Nekrofil

12. října 19…

Šedé řasy té malé holky vrhají šedý stín na její tvář. Ironicky a mazaně se usmívá jako ti, co toho hodně vědí. Obličej jí věnčí dvě rozcuchané kadeře, padají k lemu košile vytažené k podpaží, takže má odhalené břicho modravé barvy, jakou mívá některý čínský porcelán. Nadmíru plochý, nadmíru hladký Venušin pahorek se nepatrně leskne pod světlem lampy; jako by ho pokrýval povlak potu.

Roztáhl jsem stehna, abych prozkoumal vulvu tenoučkou jako jizva, s průsvitnými, bledě nafialovělými pysky. Ale budu muset ještě počkat pár hodin, neboť celé tělo je zatím trochu tuhé a svraštělé, dokud teplem v pokoji nepovolí jako svíčka. Takže počkám. Tahle malá holka za to stojí. Je to opravdu překrásná mrtvola.

13. října 19…

Včera večer mi ta malá holka provedla pěknou lumpárnu. Měl jsem se mít na pozoru, už kvůli tomu jejímu úsměvu. Zatímco jsem vklouzával do toho chladného, měkoučkého, rozkošně uzounkého těla, jaké mají jen mrtví, dítě najednou otevřelo oko průsvitné jako oko chobotnice a s příšerným škrundáním v břiše na mě vyvrhlo černý proud záhadné tekutiny. Její otevřená ústa, jako maska Gorgony, bez ustání zvracela šťávu, jejíž pach zaplňoval pokoj. To vše poněkud pokazilo mé opojení. Jsem zvyklý na lepší způsoby, poněvadž mrtví jsou čistí. Už vyvrhli své exkrementy, když opouštěli život, jako když odkládáme potupné břímě. Však také jejich břicho zní dutě a tvrdě jako buben. Jejich jemný, silný zápach připomíná pach bource. Zdá se, že vychází ze srdce země, z říše, kde larvy putují mezi kořeny, kde čepelky vrhají chladné stříbřité záblesky, kde prýští krev budoucích chryzantém, mezi sypkými rašelinami, sirnými bahnisky. Pach mrtvých je pachem návratu do vesmíru, pachem ušlechtilé alchymie. Neboť nic není tak čisté jako mrtvola, a ta je časem čistší čím dál víc, až do konečné čistoty téhle velké porcelánové panenky s tichým úsměvem a věčně roztaženýma nohama, která je v každém z nás.

Strávil jsem přes dvě hodiny čištěním postele a omýváním holčičky. Tohle dítě zvracející hnilobný tmavý inkoust se skutečně chová jako chobotnice. Teď už nejspíš vychrlila všechny své jedy a poslušně leží na prostěradlech. Ten její falešný úsměv. Ručičky s drobnými nehtíky. Modrá moucha, která přilétla bůhvíodkud, si jí neustále znovu a znovu sedá na stehna. Tahle malá holka se mi velmi rychle začala zajídat. Není jednou z těch mrtvých, s nimiž se zarmouceně loučím, něco jako když oplakáváte, že musíte opustit přítele. Přísahal bych, že to byla ničemnice. Ještě občas vyluzuje hluboké škrundání, které ve mně vzbuzuje nedůvěru.

14. října 19…

Dneska v noci, když jsem se chystal tu malou holku zabalit do igelitového pytle, abych ji mohl hodit do Seiny poblíž Sèvres, jak to obvykle v podobných případech dělávám, si zničehonic uzoufaně povzdechla. Mezi zuby zasyčela bolestné dlouhé sss ve slově Sèvres, jako kdyby pocítila jakýsi nesnesitelný zármutek z budoucího opuštění. Srdce se mi sevřelo neutuchajícím soucitem. A tak jsem prostému, odpudivému půvabu tohohle dítěte uvěřil. Vrhl jsem se na ni a zlíbal ji kajícně jako nevěrný milenec. Došel jsem si do koupelny pro kartáč a začal jí česat vlasy, které byly matné a polámané, pomazal jsem ji olejíčky a parfémy. Ani už nevím, kolikrát jsem to dítě pomiloval, dokud okno za staženými roletami nezbělalo světlem.

15. října 19…

Cesta do Sèvres je cestou každého těla a vzdychání oné zvracející s tím nic nenadělá. Bohužel!

2. listopadu 19…

Dušičky. Nádherný den. Toho rána byl hřbitov Montparnasse obdivuhodně bezútěšný. Obrovský dav ponořený do smutku se mačkal v alejích mezi chryzantémovými gloriolami a vzduch měl hořkou pachuť opojenou láskou. Eros a Thanatos. Všechna ta pohlaví pod zemí, myslí se na to vůbec někdy?

Rychle se stmívá. I když jsou Dušičky, dneska večer ven nepůjdu.

Vzpomínám si. Bylo mi právě osm. Jednoho listopadového večera, podobného tomu dnešnímu, mě nechali samotného v pokoji, který zaplavoval stín. Měl jsem strach, protože dům byl plný podivného přecházení, tajemného šeptání, souvisejících, to jsem cítil, s maminčinou nemocí. Hlavně jsem cítil, že se na mě zapomnělo. Nevím, proč jsem se neodvážil rozsvítit, seděl jsem mlčky a bojácně ve tmě. Nudil jsem se. Abych se rozptýlil a utěšil, začal jsem si rozepínat knoflíčky na šortkách. Našel jsem v nich tu teplou a příjemnou věc, která byla vždycky se mnou. Už nevím, jak moje ruka objevila ty správné pohyby, ale najednou jsem se ocitl ve víru slastí, z nichž mě nemohlo vytrhnout snad nic na světě, jak jsem si myslel. Nesmírně jsem se podivil, když jsem objevil takový zdroj rozkoše na vlastním těle, a ucítil, jak se zvětšuje, o čemž jsem před chvílí neměl ani ponětí. Zrychlil jsem pohyby a moje rozkoš byla ještě větší, ale – i když vlna, která jako by se zrodila na dně mých útrob a vypadala, že mě chce zaplavit a vyzdvihnout někam vysoko mimo mne – po chodbě se rozlehly rychlé kroky, dveře se rozrazily, vyšlehlo světlo. Na prahu stála bledá, zděšená babička a její neklid byl tak veliký, že si nevšimla, v jakém jsem stavu. „Mé ubohé dítě, tvá matka umřela!“ Pak mě chytla za ruku a rychle mě odtáhla. Měl jsem na sobě námořnický obleček, jehož dlouhá košile naštěstí zakrývala poklopec, který jsem neměl čas zapnout. Matčin pokoj byl plný lidí, ale byl ponořený do pološera. Uviděl jsem otce, klečel u hlavy postele a plakal s hlavou zahrabanou v pokrývkách. Nejdřív jsem v té ženě matku skoro ani nepoznal, vypadala mnohem krásnější, větší, mladší, vznešenější, než jak se mi jevila doteď. Babička vzlykala. „Polib ještě jednou maminku,“ řekla mi a přistrčila mě k posteli. Vytáhl jsem se k té úžasné ženě na bělostném ložním prádle. Položil jsem rty na její voskový obličej, sevřel jsem ve svém malém náručí její ramena, nadechl se její omamné vůně. Byla to vůně bourců, které nám rozdal ve škole učitel přírodopisu a které jsem choval v papírové krabici. Tahle jemná, suchá, muškátová vůně listů, larev a kamenů vycházela z maminčiných rtů, už se rozlévala v jejích vlasech jako parfém. A najednou se mého dětského tělíčka opět zmocnila se zarážející naléhavostí přerušená slast. Tiskl jsem se k maminčinu boku a cítil, jak mnou projelo velmi příjemné zachvění, a já poprvé vytekl.

„Ubohé dítě!“ řekla babička, která nepochopila zhola nic z mých vzlyků.

5. listopadu 19…

Obvykle se tvrdí, že ti, co milují mrtvé, jsou postiženi anosmií. U mě tomu tak není a můj nos čile vnímá nejrůznější pachy, i když jsem, jako všichni, tak zvyklý na pach svého okolí, že už ho ani necítím. Je totiž docela možné, že mi celý byt páchne po bourci, a já to ani nevnímám.

Uklízečky nedávají najevo žádný zvláštní neklid, když uklízejí v mém starožitnictví, které jsem zdědil po otci. Nanejvýš občas mezi zuby nadávají nad veteší, hnízdy prachu, křehkými věcmi tak ošklivými, že by bylo lepší koupit si za míň peněz nové. Jen v mém bytě v pátém patře mě jejich chování nutí k přemýšlení. Dívají se do rohů s výrazem obezřetného podezření. Potutelně mě pozorují, a hlavně nasávají pach linoucí se bytem a přitom si mnou oči. Čichají a čichají, hledají v paměti a nenacházejí nic podstatného, zase čichají, dokud se jich nezmocní zvláštní neklid. Vypadají jako štvaná zvěř, pak zmizí. Když se je pokusím znovu najmout, nejasně mi odpovídají s bojácným výrazem a kroutí hlavou, když jim navrhnu zvýšit gáži. Dám do novin další inzerát a začne tentýž příběh. Jednou se mě přece jen jedna z těch žen odvážila zeptat, proč nosím pořád černé oblečení, i když mi nikdo neumřel. Jiná, velmi mladá a už obézní, jejíž jméno jsem zapomněl, prohlásila v jednom krámku ve čtvrti, že páchnu jako upír. Pořád tahle stará a scestná záměna mezi dvěma naprosto odlišnými bytostmi, jako je upír a nekrofil, mezi mrtvým, který se živí živými, a živým, jenž miluje mrtvé. Nicméně nepopírám, že po několika dnech začne být vůně bource nepříjemná jako rozžhavený kov, čím dál štiplavější, až nakonec zhoustne do puchu vnitřností. Každé z těchto stadií má své kouzlo – ačkoli to poslední ohlašuje odloučení –, ale nikdy mě nenapadlo žrát maso některého z mých mrtvých přátel nebo si načepovat krev.

A co se týče mé domovnice, ta už se dávno přestala divit, že nemám „přítelkyni“. A protože se nikdy neobjevil ani nejnepatrnější „přítel“, jednoduše to uzavřela tím, že jsem jako Josef, ubožák. Tím líp. Některé skutečnosti by tahle primitivní duše mohla jen těžko přijmout. Své přátele s řití jako chladný mentol, své nevšední milenky s šedivě mramorovaným břichem si přivážím v noci ve svém starém chevroletu, když všechno spí, a doprovázím je až k mostu v Sèvres nebo v Asnières.

3. prosince 19…

Dneska ráno, když jsem vyřizoval poštu, mě jeden zákazník požádal o něco strašlivého. Byl to asi čtyřicetiletý muž s brunátnou tváří, počínající pleší, oblečený jako advokát nebo ředitel podniku. Podíval se na nábytek, porcelán, obrazy, ale hlavně na kuriozity, zdálo se, že něco hledá. Pak nakonec přistoupil k mému stolu: „Řekněte mi, pane, neměl jste tu kdysi zábavné netsuke? Hlavně mám na mysli ty od Koshiho Muramata.“ Vteřina, naše pohledy se setkaly. Kolik je těch, co znají Koshiho Muramata, mistra z 18. století, který se ve svém ateliéru na Kjúšú věnoval výhradně pohřebním netsuke? Hyeny dopouštějící se sodomie na mrtvých, sukuby provádějící felace, masturbující kostry, mrtvoly spletené jako klubka zmijí, strašidla stravující zárodky, kurtizány nabodávající se na ztuhlý penis mrtvého…

„Je mi líto,“ odpověděl jsem, „ale lidi vlastnící díla tohoto mistra se jich většinou nechtějí vzdát. Nicméně když mi necháte svou adresu, mohl bych, pokud bych na něco narazil…“

Stroze odmítl, dávaje mi tak najevo, že pochopil, že mu něco takového nikdy neprodám. Netsuke od Koshiho Muramata si nechávám pro sebe! Takové věci může sbírat jenom nekrofil a ten muž mě znervózňoval.

„Možná se radši zase někdy stavíte?“ navrhl jsem.

„Nebydlím v Paříži. Jezdím sem jen občas.“

Rozloučil se a odešel. Nevadilo by mi popovídat si s ním o pohřebních netsuke, říct mu pár zbytečných slov, chápavě se na něj usmát. Ne proto, abychom se víc poznali, ale aby postřehl, že ho chápu. To je všechno. Neboť když se nekrofilové – je jich poskrovnu – poznají, nevyhledávají se. Nadobro si zvolili nesdělitelnost a jejich láskám se daří v nevýslovném. Jsme samotáři, nejsme spojeni ani životem a smrtí. Neexistuje žádné spojení. Neboť život a smrt jsou spojeny navždy, neoddělitelně jako voda smíchaná s vínem.

Nemohl jsem se ubránit smíchu, když jsem si vyndal z kapsy od vesty netsuke, které nosím stále u sebe. Není větší než tři centimetry a představuje dva tlusťoučké venkovany, jak velmi obratně smilní v očním důlku mrtvoly.

4. prosince 19…

Návštěva milovníka netsuke mi připomněla několik neobvyklých setkání, kdy se projevila cizí nekrofilie. Popravdě řečeno nic moc senzačního ani častého. Například si vzpomínám na pohřeb, kterého jsem se účastnil, když mi bylo asi dvacet. Tenkrát jsem se tam ocitl ne proto, že jsem chtěl, ale že jsem musel; jednalo se o vzdáleného příbuzného, jehož nevzhlednost a odpudivý charakter mě připravily i o sebemenší chuť prohlédnout si jeho rakev. Stalo se to při výkropu, kněz odříkával žalmy, několik žen štkalo. V malé soukromé kapli bylo k zalknutí a katafalk zaujímal skoro celý ústřední prostor, vůně květin, svíček a kadidla snad dávala tušit náznak bource morušového. Brzy jsem si všiml, že jsem to nepostřehl jen já. Stál jsem v jedné z malinkatých postranních lodí, kde byl stín sice velmi temný, ale ne natolik, aby se přede mnou skryl jeden velmi obyčejný pár sice ve smutečním, avšak – nevím proč – vytušil jsem, že se sem přišel pobavit. Zajisté, hudba, pohřební písně a bourec působili na muže specifickým způsobem, neboť jsem zřetelně slyšel, jak se ho jeho společnice šeptem ptá, v jakém je stavu. Použila jedno vulgární slovo, jehož hrubost mě zarazila. Ještě tu myslím došlo k naznačení pohybu, ale tím si nejsem úplně jistý. Buď byl pár moc stydlivý, aby pokračoval dál, anebo dal přednost intimitě pokoje a spěšně opustil kapli. Ženino černé oblečení se mě při odchodu lehce dotklo. Měla mléčnaté, nehybné oči jako slepci.

Tihle dva byli jen odvar z nekrofila a jejich sklon nedosáhl opravdové vášně. Ale existují i tací, kteří se nezastaví před ničím, a já si vzpomínám na jedno ošklivé setkání loni na hřbitově Montmartre.

Pohřbili herečku, kterou jsem znal, protože byla mojí zákaznicí, ženu, jež nebyla ani krásná, ani ošklivá, zkrátka nevýrazná, nevypadala, že by někdy mohla vzbudit přemrštěné city. Jakmile jsem se dozvěděl, že je mrtvá, hluboce jsem po ní zatoužil. Přišel jsem na hřbitov v lijáku, který mi samozřejmě nemohl usnadnit práci. Jako obvykle jsem vypáčil boudu se zahradnickým nářadím, abych si opatřil rýč. Vždycky postupuji velmi rychle a nikdy mi to netrvá déle než hodinu, otevřu hrob, sestoupím dolů, vypáčím dlátem víko rakve a vyšplhám se zase s mrtvým nahoru díky velmi pečlivě propracované technice. Už mi tedy zbývá jen dostat tělo do auta, jedinou překážkou je přehodit je pomocí provazu přes zeď.

Tu noc mě zdržel hrozný déšť; příval vody, těžká hlína. Meteorologové předpovídali, že srážky budou trvat čtrnáct dní, tak dlouho jsem čekat nemohl. Když jsem s námahou vylézal z kluzkého hrobu, uviděl jsem muže, jenž se schovával za náhrobním kamenem a sledoval mě. Na pozadí tmy se zřetelně rýsovala jeho tlustá silueta, zavalitá šíje. Zmocnil se mě hrozný strach. Ten muž mě bude pronásledovat, možná mě zabije. Nebo mě spíš udá. Ani jsem si neuvědomil, co dělám, upustil jsem herečku a utekl tak rychle, jak mi to strach dovolil. Přeskočil jsem zeď a pomalu jsem se uklidnil až doma. Byl jsem si jistý, že mě nikdo nesledoval. Ten člověk by proti mně neměl žádné důkazy.

Druhý den jsem se v novinách překvapeně dočetl odpornou zprávu. Na hřbitově Montmartre se našla nahá, rozpáraná a hrozivě znetvořená mrtvola známé herečky. Déšť zahladil všechny stopy. Takže ten hnusák, co mě špehoval, zneužil plod mého úsilí. Taková ohavnost! Zlostí a žalem jsem se rozplakal.

22. prosince 19…

Toho rána jsem se šel projít na hřbitov Ivry, půvabně zavátý sněhem jako slaďoučká cukrová homole, podivně zbloudilý v plebejské čtvrti. Když jsem se díval na vdovu, jak zdobí nebožtíkův hrob malým vánočním stromečkem, najednou jsem si uvědomil, že už je strašně málo těch truchlících žen s vlajícími závoji, mimochodem často plavovlasých, které navštěvovaly velké hřbitovy před dvaceti lety. Většinou to byly – nicméně ne vždycky – profesionálky, které provozovaly své řemeslo za rodinnými hrobkami s nedostatečným zápalem a zcela deprimující upřímností. Maso pro vdovce.

1. ledna 19…

Nový rok slavím v dobré společnosti: s domovnicí z ulice Vaugirard, která zemřela na embolii. (Takové podrobnosti se často dozvím na pohřbu.) Tahle malá stařenka není samozřejmě žádná krasavice, ale je neuvěřitelně příjemná, lehce se nosí, je tichá a ohebná, milá, i když jí oči zapadly do důlků jako oči panenky. Vzali jí umělý chrup, takže má propadlé tváře, ale když jsem jí svlékl příšernou nylonovou košili, překvapila mě, měla pevná, hedvábná, zcela neporušená prsa jako mladice: to byl její dárek k Novému roku. Milování s ní je prostoupeno jistým klidem. Mé tělo nerozněcuje, ale vzpružuje. I když mám obvykle na mrtvé velmi málo času – který rychle uběhne – a snažím se využít v jejich společnosti každou vteřinku, tuhle noc jsem si k ní lehl a několik hodin vedle ní spal jako manžel vedle manželky, jednu paži jsem jí položil pod útlou šíji a druhou na břicho, které mě naplňovalo jakousi radostí.

Malá domovnice se jmenuje MarieJeanne Chaulardová. Takové jméno by jistě ocenili bratři Goncourtové.

Její prsa jsou opravdu znamenitá. Když je stisknete, vytvoří se mezi nimi úzká, buclatá, nesmírně příjemná skulinka.

Něžně hladím šedivé, jemné vlasy stažené dozadu, krk a ramena, kde teď usychá stříbrný sliz, jaký za sebou nechávají slimáci…

Z francouzského originálu Le Nécrophile přeložili Anna a Erik Lukavští. Kniha letos vyjde v nakladatelství Fra.