„No samozřejmě, že za těch deset let vidím proměny klientů k lepšímu. Lépe koordinují vlastní tělo, spolupracují mezi sebou a hlavně je to naplňuje optimismem,“ říká Helena Bártlová, která spolupracuje se Studiem Oáza – kulturním centrem pro lidi s mentálním postižením. Toto občanské sdružení organizuje pravidelné kroužky zájmové umělecké činnosti pro mentálně postižené a další akce, jež přispívají k jejich integraci a zapojení do společenského života. Hodiny hudby, divadla, promluv, keramiky, tance či cizích jazyků vedou profesionálové. Výsledkem bývá veřejné představení. Tanečnice a mluvčí baletu Národního divadla Helena Bártlová má osm klientů s různými druhy mentálního postižení. Některé učí klasický tanec celých deset let – hodinu a půl týdně. Osvojují si tak vlastní tělo, pohyb v prostoru, trénují si paměť. „Při hodině užívám francouzskou terminologii, což lidi hodně stimuluje,“ říká učitelka tance. „Zařazuji i improvizační část. Při ní klienti projevují svůj duševní stav.“ Veřejné představení je dvakrát do roka na pražských scénách – v Divadle ABC a v Laterně magice. „Klienti si uvědomují, co je to divák, jaké jsou vztahy mezi lidmi v souboru, učí se spolupracovat. A jelikož jsou vlastně exhibicionisté, mají rádi potlesk.“ Arteterapeutický vliv však představení mají i na publikum. Mohu to dosvědčit při vzpomínce na taneční představení Dialog. Naprosto jiné chápání lidského pohybu, které jsem tam v jasnozřivé chvilce pochopila, mě pak pronásledovalo dokonce i při psaní. Ale pak to zase přešlo.
Autorka je překladatelka a publicistka.