Opomíjená irácko-íránská válka

Výčet vojenských operací, nasazené vojenské techniky a hmotných i lidských ztrát, ale i politické, ekonomické a sociální souvislosti irácko-íránského konfliktu podrobně rozebírá poslední publikace Ivana Brože Husajn kontra Chomejní. Je rozdělena do šesti chronologicky upořádaných kapitol, které následují po stručném úvodu, kde se autor pokouší čtenáři vyložit nezbytné historické souvislosti a nastínit politický vývoj v Iráku a Íránu v letech předcházejících válce. Brož zcela logicky klade důraz na převzetí moci stranou Baath v Iráku a zejména na nástup Saddáma Husajna; v případě Íránu pak na revoluční události, které na sklonku sedmdesátých let minulého století přinesly pád monarchistického režimu dynastie Pahlaví a umožnily převzetí moci stoupenci radikální islámské ideologie.

Autor rozebírá příčiny vojenského konfliktu a detailně popisuje irácké přípravy i samotné vojenské operace, které přivedly irácké síly na území Íránu, především do provincie Chúzestán, bohaté na ropu. Hlavní motivaci Iráku vidí v souladu s tradiční interpretací západních historiků (např. Hiro) v ambici režimu Saddáma Husajna zaujmout postavení dominantní regionální mocnosti. Íránskou revoluci a ztrátu spojenectví s USA i celkový porevoluční chaos a oslabení Íránu pojal Saddám Husajn jako příležitost k expanzi. Přímou záminkou se pak staly územní spory především o řeku Šatt al-Arab. Husajn předpokládal, že rychlá porážka Íránu povede k povstání etnických Arabů v Chúzestánu i ostatních národnostních menšin a skupin nespokojených s porevolučním vývojem, a ve svém důsledku pak k pádu islámského režimu, jehož program vývozu islámské revoluce vnímal jako hrozbu.

Ochránce Arabů

Na pozadí ozbrojeného konfliktu se Brož pokouší ukázat proměny Husajnovy diktatury – zejména to, jak se pro iráckého prezidenta stala válka příležitostí k upevnění vlastní moci a nastolení kultu osobnosti, ojedinělého i v regionálních podmínkách. Saddám se stylizoval do role ochránce Arabů před „perskými nájezdníky“, ale stejným způsobem se pokoušelo ideologizovat také íránské porevoluční vedení v čele s ajatolláhem Chomejním. Íránci pojali válku jako osudové střetnutí mezi šíity a táborem „nevěřících“, vedeným Saddámem Husajnem, který se navíc těšil podpoře Západu i zbrojních dodávek ze Sovětského svazu. To všechno jsou západními historiky obecně přijímané teze.

Autor si velmi správně všímá toho, jaký měla irácká intervence účinek na značně chaotickou a neustálenou situaci v porevolučním Íránu. Íránská veřejnost se totiž bez ohledu na politické či ideologické preference sjednotila. Situace země čelící ohrožení byla pro Chomejního režim, stejně jako pro Husajna, příležitostí ke konsolidaci, ale také islamizaci společnosti a potlačení do té doby silné vnitřní opozice proti teokratické vládě (autor uvádí příklad likvidace strany Túde a tábora kolem ajatolláha Šarí’at-Madárího).

Brož neopomíjí ani důležitý fakt, že Chomejního nedůvěra v řádnou armádu vedla k vytvoření Islámských revolučních gard a dobrovolnické milice Basídž, jejichž úkolem nebylo jen chránit Írán před vnějším nebezpečím, ale také bojovat proti vnitřnímu nepříteli a dbát na ideologickou čistotu režimu. Díky svému ideologickému zápalu a odhodlání k sebeobětování sehráli gardisté na íránské straně klíčovou úlohu. Dokázali totiž odolávat neustále sílící převaze iráckých sil v obrněné technice i letectvu.

Právě neschopnost Íránu nahradit zničenou těžkou techniku a letadla, která vedla k tomu, že Íránci až do konce konfliktu nedokázali zvrátit vzdušnou převahu Iráku, a na druhé straně převahu íránských sil, zejména pěchoty, v pozemních bojích vyzdvihuje autor jako dva klíčové faktory, které ovlivnily vývoj celé války.

Mimořádně krutý a nelidský charakter války pak Brož nevidí jen v nasazení chemických bojových látek režimem Saddáma Husajna (nejen proti nepřátelským silám, ale také proti kurdskému obyvatelstvu Iráku) a dětských vojáků na straně Íránu. Podrobně rozebírá také bojové akce namířené proti civilním cílům (zmiňuje bombardování měst na obou stranách fronty) a snahu válčících stran zlikvidovat ekonomickou infrastrukturu nepřítele. To se dařilo především Iráčanům, vyzbrojeným moderními raketami země-země a letectvem, které dokázalo soustavně poškozovat íránské ropné terminály vzdálené stovky kilometrů od iráckého území.

Strategické šachy

Autor rozebírá rovněž mezinárodní situaci v období bojů, ale nepřináší jen suchý výčet zbrojních dodávek. Snaží se vysvětlit strategické záměry Sovětského svazu a USA, které se podle Brože přiklonily na stranu Iráku především proto, že jej pokládaly za nutnou hráz proti exportu islámské revoluce, narušení regionální stability a potažmo vlastních energetických zájmů. Přínosné jsou informace o roli ČSSR, které odrážejí autorovy vlastní zkušenosti z působení na Ministerstvu zahraničních věcí.

Brož nekončí svůj výklad o irácko-íránském konfliktu v bodě, kdy bylo podepsáno příměří, ale stručně přechází přes události, které následovaly po roce 1988, až k aktuálnímu dění v Iráku po invazi v roce 2003. „Není to ironie? Cožpak se přece jen nepodařilo to, o co dlouhých a krvavých osm let usiloval Chomejní – tedy odstranit Husajna – ale teprve až zásahem Američanů, které sám nenáviděl?“ klade si autor otázku v samém závěru.

Brožova schopnost podat výklad konfliktu ve vnitropolitických, hospodářských a mezinárodních souvislostech přebíjí původní dojem, jejž může mít informovaný čtenář zejména po přečtení ne zcela zdařilého úvodu, který obsahuje místy zavádějící výklad o islámu a chybné přepisy arabských jmen. Text také trpí místy až příliš žurnalistickým stylem a snahou o atraktivnost za každou cenu. Publikace je však doplněna užitečnými statistickými údaji, chronologickým přehledem, tabulkami a obrazovým materiálem.

Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.