Putování cestou meče

Jak tomu doopravdy bylo s pozoruhodným šermířem, malířem, kaligrafem a myslitelem, známým dnes většinou pod jménem Mijamoto Musaši, se už nejspíš nikdy nikdo přesně nedozví. Faktů o tomto muži, který začal svou slavnou pouť jako třináctiletý zabiják (když údajně brutálně utloukl dřevěnou holí dospělého vojáka), strávil nejlepší léta touláním po Japonsku a vyhledáváním soubojů (ze zmiňovaných více než šedesáti údajně ani jeden neprohrál) a proslul nejprve jako zastánce originální metody boje se dvěma meči najednou, je dostupných jen poskrovnu. V Japonsku jsou k vidění dvě jeho sochy, jedna v jeho rodišti ve vsi Mijamoto v někdejší provincii Mimasaka na jižním Honšú, jedna v Kumamotu na Kjúšú, kde šermíř k stáru pobýval na panství rodu Hosokawa v jeskyni Reigandó, v níž dal vzniknout své proslulé Knize pěti kruhů, dodnes v původním znění vydávané a studované japonskými manažery coby strategií se zabývající spis. Historický Musaši zřejmě byl ve své době japonskému šermu a vojenství vůbec tím, čím jsou i současné sebeobranné systémy tradičním bojovým uměním: otevřenou výzvou prakticky zaměřeného, přirozeně talentovaného samouka zritualizované, uzavřené soustavě, jakou čím dál více začínalo být japonské vojenství po nastolení tokugawského míru po bitvě u Sekigahary.

Cesta za sebezdokonalením

O co méně je dochováno přesných informací o Musašim jako člověku, o to více se otevírá prostoru pro fabulaci spisovatele, který si tuto čtenářsky bezesporu vděčnou osobnost japonské historie vezme za námět. V Japonsku tak téměř tři sta let po šermířově smrti učinil Eidži Jošikawa, proslulý autor populárních románů, a jeho vizi se dostalo širokého pole působnosti coby románu psaného na pokračování v druhé polovině třicátých let na stránkách jednoho z hlavních japonských deníků Mainiči šinbun. Vznikl tak obraz Mijamota Musašiho, jak jej teď mají možnost poznat i čeští čtenáři. Jako samuraje bez bázně a hany, jdoucího si ve víru společenských změn svou vlastní cestou za sebezdokonalením.

Ujasněme si raději hned na začátku, že Jošikawův samurajský román o Musašim není a ani nechce v žádném případě být „velkou literaturou“. Jde především o ukázku dobové japonské masové, zábavné literatury, taišú bungaku, psanou s jinými záměry a pro docela jiné čtenáře než odděleně vycházející takzvaná džunbungaku, neboli česky literatura „čistá“ či „vysoká“. Románu to není třeba mít nijak za zlé, zrovna jako nemáme za zlé Mayovu Vinnetouovi, že nedosahuje výšin Goethova Fausta, jelikož každou z těchto knih čteme z jiných příčin a půvaby každé z nich spočívají v něčem docela jiném.

Musašiho nebudou samozřejmě číst příznivci Vinnetoua: jeho české vydání dost věrně odráží soudobou vlnu zájmu o Japonsko, patrnou ostatně nejen v Čeké republice. Na své si tu pochopitelně přijdou asi především stoupenci bojových umění, zejména ti mladší. Těm, kteří cvičí kendó a iaidó, japonskou cestu meče spolu s jeho etiketou a uměním jeho tasení, je Musaši jako vzor všech vzorů ostatně už dlouho znám – první český překlad jeho Knihy pěti kruhů byl vydán ve známém bratislavském CAD pressu už před bezmála dvaceti lety.

Duchovní prozření

Co za román je tedy ve svém žánru zábavné literatury Musaši? Odpověď může s trochou nadsázky znít: správný samurajský román, zábavný román s mravně vyhraněným hrdinou. Neboť s tím záměrem je Musaši převážně psán: motivovat své čtenáře k zaujetí správného, morálního postoje. A to zejména k sobě samému. Musaši je modelován ze stejného těsta, jako byli i pozdější Kurosawovi filmoví samurajové, především nejslavnějších sedm.

Čtenáři je Musaši představen coby člověk, který je (ne úplně ze své vůle) přiveden z dráhy mladého vagabunda na cestu duchovního vývoje (vykresleného způsobem podobným hagiografiím o buddhistických světcích typu Milarepy). Jošikawův Musaši se nepotuluje měnícím se Japonskem počátku vlády Tokugawů ze souboje do souboje jen tak pro nic za nic, ale proto, že – po vzoru uvedených světců – usiluje v podstatě o duchovní prozření, o nalezení „pravého významu cesty meče“. V tomto svém hledání nikdy nepoleví, v důsledku čehož jedná v zásadě vždy dobrým způsobem, na rozdíl od svých protivníků, v románu vylíčených jako lidé morálně pokleslí, ovládaní pýchou (Sasaki Kódžiró) či hněvem (stařena Osugi), anebo prostě nevytrvalí v podobném následování pravé cesty (Matahači), kteří tak tvoří pozadí, na němž mohou vyniknout Musašiho ctnosti.

Nástrahy a poučení

Samotná osnova příběhu není příliš složitá – je dána pojetím Musašiho života jako poznávání cesty meče. Čtenář Musašiho provází na jeho cestě od mladých let přes jeho slavná vítězství (proslulá porážka Jošikovy šermířské školy), dobré skutky i morální lekce až do historického souboje na ostrově v moři poblíž úžiny mezi Kjúšú a Honšú, ve kterém hrdina poráží právě Sasakiho Kódžiróa, svou hlavní románovou nemesis. Než je mu to umožněno, čelí s ním čtenář nástrahám nejrůznějších protivníků a dostává se mu poučení od osobností, s nimiž se Musaši na své pouti setkává. Celek je přes svou délku povětšinou velice dobře čtivý, vyobrazení dobového Japonska náležitě barvité (a navíc v Jošikawově podání i dozajista autentičtější než dosavadní Clavelovy japonerie, které měl český čtenář možnost doposud z populárního čtení s japonským zaměřením poznat) a Musaši pak jako archetypální hrdina patřičně strhující a inspirující.

Dlužno říct, že při líčení podobných příhod Jošikawa zahrnul poctivě do děje veškeré informace, které se o Musašim dochovaly. Stejně tak je patrná jeho snaha o návaznost na Knihu pěti kruhů, podle které je pojmenováno prvních pět ze sedmi románových oddílů a jejíž některé pozdější teze („Nikdy nelituj ničeho, cos udělal“ atd.) nechává svého hrdinu na jeho pouti, zejména v počátcích, zakoušet na vlastní kůži a zapisovat na papír, který má k tomu účelu vždy po ruce.

Populární čtení

Román na druhé straně nezapře, že byl vydáván na pokračování po dobu mnoha let v populárním listě: odtud vpravdě předlouhá délka (v české verzi bezmála tisíc stran), nezadávající si s klasickými romány čínskými či Bakinovými zábavnými příběhy gesaku z období Edo. Také postupy populární literatury jsou mnohdy jasně patrné: odtud všechny ty „náhlé a nečekané“ dějové zvraty ve vedlejších liniích příběhu, povědomé komukoliv, komu se kdy dostal do ruky podobný zábavný žánr nejen japonské provenience (jmenujme si tu například obrat stařeny Osugi, která záštiplně pronásleduje Musašiho, ke konci příběhu však zázračně prozře a vše mu v okamžení odpustí, nejspíše zásluhou předchozích opisů svých oblíbených súter).

Na závěr nelze nezmínit, že je český překlad Musašiho zřejmě vůbec prvním případem, kdy dostává zdejší čtenář do ruky (zásluhou vpravdě nemalého překladatelského úsilí týmu překladatelů) přímo z originálu pořízenou ukázku japonské masové literatury historického žánru se vším, co k němu patří. Nakladatelství BB art tak sáhlo po odvážném řešení, které u nás rozhodně není obvyklé. Česká verze je navíc kompletní, na rozdíl například od vydání Musašiho v angličtině. Současný znovuoživený japonský boom zřejmě proniká i do této oblasti. Přejme podobným podnikům další úspěchy a těm, kdo pořizují české verze, pak dobré podmínky k práci…

Autor je japanista a překladatel.