Na vojáky a na Johanku z Arku

Co je v dnešním systému vzdělávání a institucionální výchovy z genderového hlediska špatné?

Začíná to od narození. Často jsou děti od malička oblékány, jak to údajně přísluší jejich pohlaví, jsou jim připomínány jejich role. Kluci nesmějí vyjadřovat emoce, holčičky musí být hodné, vždy pomáhat a kluci je musí ochraňovat. Osobnost dítěte se takto nemůže správně rozvinout. Také vidím, jak tito lidé dospívají. Muži jsou často nesamostatní a ženy vtlačené do pečovatelské role.

Pokud je dítě jiné, je za to postihované, ať už ostatními dětmi či učitelským personálem. Může být sebelepší škola, ale učí-li v ní personál, který genderové předsudky a stereotypy přijal za své, samozřejmě podle toho jedná.

Jaké zkušenosti vás k těmto názorům vedly?

Byla jsem vždy pro alternativu. Když v Brně začala vznikat waldorfská základní škola, zajímalo mě to. Ale bylo to na mne příliš nábožensky zaměřené. Potom jsem se dostala k Montessori pedagogice. Samozřejmě mám i vlastní zkušenosti. Ve škole jsme slýchali, že holky se něco technického budou muset naučit, zatímco kluci to pochopí. Nebo nám říkali: „Ty si určitě vybereš tento obor, když jsi holka, není tam matika.“

Co je to pedagogika Montessori?

Maria Montessoriová byla první lékařka v Itá­lii, pracovala jako učitelka a psychiatrička. Zjistila, že údajně nevzdělatelné děti (většinou handicapované nebo z ulice) vzdělat lze. Je však třeba přejít na určité a jim příjemné prostředí a způsob práce. Na základě jejích myšlenek vznikly školy, jež se rozmohly po celém světě. Montessori byla později pronásledovaná fašistickým režimem.

Na jakých principech je ona pedagogika založená?

Jde o jinak upravené prostředí a odlišný přístup ze strany učitelského personálu. Ten je pozorovatel. Není autoritativní, dítě pouze usměrňuje. Spolupracuje s rodinami dětí. Výuka je založena na projektech – sledování vývoje kuřete, poznávání pravěku apod. Vychází z konceptu senzitivních období dítěte. Při výchově jde o přirozený důsledek, a ne o trest, jímž si dospělý vynucuje autoritu. Udělá-li dítě něco špatně, diskutuje se a kupříkladu poškozená věc se společně s ním opraví. Dítě se učí zodpovědnosti a zároveň mu ponecháváme volnost.

Nabourává Montessori pedagogika genderové stereotypy cíleně, nebo je to jen rámec, který vám umožňuje pracovat v souladu s vaším feministickým přesvědčením?

Ne, cíleně ne. Mé kolegyně mají dost zúžený pohled, způsobený svou vlastní výchovou. Třeba při pasování dětí z předškolních na školní propagovaly modrou stužku pro kluky a růžovou pro holky. Na obou bylo napsáno „školák“. Pak se mi podařilo prosadit oranžovou stužku s nápisy „školák“ a „školačka“. Kolegyně chtěly holky a kluky odlišit, ale zcela nelogicky. Přitom král, který děti pasuje, zkouší ze znalostí každého stejně.

Na druhé straně je Montessori koncepce v obecné rovině z genderového hlediska korektnější. To lze vidět na pomůckách nebo praktické výuce. Ta imituje činnosti běžného života, jako jsou domácí práce, a není určeno, že je něco jen pro kluky nebo holky. V rámci projektové výuky se také bavíme o povoláních. Ptám se dětí, co si myslí o ženách či mužích v zatím pro ně netradičních profesích. Děti se nad tím zamýšlejí a časem na to samy nějak přijdou. Domnívám se však, že tento přístup by se dal provozovat i v konvenčním zařízení. Záleželo by na jeho vedení.

Máte unisex pomůcky. Co to vlastně je?

Třeba různé kostky, s nimiž se pracuje. Dítě si je samo vybere tak, jak to momentálně cítí. Máme třeba i růžovou věž, ale ta růžová neznamená, že je jen pro holky. Pracuje s ní každý, kdo na to má chuť a má zrovna senzitivní období pro práci s tímto materiálem.

Máte i kočárky a pistolky?

Máme je pro nově příchozí děti, aby si lépe zvykly, i když by v Montessori třídě být neměly. Samozřejmě jim nabízíme jiné činnosti. Je však vidět, že se výchova dětí odráží i v tom, co si vybírají. Samozřejmě může někdo chtít panenku a jiný autíčko. Ty hračky však tolik nerozvíjejí smysly jako naše pomůcky. Ale samozřejmě bych je nezakazovala.

Dochází i u vás k tomu, že se děti v rámci her separují podle pohlaví? Jak to řešíte?

Většinou to odráží výchovu těch dětí. Někdy máme situace, kdy si kluci nechtějí hrát s děvčaty. Takže když si hráli na válku, vykládala jsem jim o Johance z Arku. Děcka to velmi zajímalo.

Do jaké míry je vůbec možné se poprat se stereotypy, když si je děti přinášejí z rodiny? Můžete jako učitelka působit proti nim? Vliv rodiny je přece silnější.

Já mohu dítěti ukázat jednu cestu, rodiče druhou, a ono se v něčem najde. Nechci mu nic vnucovat, má svobodnou vůli. A jde samozřejmě i o školu, ta jej ovlivňuje více a déle než školka.

Co se snažíte dát dětem s sebou na cestu životem?

U nás jde o prožitek. Dítě se neučí proto, že musí, ale že se samo chce dozvídat nové věci. Je zvyklé na věkově heterogenní kolektiv, malé i velké děti, pomáhají si navzájem. Cítí svobodu, ale i hranice a zodpovědnost. Myslím, že s tím budou umět naložit, protože se v nich formuje názor. Neříkáme jim, co si mají myslet, ale otázkami je k názoru dovádíme. Když jsme měli společné akce s jinými školkami, byly naše děti aktivnější, více se ptaly a odpovídaly.

Když vám jde o rovnost mezi pohlavími, jde vám též o rovnost mezi lidmi jako takovými?

Ano. Bohužel jsme ale soukromá školka. Problém jsou peníze, stát nás moc nepodporuje.

Slyšela jste o výchovných a vzdělávacích zařízeních u nás nebo v zahraničí, které se na genderové předsudky přímo specializují?

V Rakousku fungovala škola Virginie Woolfové. Bylo to čistě dívčí zařízení, ačkoli jsem četla, že tam byli i nějací kluci. Tam role zase převraceli, aby si to děcka mohla prožít. Ale u nás je něco takového ještě běh na dlouhou trať.