Premiér Topolánek se pravidelně každé pondělí rozčiluje nad stavem naší mediální krajiny, či přesněji řečeno nad úrovní komunikace ve veřejném prostoru. S řadou jeho připomínek lze souhlasit. Je potřeba ale připomenout, že je za tento stav spoluzodpovědný.
Novinářům vyčítá, že „z mediálního prostředí se stala žumpa“ a že jejich dotazy patří do rubriky „blbý a ještě blbější“. Obviňuje je z toho, že jsou „Paroubkovi nohsledi… Stačí přece, když Džordžíno ukáže prstem – za to může Dalík… Vy jste se museli úplně zbláznit, že mu toto všechno žerete a že mu na to naskakujete.“ V citátech, které jen prozrazjí, že pan premiér nad sebou ztratil kontrolu, bychom mohli pokračovat. Podobně už kdysi hovořil i bývalý sociálnědemokratický premiér Zeman. Jenže – a v tom je ten problém – hovoří-li takhle premiéři českých vlád, které pak citují média, utvářejí tím společensky přijatelnou jazykovou normu, zamořují veřejný prostor hrubostmi, které nikdy nepopisují skutečnost, ale jsou jen výrazem jejich vlastní bezradnosti. Chybí-li
čelným představitelům našeho mladého státu i nepatrná špetka úcty v obcování se slovem, nemohou ji přece vyžadovat od druhých.
Podíváme-li se na neutěšený stav naší mediální krajiny historicky, i tam najdeme selhání právě u politiků: byli to přece oni, kdo v roce 1992 dali privátní televizi Nova kanál s nejlepším pokrytím, na který byla zvyklá se dívat většina občanů, a ještě řediteli této stanice Vladimíru Železnému dovolili, aby nedodržel licenční podmínky – původní vysílací práva totiž dostal na tvorbu vysoce náročných pořadů pro kulturní diváky. A byla to tato televize, která začala systematicky tlačit úroveň zpráv k buváru, úroveň politických debat k emocionálnímu křepčení „v kotli“ a úroveň zábavných pořadů k velmi pokleslé a někdy až oplzlé hrubosti. A protože opět politici začali tlačit Českou televizi k úsporným opatřením a posuzovali ji převážně podle sledovanosti, nutili ji tak k tomu, aby se Nově přiblížila. A pokleslý stav elektronických médií posléze dovolil pochopitelně i tištěným médiím, aby šla s úrovní dolů, a způsobil proměnu prestižních médií (s výjimkou Hospodářských novin) na úroveň popnovin. Kvůli selhání politiků nemáme v naší mediální krajině ani jeden prestižní deník, který pracuje soustavně s analýzou a backgroundem, a ani skutečnou veřejnoprávní televizi, která by dbala na vysoké standardy žurnalistiky, pěstovala chladný odstup od politiků a nezdravé tendence v médiích soustavně reflektovala.
Náprava tohoto vskutku neutěšeného stavu je v tuto chvíli ale proto zase jen a jen na politicích, kteří jako jediní mají v rukou nástroje, jak tento stav změnit. Politici by měli tlačit na to, aby vysokou laťku profesionality držela po odchodu BBC z Čech Česká televize a Český rozhlas, eventuálně pomocí daňových nástrojů zvýhodnit prestižní noviny. Jak napsal nedávno filosof Jürgen Habermas, který upozorňoval na podobné nebezpečné tendence v Německu: „Demokratická společnost si selhání mediální scény nemůže dovolit a neviditelná ruka trhu tuto situaci není schopná vyřešit. Prestižní média totiž produkují sociální energii, kterou je třeba dotovat stejně jako cenu elektřiny či uhlí. Navíc vytvářejí tzv. sjednocující rozhraní, které pomáhá zodpovědným občanům v orientaci ve společnosti. Naše mediální krajina ale bohužel již selhává.“
Situace je ještě složitější o to, že vstup mas do moderních dějiin, který byl u nás opožděný a uskutečnil se až po roce 1989, znamená totální kolaps tradiční kultury (Broch). Současně ale z politiky mizí obsah (politika je instantní, řízená jen marketingem a průzkumy veřejného mínění) a i ona se stává součástí zkolabované kultury. Proto není schopná zmíněné posuny na mediální krajině ani reflektovat. Výstupy pana premiéra to jen dokazují.