Proč nevzplane nebe

Menyhért Lakatos (1926–2007), jedna z vůdčích osobností romské kultury v poválečném Maďarsku, napsal Krajinu zahalenou dýmem (Füstös Képek) v roce 1975. Jeho román lze charakterizovat jako masivní blok nečleněného textu, v němž se volně přechází od tématu k tématu a hlavní hrdina Něguš míjí jednu vedlejší postavu za druhou. Mladík vyrůstá v lovárské (olašské) osadě zvané cikánská Paříž, jeho starší příbuzní však ještě pamatují kočovný způsob života. Něgušovi se po řadě dětských zkušeností a rodinných zážitků (jeho otec je koňský handlíř) naskytne výjimečná příležitost studovat. Odchod mezi gádže na studia zároveň komplikuje i zhodnocuje postoj k vlastním lidem v průběhu dalšího života. Příběh se odehrává v Horthyho Maďarsku, které spěje k druhé světové válce a ve kterém se (nejen) Romům pochopitelně žije čím dál tím hůř. Počáteční změnu myšlení v nacionalizující zemi prostoupené trianonským komplexem vystihuje hrdina decentními slovy: „Ze dne na den rostly chutě, až doposud se spokojovali s matným dobrým dnem, teď už si přáli krásnější budoucnost.“ Později už ho realita donutí být podstatně konkrétnějším.

Kočující vyprávění

Protože je román vyprávěn ich-formou, na jméno hlavního hrdiny dojde jen zřídka, což podporuje obecné vyznění textu coby vyprávění o jednom symptomatickém lokálním a etnickém osudu. „Já“ může mít v Krajině zahalené dýmem širší význam – a je do značné míry tím, po čem se hrdina táže. Lakatos to vyjadřuje překotným, někdy poněkud chaotickým dějem, plným přesunů z místa na místo. Změny sociálního statutu, převleky, krycí lži a noční úprky tu nahrazují sebezpytování. Při srovnání s Lakatosovou biografií vychází najevo, že individuální zážitky vstupovaly do procesu psaní naprosto konkrétně, při recepci díla je ale vnímáme pouze jako zdroj autenticity a těžko fabulovatelných detailních postřehů.

Něguš je člověk, kterého zároveň pohlcuje běžný život v osadě, včetně jeho kriminálních aspektů, nočních dobrodružství a erotické touhy během nádenické sezony, ale zároveň se díky vzdělání a své uvážlivosti vyděluje – je také brzy respektován jako specifická mladá autorita mimo tradiční struktury. Školní zážitky nadaného studenta jsou také výrazným impulsem k přemýšlení o vztahu majority k Romům a fungování nezničitelných schematických vzorců, které se snadno oživují i tam, kde nenacházejí oporu: „Každý si myslel, že mám tu nejsnazší pozici ve třídě. (...) Oni si jenom pohodlně žebrají a kradou. Ať jsem udělal cokoli, všechno jim připadalo přirozené a našli si pro to náležité vysvětlení.“ Lakatos se nicméně nepokouší zážitky příliš zobecňovat, přednost dostává členitý, nerovnoměrný, ale bez ustání proudící tok příběhu.

Hmatatelné události

Bez ztráty věrohodnosti a neorganicky vložených didaktických pasáží se v románu mísí nezanedbatelný informační přínos autorovy faktické paměti (jak se žilo) s chutí vyprávět dramaticky až akčně (noční honičky, útěky před četníky apod.). Patina starých časů rozhodně není sentimentální, Lakatos má respekt k tradicím, ale nezavírá oči nad krutostí osudů lidí, kteří musí během zimy chodit na sněhu bosi a rozhodovat se mezi tím, zda bude mít rodina jídlo pro sebe, nebo žrádlo pro koně, který je pro všechny nadějí do budoucna. „Proč nevzplane nebe, aby vzal za své tenhle krutý svět, který si pro sebe žádá úplně všechno,“ volá Něguš jednou v noci. Mezi Romy však Lakatos nikdy nekonstatuje rezignaci, komentuje to i přímou řečí hrdiny: „Koneckonců, žít se musí, a tak děláme všechno pro to, abychom přežili. Pravda, kdo stojí, čeká a nic nedělá, ten taky tak často nechybuje, ale kdo ví, kdy je třeba se zastavit a kdy vyrazit na cestu?“ V současném českém kontextu se k tomu asociují dvě myšlenky: skloubení literární paměti a autentického vyprávění zatím řada čekých spisovatelů nedosáhla – komponovat takto rozsáhlou fikci je v naší romské literatuře výjimečné i dnes. A co se týče informativní hodnoty vyprávění o vztazích mezi jednotlivými kočujícími rody, jejich autonomii a nepsaných právech, tu by bylo možné použít i jako pramen pro probíhající akademickou diskusi o romské etnicitě.

Autor svého vypravěče nezbavuje negativ a místy ani krutosti, která provází iniciační složku příběhu, odehrávajícího se v nesmírně těžkých životních podmínkách. Vzhledem k Lakatosově snaze vyprávět události „co nejhmatatelněji“ patří mezi nejsilnější místa románu momenty atakující čtenáře svou vizualitou a smyslovostí: temnou noc při návratu do osady prozáří zapálený stoh sena; únik před maďarskými nacionalisty po šarvátce ve škole obnáší překonání několika hlídek; sbírání prvních erotických zkušeností je popsáno nezjemněle (tělesné pachy, nevábné hadry na těle) a velmi otevřeně. Výrazné zážitky provází okamžitá reflexe, na další není mnoho času, protože události se tlačí jedna na druhou.

Ediční selhání

Kvalitu románu oslabuje nezvládnuté české vydání. Pod překlad se podepsal Jiří Milan, což je patrně pseudonym Milana Navrátila; zřejmě si byl vědom rezerv své práce. Přestože nejde o první spolupráci tohoto překladatele s nakladatelstvím Dauphin a dopředu muselo být zřejmé, že se jedná o dlouhý a nelehký text, působí výsledek špatně. V knize je řada překlepů, některé pasáže působí dojmem, že je příslušný redaktor vůbec nečetl. (Na jedné straně se najednou objeví přepis slova označujícího Neroma „gážó“ i „gázsó“, vyskytují se i základní gramatické chyby ve shodě přísudku s podmětem apod.) Počet chyb v textu narůstá postupně, pozornost věnovaná překladu tedy zjevně klesala. Pochybnost o překladatelových kvalitách vzbuzuje i nesprávné užití předložek a různá vyšinutí z vazby.

Nakladatel nedodržel ani standard tiráže, takže se z ní dozvíme pouze pseudonym překladatele; chybí jméno redaktora, jméno vydavatelství, v němž vyšel originál, i původní maďarský titul (což je důležité zejména proto, že byl zvolen jeho volný překlad namísto doslovnějšího Začazené obrazy). Kniha je vybavena slovníčkem romských výrazů a reálií, ale uváděná čísla stránek absolutně neodpovídají. A přestože nakladatelství vydává knihu s romskou tematikou již po několikáté (vyšlo například Lainščekovo Halgato), na obálkách jeho publikací i v propagačních textech se stále objevuje nesprávný tvar „rómský“. Dauphin byl za svou ediční praxi kritizován už dříve, v tomto případě však nehrají rozhodující roli „levnost“ vydání a mírně řečeno jednoduchá typografická úprava – samotný text knihy, jež vyšla s podporou tří veřejných fondů, měl být o třídu výš. V systému práce nakladatele, který se – také s pomocí řady mladých překladatelů – soustředí na kvalitní evropské tituly, není něco v pořádku.

Autor je bohemista.