Proměny metamorfóz

Václav Cílek chtěl své čtenáře seznámit s Borgesovým světem. Ale co se nestalo! Není to svět Borgesův, je to Cílkův svět na Borgesově lafetě, kterou autor během svého vyprávění opouští – a s níž se nakonec smiřuje již jen jako s komplementárním postojem. Borgesův svět vlastně představuje praktickou demonstraci toho, jak se záměr mění podle okolností. „Vršením poznámek se propracováváme ke knize, v níž je hlavní text nejméně důležitý.“

Změna záměru v závislosti na konkrétních okolnostech je pak vlastně základní devízou knihy. Cílek totiž pochopil, že Borges čte knihy, které jsou jiné než on sám, takovým způsobem, „že posilují a rozšiřují jeho hlas“, tj. že knihy krotí jako kovboj – dítě Argentiny. Cílkova odpověď Borgesovi je následující: „Člověk může mít své názory a víru a může se jich vášnivě držet, ale bude-li mít dar četby, uvidí i druhou stranu ctnosti. Nemusí změnit svou víru, ale může změnit čtení své víry.“ Což se při čtení a osvětlování Borgese právě stalo: autor interpretoval svůj dávný vzor jinak, než jak jej sám až dosud pojímal.

Pytel myšlenek

Ve své záměrně chaotické „literární encyklopedii“ uvádí Cílek velmi známé a čtené tvůrce vedle autorů téměř neznámých nebo zapomenutých. Zároveň si všímá autorů kanonických, ale právě proto vlastně paradoxně nečtených. Je tu Valéry a jeho pan Teste, je tu Shakespeare, Dante, Kafka. V poněkud ripellinovském přehledu se střídají mýty, obrazy prý dodnes nezahojeného traumatu třicetileté války, jsou tu metafyzičtí básníci ze Slezska, angličtí preromantikové, jsou tu kruhy černé magie a nekromancie. Objevuje se zde i Alfred Kubin, který neuměl vysvětlit svou knihu Země snivců, „protože některé její obrazy spatřil“. Ostatně, jak Cílek upozorňuje, z keltské sbírky Mabinogi je zjevné, že vize je cenná sama o sobě a má být velmi pečlivě zapsána, „i když nevíme, co znamená“.

Je tu kaleidoskop starých Řeků, zvláště Hérakleitos a jeho vykladači, jsou tu staří Římané, především Ovidius se svou vírou (kterou sdílely všechny staré národy), že totiž každý den, kdy se na obloze objeví slunce, je vítězný, že slunci je neustále nutno pomáhat v jeho obtížné práci a že pokračování světa není samozřejmé… Pokud jde o spojitosti a rozdíly mezi civilizačními modely (konkrétně mezi Západem a Orientem), konstatuje autor, že „Aladin a Sindibád jsou evropské konstrukce, možná složené z orientálních součástek, které byly exportovány jako fezy ze Strakonic mezi Araby, Peršany a Turky“. Důrazně pak upozorňuje, že západní myšlení je založeno na aristotelovské logice, na systematické četbě, zatímco Orientálec má v oblibě naopak kompozici ovládanou libovůlí: „má pytel myšlenek, kterým třese, a ony se mu spojují do stále nových obrazů“.

Okno do jiných světů

Cílkova kniha je jakousi příručkou srovnávací literatury. Avšak pozor! Autorovi přesto vůbec nejde o srovnávání literatur. Přistupuje ke srovnávání příběhů literatury s příběhy, které ji obklopují, případně s realitou přírody; důrazně demonstruje svůj neodbytný pocit, že „vykládat jedno umění jiným uměním znamená zacyklit se“, přičemž například výtvarným dílům určitého autora lze podle něho porozumět „lépe přes zvuky ledových ker posouvaných řekou, než studiem pláten jeho předchůdců a souputníků“.

To všechno je dokumentováno na příkladu dvojí komparace: před výtvory Jane Austenové či George Eliotové mu Božena Němcová připadá jako literárně velmi chudá příbuzná: to ovšem platí pouze při hodnocení literatury z pozice literatury! Jenže dobrá literatura je, jak tvrdí autor, mnohem víc než text: „je to okno do dalších světů a dob“. Pak se na text můžeme dívat „ne z toho pohledu, co obsahuje, ale kolik dalších obzorů otevírá“. Němcové Babička je pak i příběhem generací jejích čtenářů a interpretů, kterým se při listování v oné knize – neznámo proč – derou slzy do očí. Je to prý jako prohřátí a roztavení zemského tělesa dvojím teplem – „kinetickou energií vnějších dopadajících těles a vnitřních jaderných reakcí. Tak nějak vzniká planeta a literatura zemského typu“. – Cizinec však v případném překladu dané knihy spatří opět pouze její text. A bude zklamán. Což platí i pro Čecha stojícího tváří v tvář cizímu veledílu. Ostatně: „Zkuste si na Vánoce (…) zazpívat nějakou úžasnou islandskou koledu. Není to ono…“

Díla z doby genocid

Autor ze svého záběru rozhodně nevylučuje filosofii. Z množství filosofických citací, jimiž doprovodil agresivně něžné ilustrace-přeludy od skvělé Heleny Wernischové, se ovšem odráží k zneklidňujícímu „závěru“: „Petr Rezek v hospodě na náměstí ve Slavonicích na otázku, jak se mu překládá Plotinos, neodpověděl, ale místo toho objednal dvanáct piv, přestože jej slečna výčepní upozorňovala, že jsme jenom čtyři.“ V této souvislosti přistupuje ke srovnání filosofie a beletrie, pokud jde o jejich prožívání: soustředěnost na filosofický text prý dovoluje čtenáři, aby přitom stále zůstal sám sebou, zatímco v beletristickém příběhu, jenž je lékem na sobectví a uzavřenost, „odkládáme sami sebe jako nepotřebný kus nábytku“. Ostatně „všechny existující civilizace byly založeny na mytologii, ne na filosofii“.

Cílek ovšem chápe i étos mytologií, filosofií a jejich ideologií: je si dobře vědom toho, že jeho intenzita vyplývá z konkrétních přírodních a sociálních okolností, nikoli z nějaké libovůle. Zcela nenásilně pak prokazuje souvislost étosu s dějinnými zvraty na příkladu absolutních intercivilizačních šedévrů: paralelní indoevropská svědectví Mahábháraty, Starého zákona či Iliady podle něho zaznamenávají činy a události z dob „klimatických výkyvů, sociálních katastrof a válečných genocid“, pro něž „je charakteristický válečný étos, který bychom mohli vnímat až jako fašistický podtón.“ Autor k tomu samozřejmě ihned dodává, že se mu zde nejedná o nějaké politické vyjádření, ale jde prostě o výsledek pozorování. „Některé návraty ke kořenům jsou stejně tak tvořivé jako záhubné…“ Mystikové, tvrdí pak Cílek, čtou ovšem jen Bhagavadgítu a opomíjejí její nedílný doprovod – Sauptikaparvan, knihu známou též jako Masakr v noci. Umírající válečník, který zde hovoří o nezbytné oběti války, „je patetický jako politruk v sovětském filmu“.

Étos i humor

Autor nicméně zůstává dítětem své (naší) doby: je mu jasné, že kde nelétají třísky, tam se holt asi zrovna nekácí les – takže pak nezbývá než nahradit sebeopojnější mytické konkluze konkrétní, subjektivní, byť třeba na pohled přízemnější zkušeností: když Cílek sám píše fragment o Plotinovi, ví, že zde může používat velká slova, ale uvědomuje si přitom, že vlastně vůbec neví, co je za nimi. Oproti tomu – „všimněte si, že když někdo začne vyprávět o tom, co sám zažil, tak všichni začnou poslouchat jiným způsobem a se skutečným zájmem“. V kataklyzmatickém mezidobí musí tedy být i objekty a jevy, obsazené beletristickou, filosofickou či mytologickou inspirací, oživovány v prvé řadě reálnou zkušeností, jejíž obranou i útokem je… vtip. Řekl bych to takhle: když (mytologická či filosofická) ideologie spí, humor bdí. Přesně tak vyznívá Cílkova krátká zpráva, kterou kdysi poslal domů z daleké cesty, při níž stanul nad cihelnými kruhy řemeslníků u vykopávek závratně předvěkého velkoměsta Harappa: „Přejeli jsme řeku Indus a nějakého psa.“ Hleďme: étos a humor zároveň. Jeden bez druhého by v oné větě nic nepořídily. To je tedy Cílkův svět – svět kataklyzmatického mezidobí.

Autor je redaktor revue Analogon.