Bludiště světa a umělé srdce

O triumfálním pochodu Faunova labyrintu (od loňského uvedení na festivalu v Cannes přes získání několika mezinárodních filmových cen až po vítězství ve třech oscarových kategoriích) bylo napsáno již mnoho. Taktéž se na stránkách českého tisku a elektronických médií dostatečně vzlykalo nad jeho opominutím místními distributory. Na vině však byly spíše průtahy a nesnáze organizačního charakteru, které se po roce podařilo prolomit společnosti Aerofilms. O filmu věděl již kdekdo, přesto (či právě proto) následovala marketingová masáž, jež se opírala především o piedestal kultu, jenž se zkrátka a dobře musí vidět. Zvědavost byla nasnadě a násobila se při letmém přehlédnutí kritické odezvy světového tisku: na serverech Metacritic.com a Rottentomatoes.com, které sdružují filmové reflexe a počítají z nich výsledný průměr, dosáhl del Torův počin 98 %, resp. 96 % z možných 100. Po srpnové české premiéře se protrhla hráz a všemožné časopisy i internetové servery se předbíhaly, kdo napíše oslavnější paján na Faunův labyrint.

Originální jako ti přede mnou

Ačkoli je v případě recenzentů obvyklejší vzájemné diferencování a reflexe je tak postavena na protikladech s recenzí druhou, u Faunova labyrintu nastala opačná situace. Projdeme-li si české kritiky (na spousty z nich odkazuje na svých stránkách i distributor filmu), zjistíme, že většina z nich si je navzájem natolik podobná, až se nutně musí dostavit pochybnosti o invenci jejich autorů. Nejenže při nástinu děje se parafrázují neustále tytéž distribuční floskule, ale navíc obeznámení s dějovou linií zabírá v těchto textech až nezdravě velký prostor. Když si přičteme „nutné“ zařazení do kontextu (kdo je režisér a co natočil), zbývá nám při rozsazích textů jen skromně místa na samotnou analýzu. Ta se buď věnuje zmínkám o „skvělých“ hereckých výkonech, nebo o pohádkovosti, ponurosti a úžasnosti. V nejhorším případě zůstává jen u těchto jalových konstatací, banální dojmologie, která je slavnostně zakončena nikoli argumentem, ale zvoláním, že jde o krásný film. Dokáže si čtenář z recenzí udělat představu o kvalitách snímku?

Faunův labyrint rozhodně není katastrofou a není ani cílem tohoto textu se svéhlavě stavět do opozice vůči jeho pozitivnímu přijetí: tím, co zaráží, je zejména bezzubá glorifikace del Torova díla jakožto originálního majstrštyku. Budeme-li se držet nyní vizuální stránky díla, nutno říci, že nenabízí o nic více než to, s čím již dvacet let pracuje Tim Burton či se světem fantazie těsně spjatý Terry Gilliam. Při vytváření atmosféry del Toro variuje nepůvodní motivy, ale pojmenovat jeho práci jako pastiš by bylo asi přehnané. Nenavozuje totiž napodobením a spojením různých prvků a uměleckých stylů žádné nové souvislosti. Svět fantazie je situován především do prostoru labyrintu, lesa a síně s Mrtvolníkem. Les a velký, nemocný strom se vizuálním vypodobením prakticky neliší od těch z Ospalé díry či Krajiny přílivu (už samotná podoba některých plakátů zmiňovaných filmů a Faunova labyrintu může leccos napovědět).

Motiv labyrintu je vděčným zpestřením dramatických scén (viz čtvrtý díl Harryho Pottera), ale v závěrečné sekvenci pronásledování dívky jejím zlým otčímem se režisérovi nepodařilo vygradovat napětí; tento fakt ještě vynikne, vzpomeneme-li si přitom na finální scénu Kubrickova Osvícení. Jako další asociaci lze zmínit scénu, v níž kolem hrdinky Ofélie lítá bílé chmýří – jako by i del Toro sdílel s Burtonem zálibu v poletování bílých vloček.

Plynulé jízdy kamery Guillerma Navarra jsou půvabné, přesto po několika záběrech zevšední podobně jako spojení dvou záběrů, kdy svět reálný přechází v dívčin svět fantazie (kamera najede kupříkladu na tmavý kmen stromu v prvním plánu, nastane „neviditelný“ střih a vedle stromu už je zcela jiný prostor). Výsledkem je předvídatelnost formy i absence výrazněji kreativní práce při nasvícení scén (povšiml si snad jen Kamil Fila v Cinemě). Slabá invence se prokáže i v místech, kdy nesledujeme kouzelný svět (a jeho bytosti), ale ten reálný: tónování do temně hnědé barvy po čase působí matně.

Obrazová stránka Faunova labyrintu zabírá v recenzích značný prostor, přesto bychom v elaborátech místních žurnalistů hledali nějakou snahu o výklady obrazů a způsobu jejich znázornění marně. Většinou recenzenti omezí výklad obrazové složky na tvrzení, že del Toro vycházel z Goyi (kde je temnota, tak tam musí být přece Goya), čímž se sice nijak fatálně nemýlí (Mrtvolník požírající víly = obraz Saturna požírajícího svého syna), přesto jde o značné zjednodušení. Uvědomíme-li si, do jaké míry je Faunův labyrint skládankou žánrových motivů a prvků z jiných oblastí – ilustrátor Rackham, pohanská a křesťanská symbolika –, musíme dojít k závěru, že by si zasloužil pečlivější zkoumání dílčích scén.

Přednosti a neduhy žánrového hybridu

Za co si del Toro zaslouží alespoň uznání, je pokus o skloubení žánrových prvků a klišé (válečný film, fantasy, pohádka, horor), přestože se mu zcela nezdařilo vhodně propojit dětskou, lehce infantilní vrstvu s tou „dospěláckou“, plnou nečekaně explicitně krutých výjevů. Režisér dokázal „pouze“ namíchat ony žánry tak, aby byly působivou podívanou – nic více, nic méně. Kvůli touze po žánrové hybridizaci se však autor nevyvaroval simplifikací v příběhu; zejména frankistické jednotky v čele s kapitánem Vidalem jsou jako z toho nejšablonovitějšího válečného filmu. Vidal (přesvědčivý Sergi López) je jen figurkou, která slouží doslovnému profilu jednorozměrně zlé postavy. Del Toro v rozhovorech zdůrazňuje dobové souvislosti (čtyřicátá léta minulého století) a roli fašistické ideologie, přesto se i po historické stránce dopouští schematizace: proti krutým frankistickým jednotkám stojí komunističtí, dobří partyzáni.

Faunův labyrint by byl nadprůměrným filmem, kdyby se do něj del Toro nesnažil vměstnat něco více, nežli jeho příběh dokáže unést (resp. než na co autor coby vypravěč má). Snímku tak v důsledku neuškodila obrovská publicita, ale absence střídmosti. Mohl by být gotickou katedrálou plnou symbolů, ale je barokním kostelem: přebujelým, na první pohled co nejhonosnějším a účelovým. Všeobecné nekritické okouzlení je toho nepříjemným důkazem.

Autor je šéfredaktor internetového filmového časopisu 25fps.