Arcibiskup Stanislaw Wielgus už není varšavským metropolitou. Avšak okolnosti, za jakých přestal zastávat jednu z nejdůležitějších funkcí v polské církvi, vzrušují veřejné mínění dál. Diskuse kolem celé záležitosti značně přesáhla okruh církevního prostředí.
Ve Wielgusově aféře nešlo jen o zkoumání toho, jak se církevní hodnostář zapletl do kontaktů se Státní bezpečností a rozvědkou Polské lidové republiky. Dokumentů totiž ve Wielgusově svazku moc není a spíš z nich nevyplývá, že by jeho spolupráce směřovala proti církvi. Důležitější než hodnocení oněch někdejších kontaktů, které byly morálně zajisté pochybné, bylo totiž metropolitovo vykrucování a jeho lhaní. Veřejně totiž popíral fakta, která byla později prokázána. A tak byli Poláci nuceni k nové konfrontaci s otázkami po minulosti. Tábor bratří Kaczyńských přišel k moci s heslem vypořádání se s obdobím takzvaného Lidového Polska. Podporovala je také církev – a nyní musí sama čelit důsledkům procesu vyrovnávání se s minulostí.
Lustrační dilemata
K lustracím se církev v Polsku vyjadřovala mnohokrát: zdůrazňovala, že jsou nezbytným předpokladem budování demokracie po letech totalitarismu. Horší už to ovšem bylo s praktickým uplatňováním tohoto principu ve vlastních řadách.
Skutečným přelomem se stala až činnost patera Tadeusze Zalewského, který v osmdesátých letech přežil fyzický útok příslušníků tajné policie. Když dostal z Ústavu národní paměti materiály, jež k němu tajná policie vedla, zjistil, že mezi lidmi, kteří na něho donášeli, bylo také mnoho duchovních, jeho příbuzných, známých a dokonce i přátel. Tehdy se rozhodl začít studovat problém spolupráce duchovních s tajnou policií do větší hloubky. A zároveň se v médiích začaly objevovat texty o dalších duchovních, kteří se v minulosti zapletli s bezpečností. Aby církev ukončila pochybnosti o celé záležitosti, přijala v srpnu 2006 konference polského episkopátu „Memoriál”, který upravoval principy zacházení s archivními materiály shromážděnými v Ústavu národní paměti, a také zásady morálního hodnocení jednotlivých duchovních, kteří byli s tajnou policií v kontaktu. Nakonec v listopadu 2006 vznikla Církevní historická komise. Ta měla prozkoumat část archivů ÚNP týkající se sledování a pronásledování katolického duchovenstva orgány bezpečnosti Polské lidové republiky. V záležitosti arcibiskupa Wielguse sehrála komise klíčovou roli. Výsledky jejích výzkumů byly předány do Vatikánu a také jemu samotnému.
Rozpory v církvi
Jedním z nejdůležitějších důsledků aféry arcibiskupa Wielguse bylo prohloubení rozporů, které v polské církvi existovaly už předtím. Na obranu metropolity, který se nakonec metropolitou nestal, vystoupil okruh vlivného Rádia Maryja. Na výzvu ředitele rozhlasové stanice, P. Tadeusze Rydzika, přijela do Varšavy početná skupina stoupenců stanice, která protestovala, když bylo v katedrále oznámeno, že Benedikt XVI. přijal Wielgusovu demisi. Zároveň však jiné katolické okruhy papeži děkovaly, že přijal správné rozhodnutí. Část polských biskupů přijala papežovo rozhodnutí s uspokojením, jiní dodnes tvrdí, že bylo Wielgusovi ukřivděno. Neobyčejně kriticky hodnotila část katolické hierarchie činnost katolických novinářů, kteří se podíleli na objasnění celé záležitosti. „Mediální katolíci”, jak je pohrdavě nazval jeden z biskupů, se stali cílem ostrých útoků, vyčítaly se jim nízké záměry a jejich činnost byla hodnocena jako škodlivá pro církev.
Neklid ještě prohloubilo vystoupení papežského nuncia arcibiskupa Józefa Kowalczyka, který v nevídaném rozhovoru pro Katolickou informační agenturu odhalil kulisy procesu předcházejícího jmenování biskupů a také jednotlivé etapy konzultací a zvažování kandidatury arcibiskupa Wielguse. Uvedl, že biskup neřekl celou pravdu o svých kontaktech s bezpečností. Na to reagoval arcibiskup Wielgus, který zveřejnil obsah své přísahy a prohlásil, že ji neporušil. Veřejné mínění tak mělo před sebou zcela nové dilema: jak si poradit s vyjádřením dvou arcibiskupů, z nichž každý popisuje jinak stejnou událost. Bylo přece zřejmé, že jeden z nich nemluví pravdu.
Zároveň záležitost vstoupila ještě do širších souvislostí veřejné diskuse o dokumentech bezpečnosti z dob komunistické diktatury. Věrohodnost materiálů shromážděných v Ústavu národní paměti veřejně zpochybnil primas Glemp, který je označil za „cáry papíru”. V podobném duchu se vyjádřili i publicisté a politici vystupující proti lustracím. Nikdo však už nezpochybňuje, že je nezbytné tyto dokumenty prozkoumat.
Autor je zástupce šéfredaktora katolického týdeníku Gość Niedzielny (Nedělní host), v letech 1999–2006 byl členem kolegia Ústavu národní paměti. Vydal mj. knihu Jidášův komplex. Zraněná církev: křesťané ve střední a východní Evropě mezi odporem a kolaborací, která v roce 2002 vyšla také česky.
Přeložila Petruška Šustrová.