Jak se ze sněhové vločky stane lavina

Barvité dílo Jiřího Sopka, dnes také rektora a profesora pražské AVU, dokazuje, že malba není mrtva, jak hlásají někteří zastánci konceptualismu v umění, ale naopak i skrze ni lze plasticky vyjádřit současnou situaci člověka a jeho pocity. Sopkovy obrazy jsou plné protikladů a není snadné je popsat několika slovy. Na první pohled agresivní, křiklavé barvy překvapí po chvíli svou něhou, stejně jako počáteční humorný až ironický dojem z plátna po chvíli mizí a objeví se smutek a pocit osamělosti. Jak výstižně charakterizovala jeho tvorbu historička umění Pavla Pečinková: „Jako žert je to příliš smutné a zoufalé, nicméně jako zoufalství je to vlastně docela veselé.“ Obrazům dominují barvy, které se léty postupně zostřují a od pastelů a přírodních barev pozvolna přecházejí v zářící neony velkoměsta. Barva je pro tohoto malíře tématem i hlavní inspirací, přelévá se, inspiruje tvary, až se sama tvarem stává. Na rozdíl od předchozí výstavy Neo Raucha, která byla kurátorská, si své obrazy v sálech Rudolfina mohl malíř rozvrhnout sám. Pracoval tedy napříč chronologií a spíše se inspiroval samotným prostorem galerie. V něm rozvrhl své dosud nevystavené dílo podle trsů témat, která jednotlivým sálům dominují – od témat prádla a koupání se tak přesouváme například ke kráčejícím postavám či krajinám. Hlavním motivem spojujícím celé jeho dílo je však barva. Dominantní žlutou a oranžovou jako barvy čiré radosti patrně ovlivnil slunný Žitný ostrov na Slovensku, kde rodák z Podkarpatské Rusi vyrůstal, a především pak cesta na Kypr, kterou podnikl krátce po studiích na AVU a jež mu podle jeho slov „otevřela oči“. Barva jako samostatná kvalita souvisí v dějinách umění zejména s fauvismem a expresionismem a Sopko nepopírá, že jednou z hlavních inspirací mu je kromě přírody i historie malby. Na rozdíl od zmiňovaných směrů však Sopkovy malby skrývají vedle vrstvy expresivní, vyhrocené a často i hrůzné, také vrstvy další a dalo by se říct, že na první pohled matou. Groteskní škleb se v době pokafkovské a pobeckettovské spíše podobá absurdní úsměvné anekdotě o běžných lidských věcech a ostrým barvám dominují agresivně veselé. Sopko sám říká, že když se dívá na obraz, sleduje, odkud je. Tedy co ho ovlivnilo, jakou inspirací si asi prošel. Inspirace není kopírování, ale navigací pro vlastní práci, což uplatňuje i sám na svých studentech v roli pedagoga.

Kdybychom podnikli podobný výlet časem nad díly Jiřího Sopka, našli bychom patrně již mnohokrát s ním spojovaného Jamese Ensora, na kterého ostatně expresionisté často navazovali. Ačkoliv oba malíře dělí dobrá stovka let, spojuje je fascinace barvou a směřování ke grotesce, která s sebou nese nejednoznačný výklad. Na rozdíl od lehce „groszovského“ Ensora však Sopko vytváří ryze výtvarné anekdoty, které nenesou tak jednoznačnou sociální kritiku, ale týkají se spíš obecné situace člověka. Proto v obrazech pracuje s lidskou figurou velice úsporně, hledá co nejjednodušší prostředek vyjádření. Postavy Sopkových obrazů jsou spíše obrysy, protáhlé figuríny bez individuálních rysů. Zatímco Ensor se vysmíval měšťácké morálce a kreslil grimasy tváří, v nichž mnohdy nerozlišíme mezi obličejem a nasazenou maskou, Sopko se uchyluje k anonymní kresbě postav či hlav, které mají málokdy prokreslenou tvář. Hlavy jsou tématem i jeho méně známých plastik, které v Rudolfinu vystavuje. Na nich motiv hlavy dominuje – sledujeme je coby balvany na hromadě, nebo jako náhradní díly (Náhradní díly, 1995) či barevné klobouky z filcu a s očima (Klobouky, 1989). Na obrazech mají jeho postavy málokdy vlasy, často vynikají spíše oválné anonymní tvary, připomínající Brancusiho plastiky vejčitých hlav. Stejně tak lidské postavy na jeho obrazech jsou spíše obrysy, které se od sebe často odlišují jen barvou. Člověk se odcizil, už je těžké najít pevný bod i vlastní tvář, individualitu. Jediný výraz, který jeho postavy mají, je výkřik, možná smích, snad radostný, často však spíš překvapený až úzkostný. Sopkovo dílo zejména v sedmdesátých letech výrazně přispělo k formování české grotesky, kterou představoval svým dílem především Karel Nepraš, dlouholetý Sopkův přítel, s nímž měl i několik společných výstav, naposledy dvě souběžné v roce 2002 na Pražském hradě. Z mladších pak tuto cestu následoval například Michael Rittstein a groteskní počátky můžeme vystopovat i v díle mladého Jaroslava Róny, než přešlo do své mytologičtější polohy. S groteskní polohou je spjat i zájem o figuru, k níž Sopko přešel ne náhodou na počátku sedmdesátých let po krátkém období abstrakce.

Minutové anekdoty

Komičnost Sopkových obrazů je opět spojena především s barvou – jeho malířské anekdoty často vznikají pouhým posunutím barevného spektra. Například jeho triptych Cesta do Španělska I–III (2007) názorně ukazuje, co se stane, když se bílá oblaka na modré obloze začnou barevně měnit v růžová na zeleném pozadí či žlutá na obloze oranžové. Především barva je prvkem, který skutečnost posouvá, deformuje a vytváří nové významy. Stejný dojem vzbuzují podobně laděné triptychy, například Zahrada I–III (2006), v nichž jednou zelená, poté červená a nakonec modrá variují téma tří hlav s pozadím květinové zahrady. Obraz Sníh (1998), který se objevuje i v upoutávkách na výstavu v Rudolfinu, opět posunuje význam svým nečekaně modrým „sněhem“ na oranžovém pozadí a vytváří až snový dojem. Zároveň toto spektrum barev může evokovat všechno nezdravé, co příroda člověku vrací, a to nejen v podobě kyselých dešťů. Jindy zase prostřednictvím barevných ploch Sopko naznačuje anonymitu krajin a měst – triptych Města I–V (1999) odlišuje jednotlivá města jen různou barevností skrumáže skvrn. V barvě se občas liší, ale jinak jsou všechna stejná.

Sopkův přístup k malbě je veskrze intuitivní a dal by se přirovnat k hudbě. Hlavní inspiraci nachází v barvě a světle, z nichž vytváří harmonie a jimiž se nechá vést jako melodií, a velmi často vytváří diptychy či triptychy, v nichž variuje a rozvíjí jedno téma. „Pracuji v cyklech. Jeden obraz mě neuspokojí a napadají mě jiné barevné kombinace.“ Nápady na další obrazy podle jeho slov vznikají z vlastní malby – často prý má rozmalováno několik obrazů najednou a průběžně do nich vsazuje jednotlivé motivy. K některým obrazům se vrací i po dvaceti letech a jen velmi těžko je opouští, protože má, jak sám uvádí, pocit, že ani jeden obraz není dokončený. Paradoxně však posledních dvacet pět let zasvětil akrylu, který se velmi obtížně překrývá, ovšem jeho barvy jsou nezaměnitelné. Kdy je tedy obraz hotový? „Když už nevím, kudy kam,“ odpovídá skromně Sopko, pro kterého je malba intimní záležitostí. Provozuje ji, „aby se něčeho zbavil“, a pak už prý nemá potřebu se na to dívat. Proto nerad svá díla vystavuje a ještě méně rád o nich mluví. Přesto, nebo právě proto je podle Sopka na malování nejdůležitější vydržet malovat. Ryze vizuální přístup ke světu zároveň prozrazuje, že názvy u jeho obrazů zas tak podstatné nejsou a často jen lakonicky shrnují, co je z obrazu samotného již zřejmé. Názvy vymýšlí malíř dodatečně a považuje je často za zbytečné, protože „obraz vypovídá sám za sebe“. Přesto jeho obrazy se slovy či vyprávěním souvisejí – jsou za nimi často skryty mikropříběhy, které divákovi nedají, aby je nedomýšlel. Kráčející postavy na obrazech, jako Bude pěkně (2003), Před bukem za bukem (2003), Dámičky (opět) (1972) či Za sluncem (Odchod) (2007) v sobě ukrývají své lehce absurdní příběhy, jakoby zastavené v pohybu či gestu a připomínající absurdní poetiku textů Ivana Wernische či minutové romány staršího Petera Altenberga, v nichž se podstatné momenty koncentrují do nejzhuštěnější a nejjednodušší možné formy. Sopko pozoruje každodenní situace člověka, ale soustředí se převážně na ty okamžiky, kdy nachází postavy ve svátečním vytržení – šťastně se koupající ve slastné růžové vodě, oddávající se tanci ve víru žluté barvy či pyšně kráčející za sluncem. Zákruty Sopkových „minutových obrazů“ může návštěvník objevovat nejen na výstavě v Rudolfinu, ale také v monografii, která souběžně s výstavou vychází v nakladatelství Gema Art a představuje tak obrazový pandán (na 350 barevných reprodukcí) ke starší, textově výtečné monografii Jiří Sopko od Josefa Kroutvora, vydané v Odeonu v roce 1990. Evokaci Sopkových anekdot i objasnění názvu tohoto článku jsme si nechali na závěr, z Hetéry od Petera Altenberga:

„Znalec uviděl kamínek se sněhovou vločkou, jak se kutálí po zalesněném svahu.

,Lavina!’ křičel a hnal se pryč.

,Kde?‘ zeptal se kolemjdoucí a už byl pohřbený.“

Autorka je filmová publicistka