Do dlaně!

Britský snímek belgického režiséra Sama Garbarského Irina Palm nelze v našich kinech minout. Provází ho velký divácký ohlas (vyprodané projekce a ovace v Karlových Varech) a nejen tuzemští kritici jej téměř shodně považují za „pozoruhodný“ či „odvážný a nevšední“. Zápletka je skutečně netradiční – babička Maggie, žijící celý život v domácnosti na předměstí Londýna, překoná kvůli penězům na operaci svého vnuka sebe samu i maloměstské předsudky a stane se „honibábou“ s přiléhavým „uměleckým“ pseudonymem Irina Palm. Žít dvojí život však nevydrží dlouho, brzy její tajemství odhalí syn i šveholivé sousedky, kteří si v pokrytectví nemají vzájemně co vyčítat. Kromě záchrany vnuka však Maggie na odvrácené straně Londýna nachází i překvapivý a rodící se cit...

Zasmát se? Spíš dojmout!

Příběh i zvolený žánr připomínají slavnou britskou komedii Do naha! Petera Cattanea z roku 1997, v níž se parta sheffieldských nezaměstnaných chlápků středního věku rozhodne vydělat peníze striptýzem. Jejich „komické“ odhodlání však odhaluje spíš tragiku tamního života: opuštěné ocelárny, kde všichni z nich pracovali, beznaděj, psychické problémy, které zapříčiní dlouhodobá nezaměstnanost, stud před vlastním synem či manželkou. Britským snímkům od doby Kena Loache opravdu nechybí sociální kritičnost, podaná věrohodně a realisticky, občas obohacená o chápavý humor. Irina Palm vyrůstá právě z tohoto britského podhoubí, byť realizační tým je spíše mezinárodní a příběh dojímavý a obecně lidský a více než sociální problémy v Anglii ukazuje sílu sebezapření a oběti ve prospěch ostatních. Oproti zmíněné vlně sociálněkritických snímků navíc „Irina a její dlaň“ příliš hodnověrná není.

Asi jen málokterá babička, která se v životě umí postarat jen o domácnost, vezme v nouzi práci v sex klubu, aniž by předtím zkoušela hledat něco „obyčejného“, i když ne tak dobře placeného. Stejně tak ona zmiňovaná realističnost není v Irině zcela na místě. Zobrazení „odvráceného světa“ Soho se spíš podobá cudnému ušklíbnutí, což je hlavní škála výrazů šansoniérky a příležitostné herečky Marianne Faithfullové, která Maggie/Irinu ztvárnila. Sám Garbarski zdůrazňuje, že záměrem bylo snímat výrazy hereččina obličeje namísto choulostivých záběrů v sex klubu. Vše je tudíž pouze naznačeno, cudně zahaleno a zastřeno melodramatickou slupkou, z níž se postupně vyloupne další poměrně nepravděpodobná situace: majitel klubu, hochštaplerský Miki (v podání kusturicovského herce Mikiho Manojloviće), pocítí Maggiinou zásluhou „hluboko zasuté city“. Tento vskutku nečekaný zvrat se však odehraje bez předchozí motivace a v poslední třetině tak úroveň díla povážlivě klesá. Záslužná a kritičtější je Irina Palm snad jedině v tom, s jakou ironií vykreslila maloměstské předměstí, štěbetavými sousedkami počínaje a zatvrzelým hrdinčiným synem konče. Teprve díky svému sebezapření v sobě Maggie našla potlačené sebevědomí a vybředla z prostředí plného malých dní, pomluv a předsudků, kterých byla dříve sama plná. Základním dojmem z filmu je pak zcela jistě dojetí – na koho nezabere babiččina oběť pro rodinu, ten uroní „lidskou“ slzu u spříznění Mikiho s Maggie, jejíž „hebká dlaň“ mu v Soho zajistila skvělou pověst i výdělek. Sentimentální podtóny ještě na vypjatých místech zdůrazňuje sladká melodie Johna Stargasma a jeho skupiny GHINZU, která poněkud falešné vyznění snímku ještě více podtrhuje.

Zázraky s Marianne

Belgickému režisérovi Samu Garbarskému, který se narodil v Berlíně a má polský původ, jistě nelze podsouvat snahu zařadit se za každou cenu do linie britských sociálněkritických snímků. Původně se měl film natáčet v Bruselu a mělo jít o belgický snímek, ale nedostatek financí rozhodl jinak. Spíše než britskou vlnu, do které se tak nezáměrně vřadil jak žánrem, tak jazykem, zdůrazňuje režisér inspiraci italským neorealismem, jenž postupně přecházel do italské tragikomedie se sociálním podkresem, která bývala poetická a hlavně populární. O sarkasmus i něžnost se pak chtěl svým snímkem pokusit i Garbarski, který Irinu považuje za „politicky nekorektní romantickou tragikomedii“. Politicky nekorektní snímky však nebývají líbivým diváckým kompromisem a neoplývají hrou na sentimentální struny. I když absurdní situace, v níž se Maggie ocitá, mohou vzdáleně připomínat starší italskou neorealistickou tragikomedii Vittoria De Siky Zázrak v Miláně (1951), právě srovnání obou snímků odhaluje umělost a vykonstruovanost Iriny Palm, která se bojí být kritičtější, jelikož by se mohla přestat líbit. Na rozdíl od Irinina podbízivého happy endu je závěr Zázraku v Miláně dojemný a sarkastický právě tím, jak je nereálný a utopický.

Vraťme se však k tomu, co je na Irině Palm opravdu pozoruhodné a dalo by se říct i zá­zračné. Tím je Marianne Faithfullová v roli Iriny. V jejím nenápadném hnědém přelivu a přihrbeném postoji bychom stěží poznali rockerku, která v šedesátých letech učarovala Micku Jaggerovi, jenž pro ni složil slavnou Sister Morphine. Film Irina Palm se natáčel v Soho, kde během sedmé dekády minulého století Faithfullová žila doslova na ulici, když se po rozchodu s Jaggerem chtěla „ztratit v anonymitě davu“ a „utéct“, protože podle svých slov „nezvládla být múzou a žít nezávisle po boku úspěšného muže“. Zviklaný osud múzy, šansoniérky a příležitostné herečky (hrála například v brilantní Marii Antoinettě Sofie Coppolové či v Godardově Made in USA), s níž si kromě drogové závislosti krutě pohrála i rakovina, je naprosto opačný, než zažila postava maloměstské Maggie. Ačkoliv v písních a zejména v hlase je životní prožitek Faithfullové znát, v roli Maggie je až zázrakem úplně jiná – vlídný výraz v očích a nenápadnost zjevu zpěvačku ani v nejmenším nepřípomíná. „Je naprosto odlišná,“ říká Faithfullová o své postavě, „musela jsem nejprve úplně potlačit své zkušenosti... Ale na herectví mám právě ráda, že se stanu někým jiným.“ Možná další snaha utéct sama před sebou, ale každopádně velká výhra pro jinak průměrný snímek.

Celkově se tedy zdá, že Irina a její hebká dlaň zatoužila „mít v hrsti“ příliš mnoho trumfů najednou – chtěla zvednout kritický prst nad sociálními poměry plnými přetvářky a zároveň „lidsky“ dojmout a rozesmát. To všechno naráz se neobejde bez kompromisů, kterým se opravdu silná díla naštěstí vyhýbají.

Autorka je filmová publicistka.