Všechna něha světa

Pokud Vladimiru Nabokovovi nějaká kniha velmi uškodila, byla to jeho kniha nejčtenější, jeden z románových vrcholů 20. století – anglicky psaná Lolita (1955). Příchuť skandálu ho katapultovala do centra mediální pozornosti a definitivně potvrdila autorovo světové renomé. Číst Nabokova bylo stejně v módě jako se nad ním pohoršovat. Rovněž kritika ochotně obestřela autora i jeho dílo falešným příkrovem literárního mýtu. Ten mýtus hovořil o americkém autorovi ruského původu, o jeho „slovní pyrotechnice“, estétsky povrchní psychologii, o jeho sžíravé ironii a zaumné hře s literárními odkazy, ale především v Nabokovovi viděl tyrana, svévolně manipulujícího se svými postavami-loutkami, přičemž vcelku klidně přehlížel, že stejně nešetrně manipulovaly dějiny i s autorem samotným.

Takto Nabokova poznávají i čeští čtenáři v roce 1991, kdy u nás Lolita vyšla poprvé. V průběhu devadesátých let se pak objevily další Nabokovovy romány, dvě divadelní hry, jedna básnická sbírka, autobiografie a několik povídkových výborů. Ovšem teprve nyní, když nakladatelství Paseka vydalo poslední svazek souborného vydání Nabokovových povídek, můžeme říci, že v tomto ohledu byla „rehabilitace“ autorova literárního odkazu úspěšně završena.

Z berlínské samoty

První kniha povídek nás přenáší na počátek dvacátých let 20. století. Nabokov právě absolvoval studia v Cambridge, vrací se k rodině do Berlína, kde se věnuje poezii, píše povídky a překládá. V jeho psaní doznívají vlivy blokovského symbolismu (povídka Slovo), krátce se přiblíží estetice německého expresionismu (Bramborový elf, Bohové), ale v průběhu dvacátých let se souběžně ke snahám soudobých anglických modernistů a ruských formalistů propracovává k vlastnímu výrazu. Lyrický základ Nabokovova psaní je v tomto povídkovém souboru nejzřetelnější. Jsme zde svědky všech euforií a propadů, které zakouší jeho obnažené lyrické já. Právě v této poloze leží kořeny pozdějšího romanopisce s duší básníka. Přestože se s postupem let lyricky vzrušené, důvěřivé a bezbranné já obrní ironií, intelektuální hrou a černým humorem, něha, která už v této době při setkání s věcmi zaplavuje osamělého, přecitlivělého a introvertního chodce berlínskými ulicemi, přetrvává. „Krása a soucit – tak se nejblíže můžeme dostat k definici umění,“ prohlásí o několik desetiletí později.

Nabokov zachycuje tichou rozkoš maličkostí, sváteční tvář všednosti. S naivní důvěřivostí se vciťuje do veškerenstva, popisuje opojení harmonií světa (Zvuky, Dobrota). Málokterý autor by se při takovém postoji vyhnul sentimentu a kýči (že ani on nevyvázl nedotčen, je patrné v již zmíněném Bramborovém elfovi), jenže Nabokov má na své straně mocného spojence – tvárný jazyk, cit pro jeho jemné odstíny, pro neotřelou, marnotratnou metaforičnost, sílu ozvláštnění i nevšední obraznost. Jeho rukopis by byl nepředstavitelný bez vizuální inspirace, bez básnění pohledem. V mládí se sám chtěl stát malířem, smysl pro plastičnost, obraznou kompozici a konkrétní detail mu nakonec zůstal. Jako by v tom byl obsažen kus ruské tradice – lyricky zabarvená, a přece realisticky přesná obraznost Pasternakova nebo Buninova.

Nabokovův raný portrét by byl ovšem značně neúplný bez temné, tragické strany života. Zde má místo smrt v mnoha podobách – náhodná (Odlesky západu slunce, Čorbův návrat), dobrovolná (Náhoda), násilná (Pomsta) – je to motiv neustále se vracející. Euforie je splácena šílenstvím (Bachmann, Hrůza), minulost nostalgií (Dopis do Ruska), vnímavost osamělostí. Fantastické a pohádkové motivy, kterými jsou v tomto období spisovatelovy texty nezřídka ozvláštněny, oscilují mezi děsem a útěšností (Skřítek, Úder křídla, Pohádka). Už zde se rodí impresionistická krása vzpomínky a suverénní výstavba některých zápletek předznamenává pozdější vrcholné období (Mluvíme rusky, Ničema). Nabokovova berlínská vykořeněnost vede ke vzniku propracovaných estetických světů, které chrání před šílenstvím a jejichž krása vítězí nad smrtí a bolestí (Vánoce, Zvuky).

Krása jako vytrvalé loučení

V druhém desetiletí Nabokovova exilového života, jež mapují povídky druhého svazku, čím dál zřetelněji vystupuje na povrch Rusko jako příruční zavazadlo duše, které si na žádný ze svých pobytů a cest nezapomněl přibalit (Návštěva muzea, Ošklivý den, Lebeda). Prožitek ztráty se s léty násobí, andělé se z povídek vytrácejí, krása a smutek zůstává.

Nostalgie jako klíčový Nabokovův rys, přítomný už v první uveřejněné povídce z roku 1921, se proměňuje také, je mužnější, dospělejší. Teď není pouhou lítostí nad ztraceným domovem, ale jemným mechanismem, který uvádí do chodu bohatství vzpomínek a paměti. Paměť se stává zásadním tvůrčím zdrojem: „Kdybych já byl spisovatelem, dovoloval bych představivost pouze svému srdci a ve všem ostatním bych se spoléhal na paměť, ten protáhlý podvečerní stín vlastní pravdy,“ prohlašuje vypravěč ve vrcholné povídce tohoto období, v Jaru ve Fialtě.

Nostalgie začíná vyjadřovat obecný Nabokovův postoj k lidskému údělu, k osudné banalitě lidských životů (Pilgrim, Krasavice). Takový pohled se spojuje s popisem životního selhání v mnoha podobách: ať už je to nemoc (Terra incognita), stáří a chudoba (Nábor), smrt blízkého, nehoda (Dokonalost), ztracená láska (Hudba), emigrace (Shledání), nepřizpůsobivost cizince nebo pouhá jinakost (Leonardo). Tato nostalgie přibírá čím dál více dalších příměsí – humoru, odstupu a jízlivosti ironie – z prvotního zážitku, z prchavé krásy, ze smutku, z pocitu ztráty a ze soucitu vytváří mnohovrstevnaté obrazy, přičemž vypravěč sám sebe čím dál častěji umisťuje na jejich okraj či přímo mimo jejich rámec, vytváří si soucitnou distanci, která jediná umožňuje pronikavost nezaujatého vidění. Právě v tomto období má počátek údajná chladná krása, citová prázdnota a kalkulace pozdějších Nabokovových próz.

Povídky se rozrůstají také tematicky. Mnohem větší místo zaujímá sociální tematika. Atmosféra hospodářské krize přináší do povídek pronikavější obraz násilí a davové brutality (Oblak, jezero a věž, Leonardo). Vedle vzpomínky z dětství (Lebeda), kde už můžeme tušit zárodek pozdější autobiografie Promluv, paměti (1951), se zde objevuje motiv sexuality (Světák), jejž s takovou suverenitou rozehraje v Lolitě. V metafyzicky laděné povídce Zaměstnaný člověk se naposledy mihne andělská postava v krotkém podání hrdinova souseda Engela. Jako by tím předznamenala i jiné loučení.

Velké oko koulející se v jamce světa

V zimě na přelomu let 1939–40 opouští Nabokov ruský jazyk a následující jaro i Evropu. Od této chvíle bude ve svých knihách promlouvat jen anglicky. Na povídkách tohoto období je patrný dotek temnoty, který za sebou zanechala světová válka (Vyhubení tyranů), přestože ani tentokrát se autor nevzdává svého groteskního humoru, který brilantně uplatnil v povídce Skupinový portrét, 1945. Opět se vrací ke svým dávným motivům, jako je šílenství, tentokrát nahlížené z klidného odstupu (Znaky a symboly). Bizarní námět povídky Scény ze života zrůdy jako by odrážel vzdálené echo někdejšího berlínského expresionismu. Část povídek se zabývá tématem umění a umělců (Zapomenutý básník, Vasilij Šiškov, Lik).

Nabokovův jazyk se v tomto období zcela osvobozuje, podléhá kouzlu možných světů, ve kterých se sám stává hlavní postavou. Povídka Solus Rex se odehrává ve vymyšleném království, oživeném principem jakéhosi pseudostaroanglického jazyka (později se k podobnému nápadu autor vrátí v románu Bledý oheň, 1962). Povídka Proměny času, která je hrou na memoáry (čímž Nabokov zaujímá ironický odstup i od své nostalgie a sebe samého), se spolu s posledním příběhem, nazvaným Lance, ocitá na hranici srozumitelnosti. Tím se uzavírá i Nabokovova povídková tvorba.

S poslední povídkou získává jeho literární portrét na celistvosti. Máme před sebou něžného ironika i brilantního stylistu. Mistra intertextových výpůjček, který po celý život ve svém psaní důsledně trval na propojení estetiky, metafyziky a etiky. Třebaže se jeho pozdní texty začínají do sebe hermeticky uzavírat a připomínají jakési zvláštní šachové úlohy, krása a soucit v nich přetrvává. Nabokovovy světy někdy ztrácejí na sdělnosti, ale až do konce nepřestanou být místem čistého estetického požitku.

Autor studuje literární komparatistiku na FF UK.