Nehoráznost jako šestý smysl

ni pouta, okovy ni řetězy

Pouta zrezatí

a svoboda v řetězech nevězí

V+W: Pochod plebejců

Malíř Mikuláš Medek se kdysi pozastavil nad inflací toho, čemu v rámci poezie říkal „surrealistický kýč“. Jako příklad takového lyrizujícího kýče uváděl následující verše: „Kdykoli zavřeš oči/ zhasnou všechny hvězdy“. V poezii surrealisty Josefa Jandy, autora čerstvě vydané sbírky Dohořívající filozof, bychom „surrealistický kýč“ hledali marně. Janda je všechno, jenom ne lyrik, to za prvé. A za druhé má zvláštní schopnost udržovat se při psaní v bezpečné vzdálenosti jak od vyčtených vzorů, tak od protivné básnizující stylizace. A to v dnešní české poezii, včetně té surrealisticky orientované, není zrovna pravidlem.

Mnohem víc než oblíbenými autory z oblasti vysokého umění se Janda inspiruje prostořekými promluvami ulice. To je zřetelné v každé jeho básni bez výjimky. Příznačně se to projevuje například ve smyslu pro lidovou transkripci seriózní mediální informace. Ta dovede u Jandy vykrystalizovat (když už jsme u těch hvězd) například takto: „Astronomy překvapily mladé hvězdy/ v místech kde nemají co dělat“.

Poezie, rozpustilost a zhovadilost

Tato lidová, „nízká“ povaha Jandovy poezie přitom není falešnou stylizací, která především v takzvané alternativní kultuře bují už celá desetiletí (samozřejmě spolu s okázalou přisprostlostí). Nikoli: Jandovy texty jsou vulgární tak nějak samozřejmě – a vlastně se přitom dokonce obejdou víceméně bez vulgarismů. – O tom, že si Janda na žádného plebejce nehraje, protože jím v tom nejlepším smyslu je, svědčí ostatně fakt, že jeho „pouliční“ ladění přináší spolu s formou automaticky též funkční znaky onoho řekněme plebejského stylu. Například v básni Pandořina skříňka Janda bez vzdělaneckých skrupulí nemilosrdně trhá na kusy důstojný háv tragického mýtu a činí z něj klukovsky rozpustilou hříčku: „Z Pandořiny skříňky/ jsme nakonec vytáhli za panděro/ samotnou Pandoru/ Vztekle přitom prskala/ kousala a škrábala“.

Trvalým rysem Jandovy tvorby je zkrátka až infantilní smysl pro nehoráznost. – A právě tento šestý smysl (já tomu říkám modrý humor) oživuje v Jandově případě – jako by nic a s brutální, neukecanou stručností – i na pohled banální postřehy do podoby rafinovaného, bezmála filosoficky vybaveného soukolí: „Sedím v křesle/ a potichu tikám/ Napodobuji čas.“ Nebo: „…do rakve mi dejte samopal a baterku/ Já se totiž potmě bojím.“ – A aby si z toho (a koneckonců už z názvu knihy) někdo mylně nevyvodil, že by zde snad mohla být přítomna vážně míněná ambice po mudrující filosofizaci zmatku, strašící rovněž v tolika současných básních, vymršťuje Janda čas od času zmíněnou nehoráznost do natolik přesčárových postavení mimo hru, že by si to žádný samozvaný filosof s lyrou za rámeček nedal: „Velryba je samozřejmě také pták/ sice špatný letec/ ale výborný plavec.“

Podobná sdělení, upomínající nejvíc ze všeho, jak už bylo naznačeno, na klukovskou zlobivost posedlou omračováním posluchačů nikoli hrdinskými činy, nýbrž naprostými zhovadilostmi („Úderné oddíly bojovných slepic/ už druhý den mašírují Prahou“), tvoří základ Jandovy poetiky a nad slunce jasněji prozrazují, že jeho nutkání k tvorbě opravdu nevychází z touhy génia po uznání, tedy z běžné umělecké iluze štěstí, nýbrž výlučně ze slastné potřeby lekat své okolí nečekanými explozemi nehorázné krásy, tedy vlastně ze zdrojů řekněme psychologických. Jinými slovy: nikoli upachtěný a sám sebou unavený artismus, nýbrž lstivá a dětsky svěží hravost: „Dejte šanci díru/ Vona do ní vleze/ A máte ji v pasti“.

Slova z potrhlého snu

Hravost, ale taky velmi, velmi seriózní naštvanost. Nadávat Janda umí. Opět kupodivu (skoro) bez jadrných slov, každopádně ale s až zákeřnou ironií. Svůj náhled, že základní vlastností lidstva je blbost až na půdu, konkretizuje v zlomyslných komentářích, v nichž nešetří systém ani antisystém: „Zapojte se a vyhrajte s Friskies/ Zájezd pro vaši kočku na Kypr“; „Občas si pár lidí usmyslí/ že z gruntu změní svět/ Pochopitelně k lepšímu/ A potom zkurví co se dá.“ Není zkrátka pochyb, že Janda to opravdu vidí bledě s lidstvem jako celkem. Viz jeho báseň Nic víc: „Z pozice nezávislého pozorovatele/ Odkudsi z vesmíru/ Sledujícího dlouhodobě tuto planetu/ se lidstvo v globálu nutně jeví/ Jako přemnožené breberky/ Nic víc o nás do vědeckého hlášení/ odeslaného na mateřskou základnu/ Nemůže seriózní badatel napsat.“

Zmíněnou hravost či naštvanost svých dravých žertů Janda někdy zcela bez varování zbaví i onoho soukolí, které je jinak udržuje v jakési logice, byť třeba inverzní či perverzní. – Někdy zkrátka naplňuje dávné Rimbaudovo přiznání, že když píše, vznikne mu buď tvar nebo beztvarost, a to nezávisle na jeho vůli. Taková „beztvarost“ se pak trochu podobá hovorům ze spaní, které bývají o to přeludnější, že přes svou nelogičnost jsou přímo sugestivně naléhavé. Hleďme: „Rozsviťte trumpety/ a přineste je na náš stůl/ Potom laskavě odejděte/ a nechte nás dál šlapat zelí/ Máme ho plný dvůr“. – To není pasáž násilně vytržená z kontextu, to je celá, plnohodnotná báseň. Nehoráznost v celé své kráse, n’est pas?

Připomíná mi to Bretonovo nadšení pro Rimbaudovu báseň Sen: „[…] Vojáci ukrajují si chléb:/ Takový je život!/ Duch: Jsem Roquefort!/ To bude naše smrt! […]“ Podle Bretona se v oné básni „bez překážek snoubí zázračno s věcností“. – Upřímně řečeno působí ta Rimbaudova báseň spíš jako nedokončený záznam potrhlého snu. Byla však (a snad dodnes je) považována za dokončenou. A právě to jí dodává podobný nádech jako těm několika básním, jimž Janda úplně popustil uzdu.

Trochu to chrustlo

To ovšem není vyloženě typická Jandova poloha. Jemu se většinou ty verše přece jen jaksi samovolně uspořádávají, asi jako kovové pilinky v magnetickém poli. A přitom, jaká lyrika se v nich skrývá! – Jak bylo řečeno, lyrizujícím klišé se Janda vyhýbá (není v tomto smyslu lyrikem). Vyhýbá se jim, jako se toulavý pes bezděky, a přece s jakousi instinktivní záměrností, vyhýbá rasovi. – To tedy ano. Ale lyrika v původním smyslu (tedy – přihlouple řečeno – cit pro cit), se tím z Jandovy poezie přece jen nedala vyhnat. Její žilky vyšlehují čas od času z oné drahocenné bedny plné prskajících, kousajících a škrábajících nehorázností – a na chvilku jim nasazují nepředstíraně ušlechtilé rysy (byť s téměř monolízovským úšklebkem): „Hnízdo polárních sršňů v závěji zlověstně hučí.“

V básni Sen o zelené kočce se objevuje dokonce cosi jako něha: „Dneska se mi zdálo/ že si u nás na zahradě/ hrály čtyři kočky/ […] Nejhezčí z nich byla celá zelená/ […] a moc jí to slušelo/ Když si všimla že se na ni dívám/ zanechala skotačení/ přišla ke mně a řekla/ ‚Bonjour mon ami‘ /Byla to malá Francouzka.“ Na závěr nelze opomenout jeden pozoruhodný přírodní úkaz: v Jandově básni Andílek se totiž nehoráznost s lyrikou na okamžik pevně spojují vjedno. A to už je opravdu co říct. Člověk by si totiž myslel, že toho se lze nadít jen v legendách a přesto je to nejskutečnější skutečnost.

Snad by byla škoda necitovat zde zmíněnou báseň vcelku: „Autobus nedobrzdil na přechodu/ Trochu to chrustlo/ Duše nebohé Mařenky vzlétla na nebesa/ Když byla konečně nahoře pohlédla dolů/ Z té výšky se jí zatočila hlavinka/ a poblinkala se/ Potom škytla/ její ultralight se propadl do vývrtky/ a zmizela navždy v tajemném světě studní.“

Takhle má v té poetické žvanírně mluvit pravý surrealista.

Autor je redaktor revue Analogon.