Od počátku devadesátých let vytváří herecká dvojice Jiří Lábus a Oldřich Kaiser rozhlasový pořad, který v našem prostředí nemá obdoby: improvizovaný seriál Rodinka. Především o této kultovní sérii, která se letos přemístila z ČRo 2 – Praha na stránky internetového média stream.cz, jsme si povídali.
Mohl byste říci něco ke genealogii Rodinky?
Všechno to vzniklo ještě v době totality, když jsme s Oldou Kaiserem a Honzou Czechem měli nápad udělat takovou parodii – jmenovalo se to Besedy u umakartového stolu, tam už byl prazáklad všech postav (básník, otec rodiny, matka, puberťačka) a já jsem dělal moderátora. Pak jsme natáčeli (s režisérem Ivanem Holečkem a mistrem zvuku Milošem Kotem) v rozhlase Praha, kde vzniklo několik dílů na různá témata. V roce 1992 v restauraci v Riegrových sadech Honza Czech (v té době dramaturg rádia Golem) navrhl, jestli bychom s těmi načrtnutými postavami nechtěli dělat něco podobného, a že by to byl improvizovaný seriál. Vůbec jsme nečekali, že se to protáhne na patnáct let.
Kde vznikaly úvodní díly?
První tři díly se natočily ve studiu na Lhotce, vysílaly se od pondělí do pátku ráno v osm a v pět odpoledne. Seriál získal nečekanou posluchačskou odezvu, tak jsme pokračovali v nahrávacím studiu DAMU v Karlově ulici. Když skončil Golem, přešla Rodinka na frekvence Českého rozhlasu a vysílala ji stanice Praha. Při povodních bylo studio DAMU vytopeno, takže jsme od té doby začali natáčet v mém bytě.
Jak často se nad Rodinkou scházíte?
Nové díly točíme asi tak jednou za tři týdny po čtyřech dílech, teď už připravujeme lednové. Nejdřív si poslechneme poslední díl, abychom se dostali do atmosféry a uvědomili si, jak máme navázat. Dohodneme se, jak by to mohlo končit, ale často to dopadne úplně jinak. Lidé, kteří nás viděli při improvizaci, si myslí, že jsme blázni.
Jak těžké je pro vás hrát všechny postavy, které nejen že mluví různými hlasy, ale také používají různé stylistické prostředky? Do jaké míry je to automatické a nakolik jde o vědomou věc?
Za ta léta už je to docela automatika. Technicky změnit hlas je to nejjednodušší. Mnohem náročnější je uvědomit si, že každá postava má jiný jazyk a myšlení. Pokud jako herec myslíte nějakou rolí, tak už byste se neměl splést. To je zásadní.
Na počátku letošního roku se zdála být existence Rodinky zásadně ohrožena. Můžete říct něco k událostem kolem vašeho vyhazovu z ČRo 2 – Praha?
Přišla zpráva, že na další díly nejsou peníze, přestože pořád chodila spousta kladných ohlasů. Já věřím, že to některé lidi pobuřuje, třeba bolševiky. A neříkejte mi, že v rozhlase ještě pořád nejsou. Začali jsme tudíž řešit, do jakého rádia půjdeme, což se ale ukázalo jako velký problém – dnešek totiž vyžaduje, aby se všechno dělalo povrchně, rychle, klipově. Soukromá rádia mají daleko menší časové frekvence a čtvrthodina vyhrazená Rodince jim připadala příliš dlouhá. Přitom některé starší díly mají i kolem dvaceti minut a na Golemu to původně bylo ještě delší. Nakonec nám nezbylo nic jiného než zakotvit na internetu, na stránkách internetové televize stream.cz. Poslechovost máme zatím dobrou.
Faktem zůstává, že z dramaturgie stanice ČRo 2 – Praha seriál poněkud vybočoval, Vltavu by váš improvizovaný pořad možná oživil lépe...
Je to úplně absurdní, ale zároveň šlo o relaci, která si vytvořila stabilní posluchačskou základnu a pravidelně k téhle stanici táhla širší publikum. Možná snad jen kromě písniček od srdce, protože seniorské diskotéky tam jsou ve velké oblibě...
Jak jste se konkrétně na stream.cz dostali? Oslovili vás přímo oni?
Šéf týmu Miloš Petana za námi přišel s tím, že kdybychom nesehnali náhradu, tak by to vzal. Jemu ta délka nevadila, takže se nás ujal, za což jsme mu vděční. V zásobě máme ještě vizi animované verze, která byla původně připravená pro Českou televizi. Byly s tím ovšem strašné problémy a nakonec jsme ztratili trpělivost s nimi jednat.
Už máte pro animovanou verzi výtvarníka?
Ještě to není přesně jasné, ale už jsme sehnali šikovného člověka, který by to psal, protože tahle verze se improvizovat nedá. On zachová dialog a nějakým způsobem to sladí; dá tomu dějovost a dramatičnost. A další související vyhlídkou je, že by na jaře příštího roku měla o Tlučhořových vyjít knížka ve vydavatelství XYZ, v němž vyšla také kniha Petra Čtvrtníčka o fotbalových bafuňářích.
Je pravda, že původním záměrem stanice stream.cz bylo obohacení mluvené rozhlasové podoby o záběry vaší improvizace v akci?
Chtěli to, mluvilo se o tom, zatím jsme však udělali jenom pár fotek. Ale my se tomu s Oldou trochu vyhýbáme. Říkali jsme si, že bychom si jednou dali práci vytvořit ukázkovou reportáž, protože posluchače může například zajímat, jak se během natáčení tváříme. Ale zatím jsme ani nenašli vhodný prostor.
Neztratila by tím celá věc trochu půvab? V jedné části knížky Kaiser, Lábus a Rodinka Tlučhořových od Jana Czecha čtenář nalezne podrobné popisy jednotlivých postav – to je vaše práce? Nezmenšuje se tím prostor pro posluchačskou imaginaci?
Ty popisy dělal Honza Czech. To je právě nebezpečí animace, že je to stylizované... Proto také nechceme zpracovat Rodinku herecky, přestože nám to v minulosti bylo nabídnuto. Fantazie na celkovém dojmu určitě dost zapracuje, každý už si představuje, jak je ta Tlučhořovic žižkovská kuchyň hnusně olezlá...
Na fantazii posluchačů se ponechávají taky některé dějové zvraty. Nezřídka kombinujete záměrnou doslovnost s nečekanou náznakovostí. Máte pro postavy a příběhy nějaké předobrazy?
Ne, je to všechno fiktivní. Samozřejmě nevylučuji, že se v postavách někdo pozná, ale tím líp; ostatně podle hlasování na stránkách Českého rozhlasu je jeden z nejoblíbenějších dílů ten z kriminálu. Základních postav je pět, pak jsou tam stálí hosté – třeba hospodská parta kolem Belzebuba, Krupky a Ropuchy a nakonec postavy, které se objeví jednou za čas, jako třeba ornitolog doktor Hnátek. Kromě toho se ještě občas vyskytují postavy zcela náhodné. Samostatnou kapitolou je pak pátý člen Rodinky, „básník“ Mirko Hýl.
To je prakticky emblém celého cyklu. Nenapadlo vás někdy, že byste vydal sbírku všech těch básní a zároveň prakticky zenových citátů tohoto cizopasníka Tlučhořových?
Ale to vzniklo! To je sumář parodií a všech myslitelných klišé. Soubor vyšel v časopise Komik, který vydává Jan Dvořák. Mirko Hýl je jedna velká póza. Ten vlastně nic neumí a jenom se do něčeho stylizuje. Nicméně i tak z rodiny intelektem poněkud vybočuje...
A jaký je váš vztah k literatuře?
Nejsem zastáncem jednoho určitého stylu, čtu různé žánry, mám rád ruskou a anglosaskou literaturu. Jeden z největších zážitků poslední doby jsem měl při četbě knížky, která má zvláštní název, Příšerně nahlas a k nevíře blízko, to je znamenitá věc od Jonathana Safrana Foera. Pak také Houellebecqova Možnost ostrova, to byla velká síla. A dojala mě předloha k filmu Zelená míle od Stephena Kinga, ta vycházela před několika lety v sešitech na pokračování.
Když si člověk Rodinku poslechne od počátku až do dneška, tak je to, jako kdyby listoval porevoluční kronikou lidských typů a charakterů...
Doufáme, že to tak je. Dost lidí nám už říkalo, že se v našem seriálu podrobně odrazilo všechno, co se tady za tu dobu stalo. Těch patnáct let se podepsalo ale i na Rodince. Abychom nepřerušili vývoj, točili jsme třeba, i když byl Olda v nemocnici. Nové díly jsme vytvářeli po celou tu dobu, i přes léto, pouze poslední dva roky se v létě vysílaly reprízy. No a teď už se chystáme točit osmistý díl...
Myslíte, že postavy zůstaly v základu stejné, anebo se s dobou proměnily?
Jejich charaktery se prohloubily. Čím dál tím radši hraji ty starší postavy, protože už jsem taky starej. Mám na tom rád, jak se mísí až naturalistické, čistě realistické scény s absurdnem. Lidi, kteří na tento typ stylizace nejsou zvyklí, to musí občas asi mást.
Nakolik berete váš improvizovaný seriál jako společenskou kritiku? Má být auditorium vyladěné na nějaké apely?
No to vůbec ne. Problémy, které bychom tam parodovali, by musely být rozsáhlejší, aby se to dalo pochopit ještě za dva měsíce. Ale hlavně celá ta rodina jsou bývalí bolševici, kteří stále žijí v minulé době, a na tomto napětí je to celé založené, na to se pak nabalují všechny příběhy.
Dají se rozhlasoví Tlučhořovi porovnat s vašimi porevolučními televizními pořady typu Ruská ruleta?
Společnou mají jenom tu improvizovanou formu. Ruleta byla o to těžší, že byla dělaná na náměty lidí a v živém přímém přenosu pro televizní obraz. Když se to povedlo, měli jsme o to větší radost. Zeměkouli jsme s týmem lidí z Rodinky připravovali předem, to bylo napsané, i když někdy samozřejmě vznikaly nápady až přímo na místě.
Připadá nám, že tu kromě pár dílů České sody a fenomenální Dvaadvacítky z tuzemské porevoluční zábavní produkce moc nezbylo...
Dvaadvacítku jsem bohužel nesledoval, ale Česká soda byla originální, považuju ji za vrchol, protože Čtvrtníček a spol. uměli dělat chytrý, jakkoli černý humor. Problém někdy vězí v nesrozumitelnosti dané časovým odstupem. Když jsme točili pořad Možná přijde i kouzelník, bylo naprosto vyloučené, abychom reagovali na aktuální události totality. Asi i proto se dnes mnozí diváci při reprízách tak baví, nehledě na to, že spousta gagů vznikla úplně náhodou; třeba gumičky, Štrougalův rozesmávač, vozembouch nebo klíště.
Jakou postavu (a díl) máte z Rodinky nejraději?
Člověk ty postavy, které namlouvá a hraje, musí umět mít rád, i když jsou negativní. Oblíbeného mám třeba toho starého herce s parkinsonem, Rozbřeska, ten je úplně dojemný. Pak mám hrozně rád taky takové ty stařenky a policajta, jemuž byli předobrazem všichni ti totalitní fízlové – je typicky tátovsky bodrý a přitom totální debil. Olda hraje bezvadně kromě hlavních rolí dědka Jáchyma Boubelu a umí dobře slovensky, takže dokáže skvěle intonovat; jeho postava Spišáka je nepochybně jedním z vrcholů celého cyklu. Těžko bych mohl Rodinku dělat s někým jiným. Chtěli bychom to dotáhnout do tisícovky, pokud nám bude zdraví sloužit, a já bych klidně jel i dál...
Myslíte, že jsou Tlučhořovi generační záležitostí? Máte představu o rozpětí vašeho publika?
V současnosti už je to vlastně druhá generace publika. Seriál poslouchají i staří lidé – ono jim nevadí, že si z nich děláme srandu –, a právě proto mě mrzí, že přijdou o nové díly, protože mnozí z nich nemají internet. Podle našich zkušeností je posluchačské spektrum dost široké a Tlučhořovi mají příznivce i v zahraničí, třeba v Austrálii. Internet ovšem slouží pochopitelně hlavně mladým.
Jak si vysvětlujete, že se vaše Rodinka stala během těch patnácti let kultovním pořadem? Oslovují vás lidé v souvislosti s vaší tvorbou?
Těžko říct, v tom seriálu vlastně není jediná kladná postava. Nicméně jsem zažil, že během zájezdu s divadlem mimo Prahu, když jsem seděl na kafi v restauraci, za mnou přišel nějaký chlápek a nadšeně se představil jako Tlučhoř. Má to i podobu takového nevšedního kutilství: jednou mě na Slovensku hrozně potěšilo, když mi v restauraci v Pezinku nějaký pán přinesl dvě flašky vína s Tlučhořovými na etiketě.
Váš hlas je známý také z animovaného seriálu Simpsonovi, v němž mluvíte Marge. Nyní ještě v kinech stále běží Simpsonovi ve filmu. Myslíte si, že se dá srovnat látka původního seriálu s filmovým zpracováním?
Musím říct, že jsem ten film zatím neviděl, dělal jsem jen smyčky, které jsem namlouval. Simpsonovy dělám skoro tak dlouho jako Rodinku a velkou výhodou je, že se na nich podílí tvůrčí tým, díky němuž si seriál udržuje vysokou úroveň.
Vídáme vás občas na festivalových projekcích uměleckých filmů, což není u českých herců úplně typické. Je pro vás zájem o kvalitní a divácky náročné snímky samozřejmostí?
Ano, jistě. Já chodím do kina strašně rád už od dětství. Podobně jako v literatuře nejsem nijak úzce žánrově vyhraněný, ale rozhodně jsem filmový fanoušek, dokonce mě často nějaký snímek emocionálně zasáhne víc než divadelní představení. Vidět mistry herectví, jak pro vás hrají na tom velkém plátně, možnost soustředit se na detail, to je opravdu radostný pocit. Nejtěžší hereckou disciplínou je podle mě ale divadlo.
Když mluvíte o těch hereckých výkonech – je to pro vás dominanta, sledujete je jako herec víc než ostatní složky?
Pokud je to silný příběh, tak na to třeba pozapomenu, ale mám radost, když vidím, jak to někdo umí. Teprve teď nedávno jsem viděl poslední film od Michaela Hanekeho, Utajený, ten je tedy výborný. Annie Girardotová tam má jen jednu scénu, ale na tu nezapomenete. To je něco, jak je to zahraný! Jak hrdina mluví s matkou, jak ona leží v posteli, způsob, jakým vyslovuje věty... Ještě se teď chci podívat na dva filmy – Venuši, a pak je prý docela slušný jeden kriminální film s Anthonym Hopkinsem, Okamžik zlomu se to jmenuje. Zaujal mě i Zodiac Davida Finchera, klasicky natočený kriminální příběh, ale velkolepý. Bylo to trochu dlouhé, ale zase ta délka byla pro něco dobrá – že ukázala marnost počínání a pomýlenost všech těch slepých stop; svět jako značně zavádějící místo.
České filmy posledních patnácti let jsou až na sporé výjimky dosti tristní a nezřídka zoufalým způsobem zahrané. Souvisí podle vás úpadek stylu s úpadkem filmového herectví?
Ono je vůbec těžké rozlišit, co přesně to filmové herectví je. Ale hlavní problém vidím v tom, že jsou filmy udělané stylem, jako aby se vůbec něco točilo. Necítím za tím potřebu něco sdělit. Třeba i komedie by měla být s určitým názorem, aby bylo poznat, jací lidé to dělají. Chybí tady nějaké odevzdání se tomu, té věci. Musím se přiznat, že jsem řadu českých filmů neviděl, ale velice se mi líbil Gedeonův Návrat idiota a z novějších filmů Štěstí Bohdana Slámy, které mě oslovilo takovou zvláštní poctivostí. Byla z toho cítit přesvědčivá osobní výpověď režiséra.
Za obětavou pomoc děkují autoři rozhovoru Marianě Zilynské.
Zasloužilý umělec Mirko Hýl
Titul zasloužilého umělce, po kterém toužilo tolik českých celebrit normalizace, získal básník Mirko Hýl, který se angažoval více než kdokoliv jiný, až ve chvíli, kdy se jej ostatní zbavovali. V prosinci 1989 jej našel odhozený na ulici. I přes získaný titul a zasloužilost básníka zůstává dosud jeho dílo k naší škodě takřka neznámé. Zde proto předkládáme – zlomovým rokem 1968 datované – střípky z jeho pestré básnické tvorby.
Chci
Chci volně dýchat
Chci svobodu
Nechci šněrovačku
Chci volně dýchat
A mít třeba jen kačku
V portmonce života
Který se rychle mění
To nové právě přichází
Staré už vidět není.
Variace na Morgensterna
Třesky plesky
Hromy blesky
Láry fáry
Stará Máry
Jedna dvě
Dubček jde
Ovce kozy
Brežněv hrozí