Ne islámu i globalizaci

Dílo předního britského konzervativního myslitele Rogera Scrutona by nemělo být českým čtenářům zcela neznámé. V překladu u nás dosud vyšlo pět jeho prací, což může být, kromě vyznamenání českým řádem za zásluhy prvního stupně z roku 2000, chápáno jako jistý druh uznání za morální podporu, kterou Scruton poskytoval v osmdesátých letech československým disidentům. Ve svých aktivitách v Československu pokračoval i po roce 1989, je například jedním ze zakládajících členů konzervativního Občanského institutu. Ve světě je Scruton znám mimo jiné jako rozhodný odpůrce postmoderní filosofie a „staré“ i „nové“ levice, proti kterým se snaží bránit důležitost role národního státu, rodiny a náboženství. Jeho odpůrci pak zase poukazují na to, že milovník anglického venkova a autor dvou oper lobbuje ve prospěch tabákových firem a propaguje v Británii dnes již nelegální hon na lišku za pomoci psů.

Knihu Západ a ti druzí napsal Scruton v roce 2002 jako reakci na útoky proti Světovému obchodnímu centru v září předchozího roku. Od té doby vydal ještě čtyři další politické či filosofické práce, avšak hlavní teze, které formuloval v recenzovaném stodvacetistránkovém eseji, v nich zásadním způsobem revidovány nebyly.

Křesťanský sklon k sekularismu

Text je více než čím jiným úvahou o podstatě „Západu“, a to zejména v kontrastu s jeho nejvýznamnějším antipodem, kterým je podle autora muslimský svět. Podobně jako mnoho jiných kritiků muslimské ummy staví Scruton svou argumentaci především na odlišné roli náboženství u obou „civilizací“. Zatímco islám, který je nejen náboženstvím, ale i návodem ke společenskému uspořádání, nelze nikdy oddělit od politiky, křesťanství se na Západě rozvíjelo více či méně nezávisle na vládnoucích režimech. Nejlépe tuto křesťanskou tendenci k sekularismu údajně vyjadřuje verš z evangelia: „Dávejte, co je božího, Bohu, a co je císařovo, císaři.“

Západ tak nakonec dosáhl stavu, kdy je náboženství vytlačeno do soukromé sféry, zatímco pospolitosti demokratických národních států jsou postaveny na přirozeném pocitu sounáležitosti a respektu k zákonům přijatým na základě společenské smlouvy. Takováto pokročilá podoba společnosti se však může osvědčit pouze tam, kde jsou sdílené hodnoty nezpochybnitelným faktem a kde je transparentní politický proces výsledkem veřejné debaty. Nutno dodat, že ve svém eseji je autor značně skoupý na konkrétní příklady a jeho popis západní společnosti se tak mnohdy podobá spíše utopickým představám. Nezmiňuje navíc krvavé konflikty, které vlastně stály u vzniku těchto domněle harmonických společenství.

Chybí národní stát

Muslimové pak mají podle autora jen velmi malou šanci, že jejich společnosti budou někdy postavené na podobných principech. Hlavní překážkou je samozřejmě již zmíněný islám, jenž už ze své podstaty nemůže být oddělen od politiky a stát se pouhou soukromou záležitostí. Vzniku demokracie ale brání i klanové či kmenové struktury mnoha zdejších společností (výklad věnující se muslimům autor omezuje na oblast Blízkého východu), které mají tendenci „privatizovat“ politiku. Důležitým negativním faktorem je i chybějící tradice národního státu. Scruton mnohokrát zdůrazňuje, že právě teritoriálně, kulturně a hodnotově vymezená jednotka je nutnou podmínkou vzniku demokratického společenství. Proti této tradici stojí univerzalistický islám, kterému sekulární ideologie nejsou s to konkurovat. Avšak, jak poukazuje autor, i arabský nacionalismus jako hlavní ideologický soupeř islámu měl teritoriálně neomezené „panarabské“ ambice a logicky tak nemohl legitimizovat vznik územně jasně vymezených států.

Tento obecný výklad doplňuje Scruton několika příklady, jež však mohou vyvolat rozpaky. Z muslimských států tak měla podle něj nejblíže k sekulárnímu a později snad i k demokratickému vývoji Osmanská říše. Její zánik je podle autora tragédií, jejíž význam nebyl dosud plně doceněn. Scrutona k tomuto závěru vedl fakt, že v Osmanské říši požívaly náboženské komunity jisté míry autonomie. Přehlíží však důležitou skutečnost, že Osmanská říše nebyla a ani nemohla být národním státem, a že pohromadě ji držela zejména loajalita k vládnoucí dynastii, vynucovaná navíc mnohdy silou. Podobně nepochopitelný je Scrutonův pohled na Libanon. Ten má podle něj díky místní křesťanské komunitě jako jeden z mála blízkovýchodních států demokratické zřízení. Je ovšem opomenuto, že právě zde dosáhla jindy tak zatracovaná „privatizace politiky“ přímo alarmujících rozměrů.

Vzdělání bez hodnot

I přes svou obecně dosti tvrdou kritiku islámské civilizace je autor s to vyzdvihnout některé její klady. Mezi ty počítá zejména vzdělávací systém, který je údajně na rozdíl od současného západního školství schopen připravit absolventy na orientaci v samostatném životě a vštípit jim pevný hodnotový systém. Tato důležitá role vzdělání je totiž na Západě považována za nepatřičnou, o což se velkou měrou zasloužili Scrutonovi tradiční nepřátelé, levicově orientovaní postmoderní filosofové. Myslitelé jako Jacques Derrida či Michel Foucault jsou údajně součástí kultury odmítání (culture of repudiation), která se snaží o dekonstrukci západních hodnot.

Popření vlastních hodnot ovšem není jediné nebezpečí, kterému Západ v současné době čelí. Stejně zásadní riziko představuje i proces globalizace. Ta nejenže vytvořila prostředí, kterého mohou zneužívat teroristé, ale zároveň v „rozvojovém světě“ potírá zárodky národních států. Z udržování tohoto stavu pak autor obviňuje mezinárodní finanční instituce, jako jsou Světová banka či Mezinárodní měnový fond. Evropskou unii zase obviňuje z novodobého imperialismu.

K zajímavým pasážím knihy rozhodně patří Scrutonovy občasné exkursy do architektury a úvahy o její schopnosti vyjádřit podstatu společnosti. Omezenou roli veřejné debaty v muslimských zemích tak mají například vyjadřovat absentující či velmi zanedbaná veřejná prostranství (s výjimkou mešit a trhů). Muslimské město „v souladu se šaríou“ vypadá jako úl slepený ze soukromých prostorů. I tak je ovšem tato architektura alespoň autentickým výtvorem místní kultury a jako taková rozhodně lepší než banální a chladný vzhled izraelských osad na Západním břehu Jordánu či zamýšlená arogantní betonová přestavba severoafrického Alžíru, navrhovaná Le Corbusierem za časů francouzské koloniální nadvlády. Podobně cíl útočníků 11. září 2001 byl vybrán nejen jako symbol západní dominance, ale i jako jeden z vrcholů současné globální architektury, se kterou se vůdce atentátníků Muhammad Ata důkladně seznámil během studií v Německu.

Překlad Scrutonova eseje Západ a ti druzí je v každém případě důležitým příspěvkem k českému diskursu o globálních problémech. Jednak se zdejší čtenáři mohou obeznámit s názory britského národně orientovaného konzervativce, jež jsou v lecčems v rozporu jak s názory amerických neokonzervativců, tak s postoji britské Konzervativní strany. Nesporně přínosná je i možnost poučit se z autorova způsobu argumentace. Scruton totiž ve svém čtivém textu sice nejednou uvádí scestné či rozporuplné argumenty, jeho text je ale prostý záměrné demagogie, agresivity a laciných rasistických či „islamofobních“ výpadů.

Autor je doktorand v Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK.