Národní filmový archiv zakoupil do tuzemské distribuce pětatřicet let staré stěžejní dílo režiséra Wernera Herzoga Aguirre, hněv Boží.
Polovina 16. století, Andy. Stovky španělských vojáků a domorodců, nyní již otroků, klesají po úzké a strmé cestě dolů do údolí. Cílem expedice conquistadorů je bájné El Dorado. Úvodní záběr snímku Wernera Herzoga Aguirre, hněv Boží by se mohl jednoduše opájet svojí velkolepostí a otevřít brány konvenčnímu dobrodružnému či historickému filmu. V případě Aguirreho, v němž španělské dobyvatele sledujeme z perspektivy Boha – skrze zamlžená oblaka – a v němž velký celek doprovází psychedelicky zabarvená skladba Floriana Frickeho, vystupujeme mimo běžné filmové žánry a jejich specifické atributy.
Přestože sledujeme lopotící se výpravu z efektně impozantního úhlu, nejde o prázdné gesto či samoúčel. „Boží perspektivu“ z počátku díla lze brát jako interpretační klíč. Už zde totiž dochází ke konfrontaci lidské soupeřivosti s přírodou a snahy dobýt nehmotné (viz El Dorado) s bláhovostí takového úsilí. Po expozici sestupuje kamera dolů k zornému poli lidí, aby až do samotného závěru sledovala s opovržením morální a rozumovou degradaci conquistadorů. Pak, když na voru zůstává jen šílenství propadlý Aguirre a smějící se opice, kamera se otáčí kolem něj. Jakoby odpoutána od zemského povrchu, lehká a éterická, vrací se do své „božské“ podstaty. Bůh zvítězil, ironií je, že mu stačilo se celou dobu pouze dívat. Dobyvatelé se buď vyvraždili navzájem, anebo podlehli domorodým obyvatelům či krutým podmínkám mimo civilizaci. Ať už to byl ten nebo onen důvod, sehrálo zde hlavní roli postupné blouznění, odtržení se nejen od norem civilizované společnosti (a zákonů španělského království), ale především od reality.
Podmanivost netvora
Aguirre, hněv Boží je postaven na putování části expedice, která má zjistit, zda a jak je El Dorado blízko. Vůdcové výpravy se zde střídají tak rychle, jak rychle ubývá naděje na objevení cíle. Neexistující místo totiž může objevit pouze jediný z nich – Aguirre, ten, který začíná s představou sebe coby slavného dobyvatele a končí s vírou, že je bohem. Aby režisér a scenárista Werner Herzog věrohodně zachytil cestu do pekla nemocné duše, natáčí výhradně v peruánských reáliích, za nuzných (nejen finančních) podmínek a chronologicky. Čím dál větší únava, pochybnosti a choroby byly sice načrtnuty již ve scénáři (vznikl údajně během dvou a půl dne), ale „zhmotnily“ se i ve skutečnosti – uvnitř filmového štábu. Ve výsledném díle se tak oboustranně odráží umělecká vize a proces její realizace.
Stav, který panoval při natáčení pochopitelně nelze brát jako jediný zdroj znepokojivé, místy až transcendentní filmové podívané. Mimo zmiňovanou Frickeho partituru v podání kapely Popol Vuh, má na vyznění opusu určující podíl Klaus Kinski. Jeho démonická vizáž a specifické herectví, které Herzoga upoutalo pár let před natáčením, kdy načas mladému začínajícímu herci pronajal pokoj, strhávají divákovu pozornost k postavě Aguirreho, ale především odráží temnotu vojákova nitra. V uchopení partu hlavní postavy se nicméně Kinski s režisérem názorově rozcházel. Zatímco Herzogova představa byla umírněnější, Kinski toužil svoji postavu proměnit v chodící zlo, ďábelské a pulzující. Souboj herecké expresivity s intimním znázorněním emocí je znát ve všech záběrech, v nichž Aguirre vystupuje. Právě to z něj činí podmanivou stvůru, které se štítíme, současně však máme chuť být v její blízkosti a proniknout skrze modrý lesk očí do jejích vnitřních pochodů.
Vzduch pro režiséra
Zakoupení pětatřicet let starého filmu, kterým mimo jiné započala spolupráce Kinskiho a Herzoga (celkem pět snímků), do české distribuce Národním filmovým archivem lze brát jako událost. Aguirre si totiž plátna kin nepochybně zaslouží. Překvapí však zdráhavost NFA, který snímek distribuuje v pouhé jedné kopii. Nebereme-li v potaz nástup snímku v roce 1972, jehož komerční neúspěch můžeme klást za vinu televiznímu kanálu Hessischer Rundfunk (slabá propagace a souběžné uvedení filmu do kin a v televizi), doprovázelo Aguirreho velmi pozitivní přijetí jak kritiky, tak i nemalým počtem diváků. Jistě je v dobrém povědomí i mezi českými diváky; zvláště když si uvědomíme, kolika mýty je titul opředen (např. že Herzog vyhrožoval Kinskimu pistolí) a jak často se v jeho spojení skloňuje označení kult.
Werner Herzog tenkrát ukradl kameru z mnichovské filmové školy, protože „nutně potřeboval natočit film“. Osoboval si na ni právo slovy „kdo chce dýchat, potřebuje vzduch“. Neprávem zapadlá historka: místo očekávatelného hněvu Nejvyššího, jež se promítl spíše do dílčích komplikací, se totiž Herzogovi „s Boží pomocí“ nakonec podařilo natočit výjimečné dílo.
Autor je šéfredaktorem internetového filmového měsíčníku 25fps.
Aguirre, hněv Boží (Aguirre, der Zorn Gottes).
Německo 1972, 100 minut. Režie a scénář Werner Herzog, kamera Thomas Mauch, střih Beate Mainka-Jellinghausová, hudba Popol Vuh. Hrají Klaus Kinski, Helena Rojová, Peter Berling, Ruy Guerra ad.