Intelektuální zemětřesení

Dadaismus by bez něho neexistoval. Básník, který za první světové války emigroval z válčícího Rumunska do neutrálního „vězení“ jménem Švýcarsko, si rychle překládá pár básní, aby je mohl přečíst v kabaretu Voltaire. Absurdita, vzniklá spojením hodnot k sobě nepatřících, je mu prostředkem pro vyjádření protestu. Provokuje negací: „Inteligent, to je nanic – volá pan Antifilosof – co je vzácné a co má hodnotu, je idiot!“ Zničením konvencí hodlá – za nezastupitelného přispění bytostného humoru, ironie a sarkasmu – nalézt ztracenou spontaneitu tvorby i života. „Je nám třeba děl silných, rovných, přesných a navěky nepochopených,“ upozorňuje však přitom zcela seriózně v manifestu Dada.

Čtyřicet let poté se vysměje nesmyslnému zájmu o dadaistické hnutí a o jeho tvorbu ze strany oficiálních univerzitních institucí: „… dada pochybovalo o každé teorii, o každé duchovní konstrukci, byť byla i logická. Bylo by dobře, kdyby se takto nedůvěřovalo i dnes, pomyslíme-li zvláště na bezvýznamnost slov a na jejich neužitečnost, když se má vyjádřit nevyjádřitelné, to znamená senzibilita,“ píše roku 1958.

Vyjádření nevyjádřitelného zasvětil Tristan Tzara svůj život, což prokázal ve své „postdadaistické“ éře, zvláště v souborech Přibližný člověk (L‘Homme approximatif, 1931) a Zrní a plevy (Grains et issues, 1935): „Tu jsem v tichu couvl pod zničené předsíně/ luna se svraštila ve mně – a byl jsem celá noc/ s nádhernými spáry skal připravenými roztrhat lidské ticho.“ Ve snaze o záznam skutečného pohybu myšlenky vplouvá koncem dvacátých let zcela přirozeně do surrealismu, v němž dočasně zaujímá básnické i teoretické místo paralelně s Bretonem. Byl však k Bretonově sfinze jakoby nenápadně pootočen zády, jak konstatoval básník Zdeněk Lorenc, Tzarův neúnavný překladatel.

Lorenc se s Tzarou (v letech 1946-48) několikrát osobně setkal. Podle vlastních slov se tehdy stal „jedním z mála těch, jimž Tzara sám od sebe dal nahlédnout do svého literárního a filosofického soukromí“. Déle než půl století (až do své smrti roku 1999) překládal Lorenc obsáhlé vzorky ze všech období Tzarovy básnické tvorby. Stopatnáctistránkový výbor publikoval roku 1966 v nakladatelství Odeon pod titulem Paměť člověka. Více než dvojnásob obsáhlý výbor z jeho překladů, nazvaný Daroval jsem svou duši bílému kameni, nyní pro nakladatelství Concordia připravil editor Michal Bauer.

Báseň a úvaha

Tzarův dadaistický nonkonformismus byl ve svých antropologických dominantách („řev svraštělých bolestí, propletenec opaků a všech protikladů, groteskností, nedůsledností: ŽIVOT“) dosti vzdálen od očekávaného infantilismu nezávazných hříček – jak bývá dadaismus chápán infantilními interprety. Tzarovo Dada, to byla „srážka rovnoběžek“, jež provokovala především intelektuální zemětřesení.

Ze zmíněných antropologických dominant dadaismu, připravujících ono intelektuální zemětřesení, se pak u Tzary rodí velmi „nebezpečný“ druh lyrismu: lyrismu, jenž – coby vyjádření protestu – vede až k analogickému ztotožnění básnického subjektu se zemětřesením přírodním („Les by chtěl hořet tak žhavý jako je jeho žár“) a odtud i k zemětřesení sociálnímu (což pro přelom dvacátých a třicátých let nepředstavovalo hned příklon k „angažované poezii“, nýbrž tvořilo – obecně vzato – seismografický záznam reálné dobové situace).

Výsledkem bylo u Tzary propojení básně a úvahy do jednoho znepokojivého celku, v němž jako jeden z mála dokázal přímo sjednotit touhu po osvobození subjektivního básnického výrazu s elementární, dadaistickým furorem živenou vůlí po změně nelidského světa: „Čísla jsou tedy anděly vylouhovanými ze škubajících se žil.“

Ani ve svých evidentně politicky zabarvených verších však Tzara nesklouzával do socrealistické poetiky, do níž se v podobné dějinné situaci na příkaz „Moskvy-kazisvěta“ disciplinovaně zhroutili jiní exsurrealisté, jako například Aragon, Eluard či Nezval. V obsahové rovině se Tzara nicméně nevyhnul projekcím proklamativní emoce do proklamativního sociálna (a obráceně): „moje nenávist se nerozptýlí dokud žhavé železo nevnikne do obludných řad těch kteří se šíří jako komáři“. Přesto představuje Tzarova poezie (velmi podobně jako poezie jiného exsurrealisty, Reného Chara) konfesi bojovníka, který nehodlal ustoupit ani od svobody imaginace, tedy od náročné, takříkajíc „nečitelné“ poezie, ani od vnitřní nezbytnosti zaostřit tutéž imaginaci coby zbraň proti nenáročným, snadno „čitelným“ mediálním mlýnům jakékoli provenience. Tzarovo básnické dílo je i kvůli tomu „silné, rovné a přesné“ – a nepochybně bude i kvůli tomu „navěky nepochopené“.

Autor je redaktor revue Analogon.