. Ale město na to nikdy nenašlo peníze. Také tudy měla vést odbočka k dálnici. Zatím nejreálnější se jeví plán zavést sem inženýrské sítě a slušnou silnici a udělat z těchto pozemků stavební parcely. Počítá se s tím, že kdo nebude chtít stavět, ten parcelu prodá. Nad námi už mezi chatkami jeden obytný dům s obloukovými balkony vyrůstá.
Mladá generace už k pěstování zeleniny a komunitnímu životu v zahrádkářské kolonii tolik netíhne?
Je tady docela dost mladých, ale mají trochu jiný přístup. Chtějí trávu, sem tam nějaký strom, lehnout si, gril, bazének. Člověk k zahrádkaření musí mít vztah. Já změnu priorit chápu a fandím tomu. Mladá generace má dneska ohromné možnosti, já odcházel ze základní školy s výborným prospěchem a vybral jsem si uměleckou průmyslovku. Ale nebyla šance, všichni jsme šli povinně do Škodovky, půlka na soustružníky a půlka na zámečníky. Dodnes mám ke strojařině odpor.
Co vás tady dnes drží?
Příroda. Doma bych byl zavřený, tady mám kytičky, než to člověk zaleje, obejde, s každou pokecá. Člověk chodí a měří, letos to roste o dva centimetry víc. Mohl bych jít na procházku do lesa, mám ho za domem, ale to není ono.
Díky za rozhovor.
Jo jo, však už jsem vám toho napovídal…